Odmlčel se a natáhl spoutané ruce pro whisky s vodou, kterou mu Holmes připravil. Pokud jde o mne, přiznávám, že se mě nad tím člověkem zmocnila krajní hrůza nejen proto, že se na celé věci tak chladnokrevně podílel, ale ještě víc pro lehkomyslnost a lhostejnost, s níž o svém činu vyprávěl. Cítil jsem, že ať ho stihne jakýkoli trest, s mým soucitem rozhodně počítat nemůže. Sherlock Holmes a Jones seděli s rukama na kolenou, hluboce zaujati jeho vyprávěním, ale na jejich tvářích se zračilo podobné znechucení. Small si toho pravděpodobně všiml, poněvadž pokračoval hlasem, z něhož bylo cítit vzdor.
„Samozřejmě — byla to ode mne velká špatnost,“ řekl. „Rád bych ale viděl, kolik lidí by se na mém místě dokázalo vzdát podílu na kořisti, kdyby věděli, že jim za odmítnutí podříznou krk. Ostatně, když už se jednou dostal do pevnosti, byl v sázce buď jeho život, nebo můj. Kdyby byl odtamtud unikl, celá věc by se prozradila a mě by postavili před válečný soud a pravděpodobně zastřelili, poněvadž v té době se s lidmi nikdo moc nepáral.“
„Pokračujte ve vyprávění,“ řekl Holmes stručně.
„No — odnesli jsme ho dovnitř, Abdullah, Akbar a já. Byl zatraceně těžký, přestože to byl takový mrňous. Mahomet Singh zůstal u vrat na stráži. Odvlekli jsme mrtvolu na místo, které už Sikhové připravili. Bylo to dost daleko od brány, křivolaká ulička tam vedla do veliké prázdné síně, jejíž cihlové zdi se už rozpadaly. Podlaha z udusané hlíny se na jednom místě propadla a vytvořila tak přirozený hrob. Kupce Achmeta jsme do něho uložili a mrtvolu zakryli uvolněnými cihlami. Když jsme s tím byli hotovi, vrátili jsme se všichni k pokladu.
Ležel tam, kde jej kupec upustil, když se na něho poprvé vrhli. Byla to tahle truhla, která teď stojí před vámi na stole. Klíč na hedvábné šňůrce byl přivázaný na tom sklápěcím držadle na víku. Truhlu jsme otevřeli a světlo lucerny se zatřpytilo na sbírce drahokamů, o jakých jsem čítal a snil jako malý chlapec v Pershoru. Byl na ně oslňující pohled. Když jsme se jím dostatečně pokochali, vyndali jsme všechny ty drahé kameny ven a pořídili seznam. Bylo tam sto třiačtyřicet diamantů první kvality, mezi nimi i ten, který se, pokud vím, jmenuje Velký Mogul a o němž se tvrdí, že je to druhý největší diamant na světě. Dále tam bylo sedmadevadesát překrásných smaragdů a sto sedmdesát rubínů, z nichž ale některé byly jen malé. Pak tam bylo čtyřicet karbunkulí, dvě stě deset safírů, jedenašedesát achátů a spousta berylů, onyxů, polodrahokamů, tyrkysů a dalších kamenů, o kterých jsem tehdy ani nevěděl, jak se všechny jmenují, teprve později jsem se s nimi seznámil víc. Kromě toho tam bylo skoro tři sta velice vzácných perel a dvanáct z nich bylo zasazeno do zlaté korunky. Mimochodem, tu korunku musel někdo vzít, protože když jsem získal truhlu podruhé, už v ní nebyla.
