„A mně se zdá, že dost slabá,“ řekl jsem. „Spíš bych předpokládal, že si všechno zařídil předem, ještě než se vypravil do Pondicherry Lodge.“
„To asi ne. V případě, že by se dostal do úzkých, bylo totiž to doupě pro něho příliš cenné, než aby se ho vzdal dřív, než bude mít jistotu, že se bez něho obejde. Uvažoval jsem však ještě o něčem jiném. Jonathana Smalla jistě muselo napadnout, že exotický zevnějšek jeho kumpána, i kdyby ho přestrojil sebelíp, může vzbudit pozornost a lidé si jej mohou dát do souvislosti s norwoodskou tragédií. Je dost mazaný, aby mu tohle došlo. Vyrazili proto ze svého hlavního stanu za tmy a Small si jistě přál, aby byli zpátky dřív, než se rozední. A teď: podle tvrzení paní Smithové odpluli na parním člunu po třetí hodině. To však už bylo poměrně dost světlo a přibližně za hodinu už lidé bývají vzhůru a vstávají. Usoudil jsem proto, že nemohli odplout příliš daleko. Smithovi dobře zaplatili, aby držel jazyk za zuby, zamluvili si u něho člun na definitivní útěk, vzali truhlu s pokladem a pospíchali s ní do svého úkrytu. V některé z příštích nocí, až by se přesvědčili, jaké stanovisko zaujaly noviny a zda mají nějaké podezření, odebrali by se pod rouškou noci na některou loď v Gravesendu nebo v Downsu, kde už nepochybně mají zajištěný odjezd do Ameriky nebo do kolonií.“
„Co ale s člunem? Ten si přece nemohli vzít do úkrytu s sebou?“
„Přesně tak. Usoudil jsem, že člun nemůže být příliš daleko, ačkoli jej nikde není vidět. Vžil jsem se proto do Smallova postavení a uvažoval jsem tak, jak asi mohl uvažovat on. Podle všeho by si uvědomil, že když člun pošle zpátky nebo jej bude mít v přístavišti, může se mu policie snadno dostat na stopu, pokud člun objeví. Jak tedy ten člun ukrýt, aby jej zároveň měl stále po ruce, kdykoli jej bude potřebovat? Položil jsem si otázku, co bych dělal já, kdybych byl v jeho kůži. Přišel jsem jen na jedinou možnost. Svěřil bych člun nějakému majiteli loděnice nebo lodní dílny s příkazem, aby na něm opravil nějakou bezvýznamnou maličkost. Ten by člun odtáhl do své kůlny nebo na dvorek, kde by byl bezpečně ukryt, ale odkud bych si jej mohl v několika málo hodinách zase vyzvednout.“
„To vypadá náramně jednoduše.“
„A právě ty nejjednodušší věci člověk zpravidla nejsnáz přehlédne. Rozhodl jsem se proto, že budu podle tohoto nápadu jednat. Vydal jsem se do terénu v tom nenápadném námořnickém oblečení a pátral jsem ve všech loděnicích podél řeky. Patnáctkrát jsem vyšel naprázdno, ale pošestnácté — u Jacobsona — jsem se dověděl, že jim přede dvěma dny svěřil Najádu muž s dřevěnou nohou a požádal je, aby provedli nějakou nicotnou opravu na kormidle. ,Jenže to kormidlo je úplně v pořádku,’ poznamenal mistr. ,Támhle kotví, je to ten člun s těma červenejma pruhama.’ Jenomže — koho jsem v té chvíli viděl přicházet? Mordecaie Smithe, pohřešovaného majitele člunu. Opilý byl jak zákon káže. Pochopitelně bych ho byl nepoznal, ale hned vybreptal jméno člunu i jak se jmenuje sám. ,Potřebuju člun dneska večír v osm hodin,’ řekl ,přesně v osm hodin, rozumíte, poněvadž si ho najali dva gentlemani, kterejm se nechce moc čekat.’ Zřejmě mu dobře zaplatili, poněvadž měl u sebe spoustu peněz a rozdával dělníkům šilinky. Kus cesty jsem ho sledoval, ale zapadl do putyky; vracel jsem se pak na dvorek do loděnice a naštěstí jsem cestou narazil na jednoho z těch svých mládenečků a postavil jsem ho ke člunu na hlídku. Bude stát na břehu a zamává na nás kapesníkem, až ti chlapi vyplují. My budeme kotvit o kus dál uprostřed proudu a moc bych se divil, kdybychom ty darebáky nechytili i s pokladem.“
„Naplánoval jste to všechno moc pěkně, ať už jsou to praví pachatelé nebo ne,“ řekl Jones, „kdybych ale celý ten podnik řídil já, poslal bych do Jacobsonovy loděnice policejní oddíl a dal tu podezřelou společnost pozatýkat, až by přišli.“
„K čemuž by nikdy nedošlo. Ten Small je totiž zatraceně práskaný chlápek. Pošle tam nejdřív špeha, a jakmile zjistí něco podezřelého, nevytáhne z brlohu paty nejmíň týden.“
„Mohl jste se však přilepit na paty Mordecaii Smithovi, aby vás dovedl k jejich úkrytu,“ řekl jsem.
