„Slyšela jsem, že tu zastavila drožka,“ řekla. „Myslela jsem ale, že se snad tak brzo vrací paní Forresterová. Ve snu mě nenapadlo, že byste to mohl být vy. Nesete mi nějaké nové zprávy?“
„Nesu vám něco lepšího než zprávy,“ řekl jsem a položil truhlu na stůl. Pak jsem spustil žoviálním a bouřlivým hlasem, ačkoli ve mně byla malá dušička: „Přinesl jsem vám něco, co má větší cenu než všechny zprávy na světě. Přinesl jsem vám bohatství.“
Podívala se na železnou truhlu.
„Tak tohle je ten poklad?“ zeptala se dost chladně.
„Ano, to je ten velký poklad z Agry. Polovina patří vám a polovina Thaddeusi Sholtovi. Připadne na vás na každého pěkných pár set tisíc. Představte si, že v Anglii nebude mnoho bohatších mladých dam než vy. Není to báječné?“
Asi jsem svou radost poněkud přehnal a má blahopřání jí zněla nějak strojeně, neboť jsem uviděl, že nepatrně povytáhla obočí a tázavě se na mě podívala.
„Jestli to bohatství dostanu,“ řekla, „budu za ně vděčit vám.“
„Ale kdepak,“ odpověděl jsem, „mně ne, ale mému příteli Sherlocku Holmesovi. Při nejlepší vůli bych nikdy nenašel klíč k záhadě, která kladla velké nároky i na jeho skvělé analytické schopnosti. A moc nechybělo a byli bychom utrpěli porážku ještě v posledním okamžiku.“
„Posaďte se a všechno mi to povězte, pane doktore,“ řekla.
Stručně jsem jí vyprávěl vše, co se stalo od chvíle, kdy jsem ji naposled viděl. O tom, jak Holmes použil nové pátrací metody, o nalezení Najády, o tom, jak přišel Athelney Jones, o naší večerní výpravě a divoké honbě na Temži. Naslouchala výčtu našich dobrodružství s pootevřenými rty a zářícíma očima. Když jsem se zmínil o trnu, který nás jen těsně minul, zbledla tak, že jsem dostal strach, aby neomdlela.
„To nic, to nic,“ řekla, když jsem jí rychle nalil trochu vody. „Už jsem zas v pořádku. Byl to pro mne šok, když jsem uslyšela, že jsem své přátele vystavila tak hroznému nebezpečí.“
„Už je to všechno za námi,“ odpověděl jsem. „Nebylo to tak zlé. Nebudu vám už takové děsivé podrobnosti vykládat. Povídejme si raději o něčem veselejším. Poklad je tu. Co může být veselejšího? Vyžádal jsem si svolení, abych jej mohl vzít s sebou, poněvadž jsem si myslel, že budete mít zájem podívat se na něj první.“
„Samozřejmě že mě to velice zajímá,“ řekla. Hlas jí však přesto nezněl nijak zvlášť dychtivě. Zřejmě ji napadlo, že bych to mohl pokládat za nevděk z její strany, kdyby snad projevila lhostejnost nad kořistí, kterou bylo tak obtížné získat.
„To je ale krásná truhlička!“ řekla a sklonila se nad ní. „Vypadá to jako indická práce, že?“
„Ano, je to kovotepecká práce z Benaresu.“
„A jak je těžká!“ zvolala, když se ji pokusila zvednout. „Taková truhla musí mít cenu sama o sobě. A kde je klíč?“
„Small jej hodil do Temže,“ odpověděl jsem. „Musím si půjčit pohrabáč paní Forresterové.“
Na přední straně truhly byla silná a široká petlice, vytepaná do podoby sedícího Buddhy. Vsunul jsem pod ni konec pohrabáče a zmáčkl jsem jej dolů jako páku. Petlice odskočila s hlučným cvaknutím. Chvějícími se prsty jsem odklopil víko. Oba jsme zůstali stát v němém úžasu. Truhla byla prázdná!
Není divu, že byla tak těžká. Kovové stěny byly dobré dvě třetiny palce tlusté. Truhla byla masivní, krásně vypracovaná a důkladná jako schránka určená k přenášení věcí velké ceny, ale uvnitř nebyl ani kousíček, ani úlomek nějakého drahého kovu či šperku. Byla dočista, absolutné prázdná!
„Poklad se ztratil,“ řekla slečna Morstanová klidně.
Když jsem slyšel její slova a uvědomil si, co znamenají, měl jsem pocit, že se mi z duše vytrácí nějaký nesmírný stín. Sám jsem nevěděl, jak strašně mě ten poklad z Agry tíží, pochopil jsem to teprve teď, když to pominulo. Nepochybně to ode mne bylo sobecké, neloajální a špatné, ale nedokázal jsem myslet na nic než na tu zlatou přehradu, která teď mezi námi padla.
