„To ne; já nemůžu ztrácet celý den pro něčí zábavu. Když tady pan Holmes není, tak si to bude muset všecko vypátrat sám. Vy dva se mi zrovna moc nelíbíte a neřeknu vám ani slovo.“
Šoural se ke dveřím, ale Athelney Jones mu zastoupil cestu.
„Počkejte přece moment, přítelíčku,“ řekl. „Máte důležitou informaci a nesmíte nám jen tak odejít. Necháme si vás tu, ať se vám to líbí nebo ne, dokud se náš přítel nevrátí.“
Stařec se pokusil rozběhnout se ke dveřím, ale když se o ně Athelney Jones opřel svým širokým hřbetem, poznal, že veškerý odpor je marný.
„Tohle je mi pěkné jednání!“ zvolal a třískl holí. „Přijdu navštívit gentlemana a vy dva, které jsem jakživ neviděl, mě tu chytnete a takhle se mnou zacházíte!“
„Nemáte se čeho bát,“ řekl jsem. „Ztrátu času vám samozřejmě vynahradíme. Sedněte si tady na pohovku, nebudete čekat dlouho.“
Dost pohněvaně přešel přes pokoj, uvelebil se a podepřel si hlavu rukama. Jones a já jsme se vrátili ke svým doutníkům a pokračovali jsme v hovoru. Pojednou nám však zazněl v uších Holmesův hlas.
„Snad byste mi taky mohli nabídnout doutník?“ pravil.
Oba jsme sebou trhli v křeslech. Vedle nás seděl Sherlock Holmes a tvářil se klidně a velice pobaveně.
„Holmesi!“ zvolal jsem. „Kde se tu berete? A kde je proboha ten děda?“
„Děda je tady,“ řekl a zvedl chundel bílých vlasů. „Tady ho máte — paruka, obočí, licousy a vše ostatní. Věděl jsem, že to přestrojení je docela dobré, ale nenadal jsem se, že by mohlo obstát v takovéhle zkoušce.“
„Ach, vy taškáři!“ vykřikl Jones nadšeně. „Z vás by byl herec, jakých je málo! Kašlal jste nám tu jako z chudobince a jen ty vaše roztřesené nožky by vám vynesly deset liber týdně. Ty vaše lesklé oči mi ale hned byly nějak povědomé. A vidíte, tak snadno byste se byl od nás nedostal.“
„Pracoval jsem v téhle maškarádě celý den,“ řekl Holmes, zapaluje si doutník. „To víte, spousta té kriminálnické sebranky mě už tak trochu zná — zvlášť od té doby, co tady můj přítel některé moje případy publikoval, a tak se musím vydávat na válečnou stezku jedině v nějakém jednoduchém přestrojení, jako bylo třeba tohle. Dostal jste můj telegram?“
„Ano, proto také jsem tady.“
„Jak jste s celým tím případem uspěl?“
„Nic z toho nakonec nebylo. Dva zatčené jsem musel propustit a proti dalším dvěma nemám žádné důkazy.“
„Nevadí. Opatříme vám náhradou za ně dva jiné. Musíte se ale řídit mými příkazy. Rád se zřeknu oficiálního uznání ve váš prospěch, ale musíte jednat podle směrnic, které vám dám. Souhlasíte s tím?“
„Samozřejmě, jen když mi pomůžete dostat se těm chlapům na kobylku.“
„Dobrá. Především tedy budu potřebovat rychlý policejní člun — tím myslím parní člun. Musí na nás čekat v sedm hodin u Westminsterských schodů.“
„To se dá snadno zařídit. Jeden náš člun tam vždycky bývá, ale pro všechny případy si dojdu tamhle přes ulici zatelefonovat, abych se o tom ujistil.“
„Dál potřebuji dva statné muže, kdyby snad ta čeládka kladla odpor.“
„Ve člunu dva nebo tři budou. Co dál?“
„Až ty chlapy zajistíme, zmocníme se i pokladu. Myslím, že zde můj mladý přítel by rád truhlu odnesl mladé dámě, které polovina pokladu právem náleží. Ať ji ona otevře první. Co vy na to, Watsone?“
„Byl bych opravdu rád.“
„To je trochu nezvyklý postup,“ řekl Jones a potřásl hlavou. „Ostatně, nezvyklá je tahle věc celá a musíme trochu přimhouřit oko. Poklad pak musí být předán úřadům, dokud nebude skončeno úřední vyšetřování.“
„Ovšem. To se dá snadno zařídit. Ale ještě něco. Moc rád bych se pár detailů o celé té věci dověděl přímo od Jonathana Smalla. Víte, že mám ve zvyku objasňovat své případy do nejmenších detailů. Nemáte doufám námitky proti tomu, abych si s ním soukromě pohovořil, buď tady u sebe v pokoji, nebo kdekoli jinde? Samozřejmé přitom bude náležitě střežen.“
„Souhlasím. Pánem situace jste vy. Já dosud o existenci toho Jonathana Smalla nemám jediný důkaz. Jestliže ho dopadnete, nevím, proč bych vám měl znemožňovat, abyste si s ním pohovořil.“
