Najáda nepozorovaně proklouzla vjezdem do loděnice a rozjela se za dvěma či třemi malými loďkami, takže než jsme ji uviděli, stačila už nabrat pořádnou rychlost. Teď ujížděla dolů po proudu, držela se stále poblíž břehu a řítila se vpřed přímo fantastickou rychlostí. Jones na ni zamračeně hleděl a zavrtěl hlavou.
„Je hrozně rychlá,“ řekl. „Pochybuju, že ji dohoníme.“
„Musíme ji dohonit!“ vykřikl Holmes se zaťatými zuby. „Hej, topiči, přikládejte, přikládejte přece! Ukažte, co dokážeme my! Musíme Najádu dostat, i kdybychom měli náš člun podpálit!“
Drželi jsme se poměrně blízko za Najádou. V topeništích jen hučelo a mocné stroje hřmotily a bušily jak veliké kovové srdce. Ostrá a strmá příď se zařezávala do klidné říční hladiny a rozrážela napravo i nalevo dvě valící se vlny. Při každém úderu stroje jsme nadskočili a otřásli se jak živá bytost. Velká žlutá lucerna na boku našeho člunu vrhala před nás chvějivý sloup světla. Přímo před námi temná skvrna na vodě prozrazovala, kde Najáda je, a vějíř bílé pěny za ní naznačoval, jakou rychlostí ujíždí. Hnali jsme se kolem bárek, parníčků a obchodních lodí a mezi nimi; za některými jsme projeli, jiné jsme objížděli. Z temnoty na nás volaly lidské hlasy, ale Najáda se s rachotem řítila pořád dál a my jsme se jí drželi těsně v patách.
„Přiložte, hoši, přiložte tam!“ volal Holmes, dívaje se dolů do strojovny, zatímco prudký žár odtamtud ozařoval jeho dychtivý obličej s orlími rysy. „Vyždímejte z kotle tolik páry, kolik se dá.“
„Řekl bych, že teď jsme trochu rychlejší než oni,“ pravil Jones, který z Najády nespouštěl oči.
„Docela jistě,“ řekl jsem já. „Za pár minut je dohoníme.“
V tom okamžiku nás však potkala smůla a mezi námi a Najádou se octl remorkér se třemi vlečnými čluny. Jen prudkým strhnutím kormidla do strany jsme se vyhnuli srážce, a než jsme dokázali konvoj obeplout a pokračovat v pronásledování, Najáda získala nějakých dvě stě metrů náskok. Přesto však nám stále zůstávala v dohledu, poněvadž kalné, rozplizlé šero se proměnilo v jasnou, hvězdnou noc. Kotle hrozily prasknutím a kostra našeho křehkého člunu vibrovala a otřásala se pod zběsilým tlakem páry, která nás hnala kupředu. Prolétli jsme Poolem, minuli Západoindické doky, propluli jsme dlouhým Deptford Reachem, a když jsme objeli ostrůvek zvaný Isle of Dogs, pokračovali jsme v honbě. Nejasná skvrna před námi se teď zřetelně proměnila v ostré kontury ladné Najády. Jones na ni zamířil reflektor, takže jsme jasně viděli postavy na palubě. Na zádi seděl muž, mezi koleny měl něco černého a skláněl se nad tím. Vedle něho ležela jakási černá hromada, která vypadala jako novofoundlandský pes. U kormidelního kola stál chlapec a na pozadí rudé záře z kotelny jsem uviděl starého Smithe, vysvlečeného do půli těla a zuřivě házejícího lopaty uhlí do topeniště. Zpočátku možná trochu pochybovali o tom, zda je skutečně pronásledujeme, ale teď, když jsme projížděli každou oklikou a každou zatáčkou, kterou udělali oni, muselo jim to už být zcela jasné. V Greenwichi nás od nich dělilo asi tři sta kroků. V Blackwellu už to nebylo víc než dvě stě padesát. Na své pestré životní dráze jsem se už zúčastnil štvanic na mnoho nejrůznějších tvorů v různých končinách světa, ale nikdy jsem při podobné zábavě ještě nepocítil tak divoké vzrušení, jaké mi poskytla tato pekelná honba na lidi na vlnách řeky Temže. Metr za metrem jsme se k nim neodvratně blížili. V nočním tichu jsme slyšeli rachot a supění jejich parostroje. Muž na lodní zádi se stále ještě krčil nad palubou a paže se mu pohybovaly, jako by byl něčím zaměstnán. Jen tu a tam zvedl hlavu a pohledem odhadl vzdálenost, která nás dosud dělila. Blížili jsme se stále víc. Jones na ně zařval, aby zastavili. Nebyli