„Nic jsem neslyšel,“ odpověděl jsem. „Máte už nějaké nové zprávy?“
„Bohužel ne. A musím přiznat, že jsem tím dost překvapený a zklamaný. Čekal jsem, že touhle dobou už budu vědět něco konkrétního. Právě tu byl Wiggins a podal mi hlášení. Po člunu prý nikde není ani stopy. To je zdržení, které mě dopaluje, poněvadž záleží na každé hodině.“
„Mohu vám nějak pomoci? Jsem teď úplně svěží a připraven vydat se na další noční výlet.“
„Ne, nemůžeme nic dělat. Jedině čekat. Kdybychom teď někam vyrazili, zpráva by mohla přijít v naší nepřítomnosti a celou věc by to zdrželo ještě víc. Můžete dělat co chcete, ale já musím zůstat na stráži.“
„Tak to tedy zaskočím do Camberwellu a navštívím paní Forresterovou. Včera mě pozvala.“
„Paní Forresterová?“ zeptal se Holmes a v očích mu zableskl úsměv.
„Ovšem, a slečna Morstanová taky. Hrozně rády by se dověděly, co se vlastně stalo.“
„Já bych jim toho moc nevykládal,“ řekl Holmes. „Ženám se nikdy nedá plně věřit — ani těm nejlepším ne.“
Neudělal jsem pauzu, abych se s ním přel o toto ošklivé tvrzení.
„Vrátím se za hodinu nebo za dvě,“ poznamenal jsem.
„To je v pořádku! Hodně štěstí! Mimochodem, když ale jdete na druhou stranu řeky, mohl byste zároveň vrátit Tobyho, poněvadž mám dojem, že už ho asi nebudeme k ničemu potřebovat.“
Vzal jsem tedy hafana s sebou a předal jsem jej i s deseti šilinky starému chovateli zvířat v Pinchin Lane. Slečnu Morstanovou jsem v Camberwellu našel poněkud unavenou po všech těch nočních dobrodružstvích, ale na čerstvé zprávy se jen třásla. Také paní Forresterová byla nadmíru zvědavá. Vyprávěl jsem jim vše, co jsme podnikli, ale nejhrůznější části tragédie jsem samozřejmě zamlčel. Tak jsem jim například pověděl o Sholtově smrti, ale neřekl jsem jim přesně, jakým způsobem byl zavražděn. Navzdory všemu, co jsem vynechal, i zbývající informace je vyděsily a ohromily.
„To zní jak z pohádky!“ zvolala paní Forresterová. „Dáma, které bylo ublíženo, poklad v ceně půl miliónu, černý kanibal a padouch s dřevěnou nohou. Bohatě to nahrazuje obligátního draka či zlovolného hraběte.“
„A zachránci princezny jsou dva potulní rytíři,“ dodala slečna Morstanová a vrhla na mě zářivý pohled.
„Vaše štěstí přece závisí na výsledku pátrání, Mary. Nezdá se, že by vás to příliš vzrušovalo. Jen si představte, jaké to asi je, když je člověk bohatý a celý svět mu leží u nohou!“
Srdce se mi zachvělo radostí, když jsem si povšiml, že tato skvostná perspektiva v ní nevyvolává žádné velké vzrušení. Naopak, hrdě zavrtěla hlavou, jako by to bylo něco, co ji pramálo zajímá.
„Obávám se jen o pana Thaddeuse Sholta,“ řekla. „Na tom ostatním mi ani tak nezáleží; zdá se mi však, že on se po celou dobu choval velice šlechetně a statečně. Máme povinnost očistit ho od toho strašného a nepodloženého obvinění.“
Odešel jsem z Camberwellu teprve večer, a než jsem dorazil domů, byla už tma. Kniha i dýmka mého přítele ležely u jeho křesla, on sám však zmizel. Rozhlédl jsem se kolem sebe v naději, že někde najdu nějaký lístek, ale nikde nic takového nebylo.
„Pan Holmes asi někam odešel, ne?“ řekl jsem paní Hudsonové, když přišla do pokoje zatáhnout záclony.
