„Tohle je ale velice vážná věc, Smalle,“ řekl detektiv. „Kdybyste byl spravedlnosti pomohl a nehodil jí klacek pod nohy, mohl jste mít při soudním přelíčení mnohem lepší vyhlídky.“
„Pchá — spravedlnost!“ vyprskl bývalý trestanec. „Pěkná spravedlnost! Čí to byla kořist, když ne naše? Jaká je to spravedlnost, když člověka nutí, aby ji odevzdal těm, kteří si jí ničím nezasloužili? Já vám povím, čím jsem si ten poklad zasloužil! Celých dvacet let jsem od rána do večera dřel v močálech zamořených zimnicí, pod mangrovníkovými stromy, celé noci jsem byl přikovaný ve špinavých trestaneckých barácích, pokousaný moskyty, sužovaný horečkou a týraný kdejakým zatraceným černošským policajtem, který si na bělochovi s náramnou chutí zchladí žáhu, kdykoli k tomu má příležitost. Takhle jsem si ten poklad z Agry zasloužil a vy mi teď vykládáte něco o spravedlnosti jen proto, že jsem se nesmířil s pomyšlením, že jsem takovou cenu zaplatil za to, aby se z pokladu těšil někdo jiný! Raději se budu houpat na šibenici nevím kolikrát, raději bych si zabodl do kůže některý ten Tongův trn, než bych hnil v trestanecké cele a věděl, že si někdo jiný žije v přepychu někde v paláci z peněz, které patří mně.“
Small odhodil svou stoickou masku a tohle všechno z něho vytrysklo v nezadržitelné lavině slov, zatímco z očí mu sršely blesky a pouta na zápěstích mu řinčela, jak vášnivě gestikuloval rukama. Když jsem viděl jeho zuřivost a běsnění, pochopil jsem, jak odůvodněná a opodstatněná byla hrůza, která se zmocnila majora Sholta, když poprvé zjistil, že oklamaný trestanec přijel do Anglie a je mu na stopě.
„Zapomínáte, že o tom všem nic nevíme,“ řekl Sherlock Holmes klidně. „Neslyšeli jsme dosud vaši historii a nemůžeme posoudil, do jaké míry mohlo být právo zpočátku na vaší straně.“
„No dobře, mluvil jste se mnou velice otevřeně, ačkoli je mi jasné, že jedině vám mám co děkovat za to, že mám na rukou želízka. Přesto vůči vám necítím žádnou zášť, jednal jste se mnou poctivě a čestné. Chcete-li si poslechnout můj příběh, nevím, proč bych jej měl před vámi tajit. Každé slovo, které vám povím, je svatá pravda. Buďte tak hodný a postavte mi sem tu sklenici, abych si občas mohl svlažit rty, vysychá mi totiž v ústech.
Pocházím z Worcesterského hrabství, narodil jsem se nedaleko Pershoru. Kdybyste se tam porozhlédl, našel byste v těch končinách dodnes spoustu Smallů. Často jsem uvažoval o tom, že se tam podívám, ale bohužel je pravda, že jsem u své rodiny nikdy nebyl příliš dobře zapsán, a pochybuju, že by je má návštěva obzvlášť potěšila. Jsou to samí usedlí, bohabojní lidé, drobní statkáři, známí a vážení v celém okolí, kdežto já byl vždycky tak trochu pobuda. Nakonec jsem jim ale, když mi bylo asi osmnáct, přestal dělat ostudu, poněvadž jsem se škaredě zapletl s jednou dívkou a z celé té nemilé záležitosti jsem mohl vyváznout jedině tak, že jsem začal brát žold od královny a vstoupil jsem do 3. střeleckého pluku, který právě odjížděl do Indie.
Pravda, vojančina mi nadlouho souzená nebyla. Sotva jsem se trochu naučil pochodovat a zacházet s puškou, dostal jsem bláznivý nápad, abych si šel zaplavat do Gangu. Měl jsem štěstí, že se tam tenkrát koupal taky seržant John Holder z naší roty, který byl jedním z nejlepších plavců v celé armádě. Když jsem doplaval doprostřed řeky, napadl mě krokodýl a uhryzl mi pravou nohu nad kolenem tak čistě, že by to chirurg líp nedokázal. Z toho šoku a ztráty krve jsem omdlel a byl bych se utopil, kdyby mi byl Holder nepřispěchal na pomoc a nevytáhl mě na břeh. Pět měsíců jsem pak proležel ve špitále, a když jsem se odtamtud konečně odbelhal s touhle protézou připevněnou na pahýl nohy, propustili mě z armády jako invalidu a nebyl jsem schopen žádné pořádné práce.