„Chválabohu!“ vyhrkl jsem opravdu ze srdce.
Podívala se na mě s letmým, tázavým úsměvem.
„Proč to říkáte?“ zeptala se.
„Protože jste pro mne opět dosažitelná,“ řekl jsem a vzal jsem ji za ruku. Nebránila mi v tom. „Protože vás mám rád, Mary, tak vroucně, jak jen muž ženu může mít rád. Poněvadž ten poklad, to bohatství mi zapečetilo ústa. Teď, když se ukázalo, že neexistuje, mohu vám říci, jak vás mám rád. A proto jsem řekl,chválabohu’.“
„Pak ale i já říkám,chválabohu’,“ zašeptala, když jsem ji k sobě přitáhl.
Ať už ten poklad ztratil kdokoli — já vím, že jsem té noci poklad nalezl.
XII
Podivuhodná historie Jonathana Smalla
Policajt čekající v drožce byl neobyčejně trpělivý muž, poněvadž to trvalo hezky dlouho, než jsem se k němu vrátil. Když jsem mu však ukázal prázdnou truhlu, velice se zachmuřil.
„Odměna je v tahu?“ řekl otráveně. „Kde nic není, ani čert nebere. Kdyby tam ten poklad byl, mohli jsme se Samem Brownem dostat za tu noční námahu každý aspoň deset liber.“
„Thaddeus Sholto je bohatý pán,“ řekl jsem, „postará se, abyste dostali odměnu, ať už je poklad na světě nebo ne.“
Policajt však přesto malomyslně potřásl hlavou.
„Tohle je špatnej kšeft,“ opakoval, „a vsadím se, že mi Athelney Jones dá za pravdu.“
Jeho předpověď se ukázala správná, poněvadž detektiv se zatvářil velice zaraženě, když jsem přijel do Baker Street a ukázal mu prázdnou truhlu. Holmes, náš zajatec a Jones přijeli teprve nedávno, neboť cestou změnili plán a hlásili se na policejním komisařství. Můj přítel si hověl v křesle a tvářil se apaticky jako obvykle, kdežto Small tupě seděl naproti němu a dřevěnou protézu měl přehozenou přes zdravou nohu. Když jsem jim ukázal prázdnou truhlu, zvrátil se na opěradlo křesla a dal se do hlasitého smíchu.
„To máte na svědomí vy, Smalle,“ řekl Athelney Jones vztekle.
„Ovšem — a uschoval jsem to tak, že už se k tomu nikdy nedostanete,“ zvolal jásavě. „Je to můj poklad, a když jsem viděl, že o kořist přijdu, zatraceně dobře jsem se postaral o to, aby ji nedostal nikdo jiný. Říkám vám, že už na světě nežije nikdo, kdo by na něj měl pravoplatný nárok — jen já a tři nešťastníci, kteří jsou v trestanecké kolonii na Andamanských ostrovech. Vím teď, že už z něho nebudu mít žádný užitek ani já, ani ti tři. Všechno, co jsem dělal, dělal jsem nejen pro sebe, ale i pro ně. Podpis čtyř nás navždycky zavazoval. Jsem si naprosto jistý, že by mi schválili to, co jsem udělal, že by raději hodili poklad do Temže, než aby jej dostali přátelé a příbuzní Sholta nebo Morstana. To, co jsme provedli Achmetovi, neudělali jsme proto, abychom dopomohli k bohatství jim. Poklad najdete tam, kde leží klíč i malý Tonga. Když jsem viděl, že už vašemu člunu nemůžeme uniknout, deponoval jsem kořist na bezpečném místě. Za tenhle výlet nedostanete ani rupii, pánové!“
„Chcete nás obalamutit, Smalle,“ řekl Athelney Jones přísně. „Kdybyste byl chtěl hodit poklad do Temže, bylo by pro vás mnohem lehčí hodit jej tam i s truhlou.“
„Pro mne by bylo lehčí ho tam hodit a pro vás by bylo lehčí ho vylovit,“ odpověděl se zlomyslným, uhýbavým pohledem. „Člověk, který je dost chytrý na to, aby mě dopadl, je dostatečně chytrý i na to, aby vyzvedl železnou truhlu z říčního dna. Teď je poklad roztroušený po délce pěti mil nebo možná víc, a tak budete mít trochu těžší práci. Stejně mě srdce bolelo, že jsem to musel udělat. Byl jsem napůl šílený, když jste nás doháněli. Teď už je ale zbytečné nad tím naříkat. Zažil jsem v životě vítězství i porážky a naučil jsem se neplakat nad rozlitým mlékem.“