jsme už od nich vzdáleni víc než na čtyři lodní délky a oba čluny se řítily vskutku fantastickou rychlostí. Byli jsme na přímém toku řeky, z jedné strany jsme měli Barking Level a na druhé se prostíraly melancholické močály — Plumstead Marshes. Na náš pokřik muž na zádi vyskočil a zahrozil nám zaťatými pěstmi, proklínaje nebe i peklo vysokým křaplavým hlasem. Byl to veliký, statný chlap, a jak stál rozkročmo, aby udržel rovnováhu, bylo vidět, že místo pravé nohy má od stehna dolů dřevěnou protézu. Jakmile se ozval jeho rezavý, zlostný křik, začalo se cosi hýbat v té tmavé schoulené hromadě na palubě. Proměnila se v drobounkého černého mužíka — nejmenšího, jakého jsem kdy viděl — s velikou zdeformovanou hlavou a kšticí zknotovaných, nečesaných vlasů. V tom okamžiku už Holmes držel revolver v ruce, a když jsem uviděl to divoké, odporné stvoření, sáhl jsem po své zbrani i já. Divoch byl zahalený do jakéhosi tmavého pláště nebo přikrývky, takže mu bylo vidět jen tvář; ta však stačila k tomu, aby člověk strávil bezesnou noc. Nikdy v životě jsem neviděl rysy tak hluboce poznamenané veškerou myslitelnou bestialitou a krutostí. Malá očka blýskala a planula zlým světlem a odulé rty odhalovaly zuby, které na nás cenil a jimiž skřípal s téměř zvířecí zuřivostí.
„Střelte, jakmile zvedne ruku,“ řekl Holmes klidně.
V té chvíli nás od nich dělila už jen jedna lodní délka, takže jsme měli kořist na dosah. Dodnes vidím ty dvě postavy, jak tam stály: široce rozkročený běloch, hulákající na nás kletby, a ten demaskovaný trpaslík s úděsnou tváří a silnými žlutými zuby, které na nás cenil ve světle našeho reflektoru.
Štěstí, že jsme ho viděli tak jasně. Před našima očima vytáhl odněkud z hábitu krátký, kulatý kousek dřeva, podobný školnímu ukazovátku, a přiložil jej ke rtům. Obě naše pistole třeskly zároveň. Otočil se kolem své osy, rozhodil rukama, přidušeně zachroptěl a skácel se do řeky. Zahlédl jsem ještě záblesk jeho jedovatých, výhružných očí v bílé zpěněné vodě. Ve stejném okamžiku se muž s dřevěnou nohou vrhl na kormidlo a prudce je strhl do strany, Najáda ostře zahnula k jižnímu břehu a my jsme přelétli kolem její zádi ve vzdálenosti pouhých několika stop. Okamžitě jsme zamířili za ní, ale Najáda už byla těsně u břehu. Bylo to divoké a opuštěné místo, měsíc tam ozařoval nesmírné rozlohy močálů s jezírky stojaté vody a ostrůvky zahnívající vegetace. Člun s mlaskavým nárazem najel na bahnitý břeh, příď vylétla vysoko do vzduchu a záď se ponořila do vody. Uprchlík z něho vyskočil, ale okamžitě se celou délkou protézy zabořil do rozbahněné půdy. Marně se zmítal a zápasiclass="underline" nebyl s to udělat jediný krok kupředu ani dozadu. Řval v bezmocném vzteku a zuřivě kopal druhou nohou do bahna, ale veškeré jeho úsilí vedlo jen k tomu, že se dřevěnou protézou pořád víc a víc bořil do rozměklého břehu. Když jsme dopluli v policejním člunu k němu, vězel už tak hluboko, že jsme ho byli s to vyprostit pouze s pomocí lana, jehož konec jsme mu hodili kolem ramen. Vytáhli jsme ho na palubu jako nějakou dravou rybu. Oba Smithové, otec i syn, seděli zamračeně ve svém člunu, ale na náš rozkaz dost krotce přestoupili k nám. Najádu jsme opět stáhli na vodu a lanem jsme ji připoutali k zádi policejního člunu. Na její palubě stála důkladná železná truhla, jaké se vyrábějí v Indii. Nemohlo být pochyb, že v ní je ten Sholtův zlořečený poklad. Klíč u ní nebyl, ale byla značně těžká, a tak jsme ji opatrně přenesli do naší malé kajuty. Když jsme zvolna pluli nazpět proti proudu, svítili jsme reflektorem na všechny strany, ale po domorodci z Andamanských ostrovů nebylo nikde ani památky. Kosti toho podivného návštěvníka našich břehů spočívají kdesi v černém bahně na dně Temže.