Do snídaně jsem od něho nedostal žádný vzkaz. Když jsem však otevřel Standard, našel jsem tam čerstvou zmínku o našem případě. „Pokud jde o tragédii v Upper Norwoodu,“ psaly noviny, „máme důvody předpokládat, že celá záležitost bude podle všeho komplikovanější a záhadnější, než jsme se původně domnívali. Jak vysvítá z nejnovějších důkazů, je vyloučeno, aby pan Thaddeus Sholto měl na celé věci sebemenší podíl. Včera večer byl proto propuštěn a s ním i hospodyně paní Bernstonová. Dovídáme se však, že policie již získala stopu na pravé pachatele. Pan Athelney Jones ze Scotland Yardu řídí pátrání s energií a prozíravostí sobě vlastní. Další zatčení lze očekávat každým okamžikem.“
To zní zatím docela uspokojivě, pomyslel jsem si. Náš přítel Sholto je v bezpečí — aspoň to. Rád bych věděl, jakou novou stopu získali.
Takovéhle stereotypní formulace se totiž zpravidla objevují, když policie udělá nějakou botu.
Odhodil jsem noviny na stůl, ale právě v té chvíli mi padl do oka inzerát v rubrice pohřešovaných osob. Stálo tam:
„HLEDÁ SE. — Majitel půjčovny loděk Mordecai Smith a jeho syn Jim; odpluli ze Smithova přístaviště v úterý kolem třetí hodiny ranní na parním člunu Najáda (černý s dvěma červenými pruhy; komín černý s bílým pruhem); odměna pět liber bude vyplacena tomu, kdo podá jakoukoli informaci o jmenovaném Mordecaii Smithovi a člunu Najáda manželce ve Smithově přístavišti nebo na adresu Baker Street, 221b.“
Bylo mi jasné, že to je Holmesovo dílo. Adresa do Baker Street o tom svědčila zcela nepochybně. Překvapilo mě, jak vynalézavě je to stylizováno, neboť tohle si mohli přečíst i prchající zločinci a nemuseli za inzerátem vidět nic jiného než přirozenou úzkost manželky, hledající pohřešovaného manžela.
Byl to dlouhý den. Kdykoli někdo zaklepal na dveře nebo se ozvaly rázné kroky z ulice, myslel jsem, že to je bud vracející se Holmes, nebo někdo, kdo se jde ohlásit na inzerát. Pokoušel jsem se číst, ale myšlenky se mi stále vracely k našemu zvláštnímu pátrání a dvojici hanebných lotrů, které jsme pronásledovali. Ptal jsem se sám sebe, zda nemůže být v úvahách mého přítele někde nějaká kardinální chyba. Co když propadl nesmírnému sebeklamu? Cožpak není možné, že jeho bystrý a přemýšlivý mozek vybudoval tuto divokou teorii na falešných premisách? Nezmýlil se sice ještě nikdy, ale někdy lze podvést i toho nejdůvtipnějšího člověka. Napadlo mě, že se mohl dostat do slepé uličky právě vzhledem k přílišné rafinovanosti své logiky — dával totiž vždy přednost jemnému a bizarnímu výkladu i tam, kde všední a jasnější vysvětlení se mu přímo nabízelo. Naproti tomu jsem přece sám viděl důkaz a slyšel zdůvodnění jeho dedukcí. Když jsem si vzpomínal na dlouhý řetěz podivných okolností, z nichž mnohé byly samy o sobě triviální, ale všechny ukazovaly stejným směrem, musel jsem uznal, že i kdyby Holmesův výklad případu byl nesprávný, správná teorie bude zřejmě stejně outrée[11] a stejně překvapující.
Ve tři hodiny odpoledne někdo hlasitě zazvonil, halou se rozlehl autoritářský hlas a k svému velkému údivu jsem spatřil Athelneye Jonese. Ani zdaleka to však nebyl ten bryskní a suverénní profesor zdravého rozumu, který se s takovým sebevědomím ujal případu v Upper Norwoodu. Tvářil se sklíčeně a choval se krotce, dokonce jako by se mi chtěl omlouvat.
„Dobrý den, pane doktore, dobrý den,“ řekl. „Nemýlím-li se, pan Holmes je mimo dům?“
„Ano, a nevím přesně, kdy se vrátí. Snad byste ale na něho mohl počkat. Posaďte se a račte si vzít doutník.“
„Děkuju pěkně, já bych teda snad počkal,“ řekl a otřel si tvář pestrým červeným kapesníkem.