Když jsme všechny ty poklady spočítali, uložili jsme je zpátky do truhly a odnesli je k bráně ukázat Mahometu Singhovi. Potom jsme slavnostně opakovali přísahu, že budeme svorně stát při sobě a své tajemství nikomu neprozradíme. Dohodli jsme se, že kořist ukryjeme na bezpečném místě a ponecháme ji tam, dokud v zemi opět nezavládne mír; teprve potom že si ji mezi sebou rozdělíme rovným dílem. Kdybychom si ji byli rozdělili hned, nic bychom tím nezískali, protože kdyby u nás někdo drahokamy takové ceny uviděl, určitě by nás začal z něčeho nekalého podezírat a v pevnosti jsme neměli žádné soukromí ani žádné vhodné místo, kam bychom si je mohli uschovat. Odnesli jsme proto truhlu do téže síně, kde jsme pohřbili mrtvolu, a tam, pod několika cihlami v dobře zachovalé zdi, jsme udělali díru a poklad do ní uložili. Místo jsme pečlivé označili a příští den jsem zhotovil čtyři plánky — pro každého jeden — a všichni čtyři jsme se na ně dole podepsali, poněvadž jsme složili přísahu, že v budoucnu bude každý z nás jednat v zájmu všech a nikdo nebude mít žádné výsady. S rukou na srdci mohu prohlásit, že já jsem tuto přísahu nikdy neporušil.
Je jistě zbytečné, pánové, abych vám líčil další průběh indického povstání. Když Wilson dobyl Dilíí a Sir Colin osvobodil Lucknow, jádro povstaleckých tlup se rozpadlo. Do země přicházely stále nové oddíly našeho vojska a Nana Sahib uprchl za hranice. Přepadová kolona pod velením plukovníka Greatheada obklíčila Agru a povstalce rozprášila. Zdálo se, že v celé zemi opět zavládl mír, a my čtyři jsme začali doufat, že nadchází čas, kdy budeme moci bezpečně zmizet i se svými podíly na loupeži. Naše naděje se však zhroutily v jediném okamžiku, neboť nás zatkli — jako vrahy kupce Achmeta.
Stalo se to takhle: když radža svěřil klenoty do Achmetových rukou, udělal to proto, poněvadž věděl, že jde o člověka, na kterého se může spolehnout. Na východě však jsou lidé velice podezíraví, a tak si radža najal dalšího sluhu, ještě spolehlivějšího, a pověřil ho špiclováním toho prvního. Ten druhý muž dostal příkaz, aby Achmeta nespouštěl z očí ani na okamžik a sledoval ho jako stín. Šel za ním i oné noci a viděl ho vejít branou do pevnosti. Myslel si samozřejmě, že mu tam byl poskytnut útulek, a proto druhého dne sám také požádal o vpuštění do pevnosti, ale po Achmetovi tam nenalezl ani stopy. Připadalo mu to divné, a zmínil se proto o tom seržantovi, který vedl evidenci přivandrovalých cizinců, a ten to zas donesl veliteli. Udělali důkladnou prohlídku v okolí brány a mrtvolu objevili. A tak nás právě v okamžiku, kdy jsme si mysleli, že jsme v naprostém bezpečí, všechny čtyři zatkli a postavili před soud pro vraždu — tři proto, že tu noc hlídali bránu, a čtvrtého proto, že zavražděného muže doprovázel. U soudu nepadlo o klenotech ani slovo, poněvadž radžu mezitím svrhli a vyhnali z Indie. Nikdo o nich nic nevěděl, a nemohl se tedy o ně ani zajímat. Vražda však nám byla prokázána a bylo jasné, že jsme se na ní museli podílet všichni. Tři Sikhové byli odsouzeni na doživotní nucené práce a mě odsoudili k smrti, ale později rozsudek zrušili a dostal jsem stejný trest jako ostatní.
Octli jsme se tak ve velice zvláštní situaci. Zakovali nás všechny čtyři do řetězů a měli jsme pramalou naději, že se jednoho dne dostaneme na svobodu. A při tom znal každý z nás tajemství, které by mu zajistilo život v paláci, kdyby jej mohl využít. Stačilo to, aby člověk zešílel, když se musel nechat kopat a komandovat od každého nadutého dozorce jen proto, aby dostal trochu rýže a vody — zatímco venku pro něho bylo připraveno nesmírné bohatství, čekající jen na chvíli, kdy je vyzvedne. Člověk by se z toho pomátl, ale já jsem byl vždycky velice houževnatý, a tak jsem se ovládal a čekal na vhodnou příležitost.