„Ale kdež, pane doktore. Šel jen do svého pokoje. A víte, pane doktore,“ ztlumila hlas do významného šepotu, „že mám strach o jeho zdraví?“
„A proč, paní Hudsonová?“
„Připadá mi takový divný, pane doktore. Když jste odešel, chodil pořád sem tam po pokoji, až mi z těch jeho kroků znělo v uších. Pak jsem slyšela, jak mluví sám se sebou a něco si brumlá, a kdykoli zazvonil zvonek, vyběhl nad schody a ptal se: ,Kdo je to, paní Hudsonová?’ No a teď se zavřel ve svém pokoji, ale slyším, že zas přechází sem tam jako prve. Jen aby nebyl nemocný, pane doktore. Troufla jsem si mu poradit moc dobrý lék na uklidnění, ale otočil se, pane doktore, a podíval se na mě tak, že ani nevím, jak jsem vypadla z pokoje.“
„Myslím, že se nemáte čeho bát, paní Hudsonová,'' odpověděl jsem. „Znám ho takového už dávno. Vrtá mu hlavou nějaký problém, a proto nemá klid.“
Snažil jsem se před naší ctihodnou paní hospodyní mluvit pokud možno bezstarostně, ale sám jsem byl poněkud znepokojen, když jsem během dlouhé noci několikrát zaslechl dutý zvuk jeho kroků. Věděl jsem, že se jeho neklidný duch bouří proti vnucené nečinnosti.
Při snídani mi připadal unavený a přepadlý a na tvářích mu plavaly horečnaté skvrny.
„Ničíte sám sebe, staroušku,“ poznamenal jsem. „Prochodil jste celou noc. Slyšel jsem vás.“
„Nemohl jsem usnout,“ odpověděl mi. „Trápím se kvůli té zatracené záhadě. To je na mne moc — zůstat trčet před takovou nicotnou překážkou, když jsme všechno ostatní už zdolali. Vím, co je to za lidi, vím, o který člun jde, vím všechno, a přesto teď nemohu sehnat žádné zprávy. Zaangažoval jsem do toho už i jiné pátrače, použil jsem všech prostředků, které mám k dispozici. Prohledali celou řeku po obou březích, ale nezjistili nic nového a také paní Smithová o manželovi nic neví. Co nevidět dojdu k názoru, že člun navrtali a potopili. Zatím ale na tuhle možnost pořád ještě nechci přistoupit.“
„Ledaže by nás paní Smithová poslala po špatné stopě.“
„Ne, to je myslím vyloučené. Všechno jsem si ověřil a parní člun, který nám popsala, opravdu existuje.“
„A nemohl člun odplout nahoru proti proudu?“
„O téhle možnosti jsem také uvažoval a jedna skupinka bude pátrat kolem řeky až k Richmondu. Jestli dnes nedostaneme žádné nové zprávy, vydám se za tím zítra sám a budu pátrat spíš po těch lidech než po člunu. Ale určitě, docela určitě se ještě dnes něco dovíme.“
Nedověděli jsme se však bohužel nic. Neozval se ani Wiggins, ani ostatní informátoři. Většina novin přinesla články o norwoodské tragédii. Žádný však nevyznával příliš ve prospěch nešťastného Thaddeuse Sholta. Ani jedny noviny také nepřinesly žádné dosud neznámé podrobnosti, stálo v nich jen tolik, že k soudnímu vyšetřování dojde zítra. Večer jsem zašel do Camberwellu zpravit obě dámy o našem neúspěchu a po návratu jsem našel Holmese sklíčeného a značně rozmrzelého. Neodpovídal mi téměř na otázky a celý večer se zaměstnával jakousi složitou chemickou analýzou, při níž zahříval retorty a destiloval nějaké tekutiny. Skončilo to zápachem tak strašlivým, že mě vypudil z místnosti. Ještě po půlnoci jsem ho slyšel, jak cinká zkumavkami, z čehož jsem usoudil, že se dosud babrá s tím svým smradlavým experimentem.
Probudil jsem se za svítání a užasl jsem, když jsem uviděl, že stojí u mé postele. Měl na sobě neforemné námořnické šaty, dvouřadovou kazajku a kolem krku křiklavý červený šátek.
„Porozhlédnu se kolem řeky, Watsone,“ řekl mi. „Nechal jsem si to trochu projít hlavou a vidím jen tohle jediné východisko. V každém případě to stojí za pokus.“
„Mohu jít s vámi?“ řekl jsem.
„Nikoli. Bude mnohem užitečnější, když zůstanete tady a budete mě zastupovat. Odcházím hrozně nerad, poněvadž je možné, že během dne přijde nějaká zpráva, ačkoli včera večer z toho Wiggins už byl skoro zoufalý. Otvírejte prosím všechny dopisy a telegramy, a přijdou-li nějaké nové zprávy, jednejte podle vlastní úvahy. Mohu se na vás spolehnout?“
„Samozřejmě.“
„Obávám se, že nebude možné, abych vám telegrafoval, poněvadž sám ještě nevím, kam se vrtnu. Jestli mi ale bude přát štěstí, nezdržím se venku příliš dlouho. Než se vrátím, musím se dovědět aspoň něco nového.“