„Nedáte si whisky se sodou?“
„Půl skleničky bych prosil. Na tohle roční období je strašné horko a mám už dnes za sebou takového starání a tolik běhání. Znáte mou teorii o norwoodském případu?“
„Vzpomínám si na tu, kterou jste už vyslovil.“
„No jo, jenže tu jsem musel zrevidovat. Zatáhl jsem síť kolem Sholta, ale bohužel mi z ní vyklouzl dírou uprostřed. Prokázal perfektní alibi, s kterým se nedá hnout. Od chvíle, kdy odešel z bratrova pokoje, nebyl ani okamžik sám, pořád ho někdo viděl. A tak to nemohl být on, kdo šplhal po střechách a prolézal sklápěcími dveřmi. Tohle je hrozně zamotaný případ a má profesionální pověst je v sázce. Byl bych velice vděčný za menší pomoc.“
„Všichni občas potřebujeme, aby nám někdo pomohl,“ řekl jsem.
„Váš přítel Holmes je obdivuhodný člověk, pane doktore,“ řekl chraptivě, ale důvěrným tónem. „Nikdo ho nikdy nepřekoná. Viděl jsem toho mladého muže vyšetřovat pěknou řádku případů, a ještě se nestalo, že by některý nedokázal objasnit. Používá sice pokaždé jiné metody a chytá se možná poněkud ukvapeně kdejakých teorií, ale vcelku vzato byl by z něho docela slibný policista — to jsem ochoten opakovat před kým chcete. Dnes v poledne jsem od něho dostal telegram, z něhož je jasné, že už má v Sholtově případu nějaké vodítko. Tady to mám.“
Vytáhl telegram z kapsy a dal mi jej. Byl podán v Poplaru přesně ve dvanáct hodin a stálo v něm: „Neprodleně se odeberte do Baker Street. Nebudu-li dosud doma, počkejte na mě. Jsem v patách bandě ze Sholtova případu. Večer můžete jít s námi, chcete-li být přítomen finále.“
„To zní báječně. Zřejmě se konečně dostal na správnou stopu,“ řekl jsem.
„Ach, tak se tedy zmýlil i on,“ zvolal Jones se zjevným uspokojením. „I ten nejlepší z nás někdy selže. Samozřejmě se může ukázat, že je to jen planý poplach, ale jako ochránce zákona mám povinnost nenechat si uklouznout žádnou sebenáhodnější stopu. Moment — někdo je za dveřmi. To bude asi on.“
Slyšeli jsme, jak někdo s námahou vystupuje po schodech. Z velkého funění a supění bylo jasné, že ten člověk má potíže s dechem. Jednou či dvakrát zůstal stát, jako by vyjít do schodů bylo nad jeho síly, ale konečně se přece jen dovlekl k našim dveřím a vešel. Jeho zevnějšek plně odpovídal zvukům, které jsme slyšeli. Byl to postarší člověk, oblečený do námořnických šatů a dvouřadovou starou kazajku měl upnutou až ke krku. Záda měl ohnutá, kolena se mu třásla a bolestně, astmaticky oddechoval. Opřel se o silnou dubovou hůl a ramena se mu zvedala v úsilí nabrat do plic co nejvíc vzduchu. Pestrý šátek měl omotaný až pod bradu a z jeho tváře jsem viděl jen bystré tmavé oči pod huňatým bílým obočím a dlouhé šedivé licousy. Vcelku na mě dělal dojem ctihodného lodního mistra, zlomeného stářím a chudobou.
„Co si přejete, milý pane?“ zeptal jsem se.
Pomalu a důkladně se rozhlédl kolem sebe, jak to mívají ve zvyku staří lidé.
„Je přítomen pan Sherlock Holmes?“ řekl.
„Není, ale já ho zastupuji. Máte-li pro něho jakoukoli zprávu, můžete ji říci mně.“
„Přišel jsem to říct jemu — osobně,“ prohlásil.
„Říkám vám přece, že ho zastupuji. Jde o ten parní člun Mordecaie Smithe?“
„Tak jest. Moc dobře vím, kde je. A vím taky, kde jsou ti chlapi, co po nich pan Holmes pátrá. A vím, kde je poklad. Vím o tom všecko.“
„Tak mi to povězte a já mu to sdělím.“
„Chtěl jsem mluvit s ním a říct to jemu,“ opakoval s nedůtklivou stařeckou umíněností.
„V tom případě ale na něho musíte počkat.“