Umíte si představit, jak jsem asi tenkrát byl zoufalý. Nebylo mi ještě dvacet let a už jsem byl fyzicky vyřízený člověk. Zanedlouho se však ukázalo, že jsem měl štěstí v neštěstí. Nějaký Abel White, který tam přijel pěstovat indigo, potřeboval na plantáže dozorce, aby mu dohlížel na kulie a popoháněl je do práce. Byl to náhodou přítel našeho plukovníka, který se od té nehody o mne začal zajímat. Krátce a dobře: plukovník mě na to místo vřele doporučil, a poněvadž jsem při té práci měl většinou jezdit na koni, ztráta nohy mi příliš nevadila — stehno je přece jen dost dlouhé na to, abych se udržel v sedle. Mým úkolem bylo jezdit po plantáži, dohlížet na lidi, jak pracují, a lenochy hlásit. Bral jsem slušný plat, měl jsem pohodlný byt a byl jsem koneckonců ochoten strávit zbytek života na indigové plantáži. Abel White byl hodný člověk, často zašel do mé malé chaty na kus řeči a vykouřil se mnou dýmku, poněvadž tam v cizině se k sobě běloši chovají mnohem srdečněji než tady doma.
Moje štěstí ale nikdy netrvalo příliš dlouho. Bez jakékoli předchozí výstrahy vzplanulo pojednou veliké povstání. Jeden měsíc byla Indie ještě tak tichá a mírumilovná jako třeba tady Surrey nebo Kent; příští měsíc se však utrhlo ze řetězu dvě stě tisíc černých ďáblů a země se proměnila v hotové peklo. Nepochybně o tom víte všechno, pánové — jistě víc než já, poněvadž já nejsem moc velký čtenář. Já vím jen to, co jsem viděl na vlastní oči. Plantáž jsme měli v kraji, který se nazývá Muttra a leží nedaleko od hranice Severozápadních provincií. Noc co noc byla obloha ozářena rudým přísvitem hořících bungalovů a den co den putovaly přes naše pozemky malé skupinky Evropanů s ženami a dětmi, prchající do Agry, kde byla nejbližší vojenská posádka. Abel White byl starý paličák. Vzal si do hlavy, že se celá ta záležitost moc zveličuje a že povstání bude potlačeno se stejnou rychlostí, s jakou vzplanulo. Klidně vysedával na verandě, popíjel whisky se sodou a kouřil manilské doutníky, zatímco kolem něho byl celý kraj v plamenech. Já a Dawson, který mu se svou ženou dělal účetního a správce, jsme samozřejmě zůstali s ním. Jenomže jednoho dne došlo ke katastrofě. Byl jsem na vzdálené plantáži a pomalu jsem se večer vracel na koni domů, když jsem pojednou na dně srázného a vyschlého říčního koryta uviděl jakousi podivnou, podezřele zkroucenou hromádku. Zajel jsem se tam na to podívat a naskočila mi husí kůže, poněvadž to bylo tělo Dawsonovy ženy, rozřezané na kusy a napůl už sežrané šakaly a divokými psy. O kus dál ležel na cestě tváří k zemi mrtvý Dawson s vystříleným revolverem v ruce a před ním se válela těla čtyř mrtvých Sepojů. Přitáhl jsem koni uzdu a uvažoval, kterým směrem se dát; v tom okamžiku jsem už ale spatřil, že z Whitova bungalovu stoupá hustý dým a střechou už prošlehávají plameny. Bylo mi jasné, že svému zaměstnavateli už v ničem nepomohu a že přijdu o život i já, jestli se do té věci zapletu. Z místa, kde jsem stál, viděl jsem stovky černých ďáblů, se zády ještě červeně pomalovanými, jak tancují a vyjí kolem hořícího domu. Někteří na mě začali ukazovat a kolem hlavy mi hvízdlo pár kulek; vyrazil jsem proto tryskem přes rýžová pole a pozdě v noci jsem už byl v bezpečí za hradbami Agry.
Ukázalo se však, že ani tam není příliš bezpečno. Celá země připomínala roj podrážděných včel. Tu a tam se shromáždily malé skupinky Angličanů, ale i ty ovládaly jenom nepatrný kousek země, který ležel v dostřelu jejich pušek. Všude jinde se z Angličanů stali bezmocní uprchlíci. Byl to boj miliónů proti stovkám a nejstrašnější na tom bylo, že ti, proti kterým jsme bojovali, pěchota, jízda a střelci, byly naše vlastní vzbouřené oddíly, které jsme vycvičili a zformovali, že bojovaly našimi zbraněmi a za zvuků našich polnic. V Agře byl 3. pluk bengálských střelců, nějací Sikhové, dva oddíly jízdy a dělostřelecká baterie. Formoval se dobrovolnický sbor z úředníků a obchodníků a já jsem se do něho přihlásil — i s tou dřevěnou nohou. Počátkem července jsme vyrazili proti vzbouřencům u Shahgungu a na nějaký čas jsme je zatlačili, ale pak nám došel střelný prach a museli jsme se vrátit do města.