Ze všech končin nám přicházely ty nejhorší zprávy — a nebylo ani možné se tomu divit — stačí, když se podíváte na mapu, abyste si ověřili, že jsme se octli přímo v centru povstání. Lucknow je odtamtud dobrých sto mil na východ a Cawnpore asi stejně daleko na jih. Ze všech světových stran nám hrozilo jen mučení, vraždění a zvěrstva.
Agra je veliké město, jen se to tam hemží fanatiky a divokými uctívači všelijakých ďáblů. Nás byla hrstka a byli jsme v těch úzkých, křivolakých uličkách jako ztracení. Náš velitel nás proto odvedl za řeku a zaujali jsme pozice ve staré agerské pevnosti. Nevím, pánové, jestli někdo z vás o téhle staré pevnosti někdy něco četl nebo slyšel. Je to velice podivné místo — nejpodivnější, jaké jsem kdy viděl, a já se po světě něco napotloukal. Především to je pevnost nesmírně rozsáhlá. Obehnané prostranství se snad ani nedá v akrech vyčíslit. Je tam i moderní čtvrť, kde byla ubytována naše posádka, naše ženy a děti, a kde byly uskladněny zásoby a všechno ostatní, a přesto tam ještě zbývala spousta místa. Moderní čtvrť však ani zdaleka není tak rozsáhlá jako stará, do které se nikdo neodvažuje a která je ponechána napospas škorpiónům a stonožkám. Je tam spousta velikých, opuštěných síní, křivolakých uliček a dlouhých chodeb, stáčejících se na všechny strany, ve kterých člověk zabloudí, ani se nenaděje. Proto tam také skoro nikdo nechodil, jen občas se tam ze zvědavosti vydala nějaká malá skupinka s rozžatými pochodněmi.
Řeka obtéká přední hradby staré pevnosti a z té strany ji chrání, ale po obou stranách a vzadu jsou četné vchody, které jsme samozřejmě museli střežit nejen ve staré čtvrti, ale i v té, která byla obsazena naším oddílem. Bylo nás tak málo, že jsme stěží lidi rozmístili ve všech rozích pevnosti a zajistili obsluhu děl. Nebylo proto možné postavit silnou stráž ke každé z těch nesčetných bran. Museli jsme tedy zorganizovat ústřední strážnici v centru pevnosti a každou bránu střežil jen jeden běloch s dvěma či třemi domorodci. Mě vybrali, abych jistou část noci držel hlídku u malé opuštěné branky na jihozápadní straně budovy. Velel jsem při tom dvěma sikhským vojákům a měl jsem instrukci, abych při sebemenším náznaku nebezpečí vystřelil z pušky, mohu prý se spolehnout, že mi hned pošlou pomoc z ústřední strážnice. Poněvadž ale strážnice byla dobrých dvě stě kroků od nás a navíc se muselo procházet hotovým labyrintem uliček a chodeb, měl jsem značné pochybnosti, zda by přišli včas a mohli mi nějak přispět, kdyby mi hrozilo nebezpečí opravdového útoku.
To víte, že jsem byl pyšný i na tu skromnou velitelskou hodnost, poněvadž jsem přece jen byl neostřílený nováček a navíc invalida bez nohy. Dvě noci jsem prostál se svými Paňdžábci na stráži. Byli to mládenci jak jedle a vypadali pěkně divoce, jmenovali se Mahomet Singh a Abdullah Khan, oba staří bojovníci, kteří proti nám zvedli zbraně u Chilian Wallahu. Mluvili docela dobře anglicky, ale moc jsem toho z nich nedostal. Nejraději stáli na stráži spolu a celou noc něco brebentili tou svou podivnou sikhskou hantýrkou. Já jsem stával většinou před branou, díval jsem se na širokou řeku plnou zákrutů a jiskřící světla velikého města. Víření bubnů, dunění tamtamů, skřeky a vytí povstalců rozdivočených opiem a prosnou kořalkou — to vše nám celou noc dostatečně připomínalo sousedství nebezpečného nepřítele za řekou. Každé dvě hodiny obcházel všechny stráže důstojník, který měl tu noc službu, aby se ujistil, že je všechno v pořádku.