„Tak tedy platí?“
„Jistěže. Ještě něco?“
„Už jen to, že bych byl rád, kdybyste s námi povečeřel. Večeře bude hotová za půl hodiny. Budeme mít ústřice, párek tetřívků a slušný výběr bílých vín. Vy jste ještě nikdy neocenil mé hostitelské schopnosti, Watsone.“
X
Konec domorodce z ostrovů
Povečeřeli jsme ve veselé náladě. Když Holmes chtěl, uměl báječně konverzovat, a ten večer opravdu chtěl. Zdálo se dokonce, že je ve stavu jakési nervové exaltace. Byl prostě okouzlující — nikdy jsem ho takového neviděl. Rychle střídal konverzační témata, mluvil o náboženských divadelních hrách, o středověké keramice, o stradivárkách, o buddhismu na Ceylonu a o válečných lodích budoucnosti — a ve všem se vyznal, jako by každou tu věc speciálně studoval. Jeho jiskřivý humor ostře kontrastoval se skličující depresí, které propadal v minulých dnech. Athelney Jones dokázal, že je v mimopracovní době docela společenský člověk, a na večeři si pochutnával jako pravý labužník. Pokud jde o mne, blažilo mě pomyšlení, že co nevidět dokončíme nesnadný úkol, a trochu jsem se i nakazil Holmesovou veselostí.
O případu, který nás vlastně svedl dohromady, se při večeři nikdo ani nezmínil.
Když bylo sklizeno se stolu, Holmes pohlédl na hodinky a nalil portské do tří sklenek.
„Připijme si na zdar naší malé výpravy,“ řekl. „Teď už ale je nejvyšší čas, abychom vyrazili. Máte pistoli, Watsone?“
„V psacím stole mám starý služební revolver.“
„Uděláte dobře, když si ho vezmete. Musíme být připraveni na všechno. Vidím, že před vraty už čeká drožka. Objednal jsem ji na půl sedmé.“
Bylo sedm hodin pryč, když jsme přijeli k westminsterskému přístavišti, a parní člun už nás tam očekával. Holmes si jej změřil kritickým pohledem.
„Je na něm něco, co prozrazuje, že jde o policejní člun?“
„Ano, ta zelená lucerna na boku.“
„Tak ji dejte pryč.“
Malá úprava byla provedena, vstoupili jsme na palubu a muži odpoutali kotevní lana. Jones, Holmes a já jsme se usadili na zádi člunu. U kormidla stál jeden muž, druhý obsluhoval motory a dva statní policisté zůstali na přídi.
„Kam pojedeme?“ zeptal se Jones.
„K Toweru. Řekněte jim, aby zůstali stát naproti Jacobsonově loděnici.“
Člun byl opravdu velice rychlý. Přehnali jsme se kolem dlouhého konvoje naložených bárek tak, jako by stály na místě. Holmes se spokojeně usmíval, když jsme předjeli i říční parník a nechali jej daleko za sebou.
„Na řece není loď, kterou bychom nedokázali dohonit,“ řekl.
„No — to sotva. Není tu ale moc člunů, které by dokázaly předhonit nás.“
„Musíme chytit Najádu, a ta má pověst nesmírně rychlého plavidla. Povím vám, jak se věci mají, Watsone. Pamatujete, jak mě trápilo, že pátrání uvízlo na takové maličkosti?“
„Pamatuji.“
„Nuže — ohromně jsem se duševně zrestauroval, když jsem se zabral do té chemické analýzy. Jeden z našich největších státníků prohlásil, že nejlepší odpočinek člověku přinese změna práce. A měl pravdu. Když se mi podařilo rozpustit uhlovodík — to byl totiž cíl toho pokusu — vrátil jsem se k problému Sholtových a celý případ jsem znovu promyslel. Moji chlapci propátrali oba břehy řeky po proudu i proti proudu bez výsledku. Člun nebyl v žádné loděnici ani v přístavišti a domů se také nevrátil. Nezdálo se mi pravděpodobné, že by člun potopili, aby zahladili stopy, ačkoli jako jediná možnost i tato hypotéza zůstávala, kdyby všechny ostatní selhaly. Věděl jsem, že ten zatracený Small je povedený ptáček, ale nemyslel jsem si, že je schopen nějaké opravdu rafinované prohnanosti. Pak jsem si uvědomil, že určitě musel být nějaký čas v Londýně — poněvadž jsme měli důkazy, že ustavičně střežil Pondicherry Lodge — a že tedy sotva bude moci odjet okamžitě, ale že bude potřebovat nějaký krátký čas, přinejmenším aspoň den, aby uvedl do pořádku své záležitosti. To ovšem byl jen předpoklad, holá pravděpodobnost.“