,Tak — a já vám zas přísahám, kamaráde, že dostanete čtvrtinu pokladu, který si rozdělíme na čtyři stejné díly.’
,Jsme tu ale jen tři,’ řekl jsem.
,Ne. Podíl musí dostat také ještě Dost Akbar. Povíme vám celou tu historii, zatímco na ně budeme čekat. Stoupni si k bráně, Mahomete Singhu, a dej nám vědět, až se objeví. Řeknu vám, jak se věci mají, sahibe, poněvadž vím, že přísaha Evropana zavazuje a že vám můžeme důvěřovat. Kdybyste byl prolhaný Ind, mohl byste přísahat při všech bozích v těch jejich podvodnických chrámech a nic by vám to nepomohlo, vaše krev by stejně ztřísnila tenhle nůž a vaše mrtvola by skončila ve vodě. Sikhové ale Angličany znají a Angličani znají Sikhy. A teď poslouchejte, co vám povím.
V severních provinciích žije jeden radža, velice bohatý člověk, přestože jeho země není moc velká. Zdědil hodně po otci a ještě víc nahromadil sám, poněvadž je lakomec a raději zlato hromadí, než utrácí. Když vypukly nepokoje, chtěl být zadobře se lvem i s tygrem — se Sepoji i s anglickými úřady. Brzo však měl dojem, že poslední hodina bílých mužů udeřila, poněvadž pořád slyšel jen o tom, že jsou v celé zemi vyvražďováni a jejich vláda je svržena. Je to ale velice opatrný člověk, a tak podnikl kroky, aby mu zůstala přinejmenším polovina pokladu, ať se stane cokoli. Zlato a stříbro si prostě nechal ve sklepeních svého paláce, ale ty nejvzácnější drahokamy a nejvybranější perly uložil do železné truhly a poslal s nimi věrného sluhu, který je má v přestrojení za obchodníka odnést sem, do agerské pevnosti, a uložit je tady, dokud zase v celé zemi nenastane mír. Zvítězí-li povstalci, bude mít své peníze; vyhrají-li Angličani, zůstanou mu klenoty. Když své bohatství takhle šikovně rozdělil, přidal se na stranu Sepojů, poněvadž na jeho hranicích byli silnější. Když mohl udělat něco takového, pak — jistě mi dáte za pravdu, sahibe — jeho majetek plným právem patří těm, kdo zůstali věrni Anglii.
Sluha přestrojený za kupce cestuje pod jménem Achmet a v této chvíli je už v Agře, zatím ve městě, ale snaží se nějak dostat k nám do pevnosti. Provází ho můj nevlastní bratr Dost Akbar, který ví o jeho tajemství. Dost Akbar slíbil, že ho dnes v noci zavede k některému postrannímu vchodu do pevnosti, a vybral si k tomu právě tuhle bránu. Bude tu co nevidět a najde tu Mahometa Singha a mě — máme tu na něho čekat. Tohle je osamělé místo a o jeho příchodu nikdo neví. O kupci Achmetovi už nikdo na světě nikdy neuslyší a radžův obrovský poklad si rozdělíme mezi sebou. Co tomu říkáte, sahibe?’
Ve Worcesterském hrabství se život člověka pokládá za velkou a posvátnou věc; docela jinak však na to pohlížíte, když všude kolem vás planou požáry a teče krev a smrt potkáváte doslova na každém kroku. Jestli kupec Achmet zůstane naživu nebo ne, to mi bylo úplně lhostejné. Vyprávění o pokladu mě však velice zaujalo a začal jsem přemýšlet o tom, co všechno by se s ním dalo podniknout ve staré vlasti a jak by asi moji příbuzní zírali, až by uviděli, že se k nim starý otrapa, nad kterým dávno zlomili hůl, vrací s kapsami plnými zlatých moidorů. A tak už jsem se vlastně ani nepotřeboval rozhodovat, ale Abdullah Khan se domníval, že váhám, a proto na mě naléhal dál.
,Uvažte, sahibe,’ řekl, že jestli toho člověka dopadne velitel pevnosti, dá ho oběsit nebo zastřelit a jeho klenoty zabaví vláda, takže z nich nikdo nezíská ani jedinou rupii. Jestli se ho ale zmocníme my, proč bychom se neměli sami postarat i o to ostatní? Klenoty u nás budou stejně bezpečné jako ve státní pokladně. A bude jich dost, aby se z nás ze všech stali bohatí lidé a velcí páni. Nikdo se o tom nemůže dovědět, poněvadž jsme tu jen my sami, nikdo jiný. Může se vůbec ještě naskytnout nějaká lepší příležitost? Řekněte ještě jednou, sahibe — jdete s námi, nebo vás máme pokládat za nepřítele?’
,Jsem váš duší i tělem,’ řekl jsem.
,Výborně,’ odpověděl a vrátil mi pušku. ,Vidíte, že vám věříme, poněvadž vy Angličani umíte držet slovo stejně jako my. Teď už jen musíme počkat na mého nevlastního bratra a na toho kupce.’
,A ví vůbec váš bratr, co chcete udělat?’ zeptal jsem se.
,Vždyť to je jeho plán. On to navrhl. Půjdeme k bráně a počkáme na stráži s Mahometem Singhem.’