Když jsme stáli na hlídce třetí noc, dalo se do drobného a lezavého deště. Tma byla jako v pytli a byla to strašná otrava stát celé hodiny u brány v takovém zatraceném počasí. Několikrát jsem se pokusil přimět oba Sikhy k řeči, ale velký úspěch jsem neměl. Ve dvě hodiny nás důstojník kontroloval a jeho přítomnost na okamžik přerušila jednotvárnost noci. Když mi bylo jasné, že z hovoru s mými společníky nic nebude, vytáhl jsem dýmku a odložil pušku, abych škrtl zápalkou. V tom okamžiku se na mě oba Sikhové vrhli. Jeden popadl mou pušku a namířil mi ji na hlavu, zatímco ten druhý mi nasadil na krk veliký nůž a procedil mezi zuby přísahu, že mě podřízne, udělám-li jediný krok.
Nejdřív mě napadlo, že oba Sikhové jsou ve spojení s povstalci a že vzápětí začne útok na pevnost. Kdyby Sepojové obsadili naši bránu, pevnost by padla a ženy a děti by čekal stejný osud jako v Cawnporu. Možná že si myslíte, pánové, že to líčím tak, abych před vámi vypadal pěkně, ale dávám vám slovo, že jsem při tomhle pomyšlení — ačkoli jsem měl nůž na krku — užuž otvíral ústa a chtěl vykřiknout, i kdyby to měl být můj poslední výkřik, jen abych zalarmoval hlavní stráž. Ten mládenec, co mě držel, zřejmě četl mé myšlenky a zašeptal mi, dřív než jsem to mohl udělat: ,Buďte zticha. Pevnost je v naprostém bezpečí. Na téhle straně řeky žádní povstalečtí psi nejsou.’ Z toho, jak to řekl, poznal jsem, že mluví pravdu, a věděl jsem také, že jestli se ozvu, smrt mě nemine. V hnědých očích toho sikhského mládence to stálo napsáno dost jasně. Mlčel jsem proto a čekal, co ode mne vlastně chtějí.
,Poslyšte, sahibe,’ řekl ten vyšší a divočejší, který se jmenoval Abdullah Khan. ,Buď s námi potáhnete za jeden provaz, nebo vás musíme umlčet navždy. Jde nám o moc velkou věc, než abychom si mohli dovolit zaváhat. Buď nám odpřisáhnete při křesťanském kříži, že jste tělem i duší s námi, nebo ještě dnes v noci hodíme vaši mrtvolu do stoky a přeběhneme k našim bratřím v povstaleckém vojsku. Žádná střední cesta neexistuje. Co si vyberete — život, nebo smrt? Můžeme vám dál na rozmyšlenou jen tři minuty, poněvadž čas nečeká a musíme být se vším hotovi do příští kontroly stráží.’
,Jak se mohu rozhodnout?’ pravil jsem. ,Neřekli jste mi, co ode mne chcete. Povím vám ale předem, že jestli to jakýmkoli způsobem ohrožuje bezpečnost pevnosti, nechci s tím nic mít, takže mi ten nůž můžete rovnou klidně vrazit do krku — spánembohem.’ ,O pevnost vůbec nejde,’ řekl. ‚Chceme od vás, abyste dělal jen to, kvůli čemu sem přicházejí všichni vaši krajané. Chceme po vás, abyste zbohatl. Jestli se k nám dnes v noci přidáte, přísaháme vám při tomhle obnaženém noži trojnásobnou přísahou, kterou ještě žádný Sikh nikdy neporušil, že dostanete spravedlivý podíl z naší kořisti. Čtvrtina pokladu bude vaše. Lepší podmínky vám nabídnout nemůžeme.’
,Co je to ale za poklad, proboha?’ zeptal jsem se. ,To je jasné, že chci zbohatnout právě tak jako vy, ale musíte mi nejdřív povědět, jak na to.’
,Odpřisáhněte tedy,’ řekl, při kostech svého otce, při cti své matky, při kříži své víry, že proti nám nepozvednete ruku a nepromluvíte jediné slovo ani teď, ani nikdy později!’
,Přísahám,’ odpověděl jsem,ale s tou podmínkou, že tím pevnost v žádném případě nebude ohrožena.’