„To bych zbytečně promarnil cely den. Vsadil bych sto proti jedné, že Smith vůbec neví, kde ti chlapi kvartýrují. Ten se nevyptává na nic, jen když má kořalu a dostane dobře zaplaceno. Pošlou mu zprávu, co má udělat. Ba ne — uvážil jsem všechny možnosti a tohle je ta nejlepší.“
Během tohoto rozhovoru jsme rychle projížděli pod nekonečnou řadou mostů, klenoucích se přes Temži. Když jsme míjeli City, poslední paprsky slunce zlatily kříž na věži katedrály svatého Pavla. Než jsme dorazili do Toweru, už bylo šero.
„Tamhle je Jacobsonova loděnice,“ řekl Holmes a ukázal na spleť stožárů a lan na surreyské straně. „Křižujte tady pomalu sem tam a držte se z dosahu té řady světel.“ Vytáhl z kapsy noční dalekohled a chvíli jím hleděl na břeh. „Hlídka, kterou jsem tam postavil, je na svém místě,“ poznamenal, „ale po kapesníku zatím ani památky.“
„Co kdybychom pluli ještě kus po proudu a tam si na ně počkali?“ řekl Jones horlivě.
Byli jsme v té chvíli všichni už dost rozčilení, dokonce i policisté a topiči, kteří měli jen velice mlhavou představu o tom, co se bude dít.
„Nemůžeme si být jisti vůbec ničím,“ odpověděl Holmes. „S pravděpodobností deset ku jedné poplují po proudu, ale s naprostou jistotou to tvrdit nemůžeme. Odtud vidíme na vjezd do loděnice a oni stěží mohou uvidět nás. Noc bude jasná, tmy se nemusíme bát. Musíme ale zůstat tady. Vidíte ty lidi na břehu, co se jich tam hemží pod plynovou lucernou?“
„To jsou dělníci z loděnice. Jdou z práce.“
„Vypadají jako horda špinavých rošťáků, a přece v každém z nich dříme jiskra nesmrtelnosti. Když se tak na ně člověk dívá, ani by ho to nenapadlo. A priori se to zdá nepravděpodobné. Člověk je podivná hádanka!“
„Kdosi tvrdí, že člověk je duše ukrytá ve zvířeti,“ podotkl jsem.
„Pěkně o tom mluví Winwood Reade,“ řekl Holmes. „Tvrdí, že jednotlivec sice je neřešitelná záhada, ale v množství se z něho stává matematická jistota. Člověk například nikdy nemůže předvídat, co udělá jednotlivec, ale může přesně uhodnout, jak se zachová určité množství průměrných lidí. Jedinci se navzájem liší, ale procenta zůstávají konstantní. Statistiky to dokazují. Ale počkat — není to tam kapesník? No ovšem, třepe se tam něco bílého.“
„Ano, je to ten váš hoch,“ zvolal jsem. „Vidím ho zřetelně.“
„A tamhle je Najáda,“ vykřikl Holmes, „a ujíždí jak ďas! Plnou parou vpřed, kamaráde. Stíhejte ten člun se žlutou lucernou. Proboha, nikdy si to neodpustím, jestli nám unikne!“