Pořád ještě vytrvale pršelo, poněvadž právě začínalo období dešťů. Nebe se zatáhlo těžkými hnědými mraky a stěží bylo vidět dál, než by člověk kamenem dohodil. Před naší branou se táhl hluboký příkop, ale voda v těchto místech skoro vyschla, takže se přes něj snadno dalo přejít. Bylo mi všelijak, když jsem tam stál s těmi dvěma divokými Paudžábci a čekal na muže, který si přicházel pro smrt.
Pojednou jsem na druhé straně příkopu zahlédl záblesk zastíněné lucerny. Zmizel mezi hromadami navršené hlíny, ale pak se objevil znova a pomalu se k nám blížil.
,Tady jsou!’ zvolal jsem.
,Zavolejte na něho jako obvykle, sahibe,’ zašeptal Abdullah. ,Nesmí mít žádný důvod k obavám. Pošlete nás s ním dovnitř a my uděláme to ostatní, zatímco vy tu budete stát na stráži. Připravte si ale lucernu, abychom se mohli přesvědčit, že je to opravdu on.’
Světlo blikalo dál, chvílemi zůstávalo stát a chvílemi se zas blížilo, až jsem konečně na druhé straně příkopu uviděl dvě temné postavy. Nechal jsem je slézt po srázném břehu, překlopýtat blátem a vydrápat se do půli cesty k bráně. Teprve pak jsem na ně zavolal.
,Kdo tam?’ řekl jsem ztlumeným hlasem.
,Přátelé,’ ozvala se odpověď. Odkryl jsem lucernu a posvítil si na ně. První byl obrovitý Sikh s černým plnovousem, který mu splýval skoro až k opasku. Tak velikého člověka jsem předtím viděl jen v cirkuse. Druhý byl malý, tlustý, kulaťoučký chlapík s velikým žlutým turbanem a v ruce nesl nějaké břemeno zabalené do plachty. Zdálo se, že se celý klepe strachy, poněvadž se mu ruce třásly jak v zimnici a hlava se mu klimbala zprava doleva. Malá očka mu však svítila jak nějaké myši, která se odvážila vylézt ze své díry. Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem si uvědomil, že ho zabijí, ale stačilo pomyslet na poklad a srdce mi ztvrdlo jako křemen. Když uviděl, že jsem běloch, zacvrlikal radostí a rozběhl se ke mně.
,Žádám vás o ochranu, sahibe,’ zasupěl,poskytněte ochranu nešťastnému kupci Achmetovi. Procestoval jsem celou Radžputánu, abych našel útočiště v agerské pevnosti. Oloupili mě, bili a ponižovali za to, že jsem zůstal věrný anglické vládě. Tohle je požehnaná noc, konečně jsem opět v bezpečí — i se svým skrovným majetkem.’
,Co máte v tom ranci?’ zeptal jsem se.
,Železnou truhlu,’ odpověděl. ,Je v ní jen pár rodinných maličkostí, které pro nikoho jiného nemají žádnou cenu, ale o které bych nerad přišel. Přesto ale nejsem žádný žebrák a odměním se vám, mladý sahibe, a vašemu veliteli také, poskytne-li mi útulek, o který žádám.’
Neměl už jsem odvahu s tím člověkem déle mluvit. Když jsem se díval na jeho vypasenou, vyděšenou tvář, nemohl jsem ani uvěřit, že ho chceme chladnokrevné zavraždit. Nejlepší bylo mít už to za sebou.
,Odveďte ho na hlavní strážnici,’ řekl jsem. Oba Sikhové k němu přistoupili, každý z jedné strany, a obr kráčel za ním, když procházeli temnou branou. Nikdy jsem neviděl člověka tak dokonale obklíčeného smrtí. Já sám jsem zůstal s lucernou u brány.
Slyšel jsem jejich pravidelné kroky, rozléhající se v opuštěných chodbách. Pojednou zmlkly a místo nich jsem uslyšel hlasy, hluk zápasu a údery. V zápětí se k mému zděšení znova rozlehly kroky a rychle se ke mně blížily. Doprovázelo je hlučné oddechování utíkajícího člověka. Běžel jak zajíc, tvář měl potřísněnou krví, a za ním se hnal obrovitý Sikh s černým plnovousem, který dělal skoky jak tygr a v ruce se mu blýskal nůž. Ten malý kupec ale utíkal neuvěřitelné rychle. Sikh za ním zůstával pozadu a viděl jsem, že jestli kupec proběhne kolem mne a dostane se ven z pevnosti, může se ještě zachránit. Cítil jsem k němu sympatie, ale pomyšlení na poklad mě i tentokrát zatvrdilo. Když pádil kolem mne, hodil jsem mu pod nohy pušku a on se přes ni dvakrát převalil jak zastřelený králík. Dřív než mohl vstát, Sikh se na něho vrhl a dvakrát mu vrazil nůž do boku. Kupec ani nezasténal, ani svalem nepohnul, zůstal ležet tam, kde padl. Řekl bych, že si srazil vaz při tom pádu. Račte si všimnout, pánové, že dodržuji, co jsem slíbil. Vypravuji vám to se všemi podrobnostmi, přesně tak, jak se to stalo, ať už to svědčí v můj prospěch nebo ne.“