Konečně se mi zdálo, že nadešla. Převezli mě z Agry do Madrásu a odtamtud na Blair Island v Andamanském souostroví. Na tom ostrově je v trestanecké kolonii jen velice málo bělochů, a poněvadž jsem se hned od počátku dobře choval, získal jsem tam brzo postavení privilegovaného vězně. Přidělili mi chýši v Hope Townu, což je malá díra na svahu Mount Hariettu, a víc se o mne moc nestarali. Je to ubíjející, zimnicí zamořený kraj a za našimi malými mýtinami se celé okolí jen hemžilo divokými kanibalskými domorodci, kteří jsou ochotni při první příležitosti na člověka vystřelit z foukačky otrávený trn. Kopali jsme tam odvodňovací kanály, pěstovali sladké brambory a dělali tucet dalších prací, takže jsme byli celý den velice zaměstnáni a teprve večer jsme měli chvilku času pro sebe. Kromě jiných věcí jsem se tam naučil také připravovat léky pro doktora a pochytil jsem i leccos z jeho znalostí. Celý čas jsem vyhlížel nějakou šanci na útěk, ale k nejbližší pevnině je to sta mil a tam v těch mořích bývá slabý nebo skoro žádný vítr. Pokus o útěk je proto fantasticky nesnadný podnik.
Náš lékař, doktor Somerton, byl rázný, sportovně založený mládenec a ostatní důstojníci se po večerech scházeli u něho v bytě a hrávali tam karty. Ordinace, kde jsem mu připravoval léky, byla vedle jeho pokoje a obě místnosti oddělovala jen stěna s malým okénkem. Když jsem si někdy připadal příliš osamělý, zhasínal jsem v ordinaci lampu a stával jsem tam a naslouchal jejich hovorům a sledoval jejich hru. Jsem vášnivý karbaník a tím kibicováním přes zeď jsem se bavil skoro stejně dobře, jako bych hrál sám. Chodíval tam major Sholto, kapitán Morstan a poručík Bromley Brown, který velel domorodým oddílům. Samozřejmě tam byl i doktor Somerton a ještě dva tři vězeňští dozorci, protřelí staří karbaníci, kteří hráli výtečně, ale poťouchle a najisto. Bývala to velice milá a příjemná společnost.
Brzo mě však zarazilo, že vojáci pořád prohrávají a civilové vyhrávají. Rozumíte, nechci říct, že v tom bylo něco nepoctivého, ale bylo to tak. Ti vězeňští dozorci totiž nedělali nic jiného, než hráli karty, a to od chvíle, co na Andamany přišli, a znali svou hru do všech detailů a byli neuvěřitelně sehraní, zatímco ti druzí hráli jen pro ukrácení dlouhé chvíle a vynášeli, co je napadlo. Naši vojáci byli noc co noc chudší, a čím víc prohrávali, tím víc se do hry hrnuli. Major Sholto byl ze všech hráčů nejnáruživější. Zpočátku platil bankovkami a zlatem, ale brzo přešel k dlužním úpisům a vystavoval je na dost značné sumy. Občas nějakou maličkost vyhrál, což mu dodalo kuráž do další hry, ale vzápětí jej štěstí opouštělo víc než kdy jindy. Celý den pak chodil zamračený jak nebe před bouřkou a také pít začal víc, než mu bylo zdrávo.
Jednou večer prohrál větší částku než obvykle. Seděl jsem ve své chýši, když Sholto s kapitánem Morstanem klopýtali kolem do svých kvartýrů. Ti dva byli velcí kamarádi a věčně je člověk viděl spolu. Major zuřil nad svými prohrami.
,Jsem na mizině, Morstane,’ říkal, když šli kolem mé chýše. ,Nezbývá mi nic jiného než odejít do výslužby. Jsem vyřízený člověk.’
,Nesmysl, kamaráde!’ říkal Morstan a poplácával ho po rameně.,Kolikrát už jsem byl v horší rejži, a přece —’ Víc jsem neslyšel, ale k zamyšlení mi stačilo i tohle.
O pár dnů později se major Sholto procházel po břehu a já jsem té příležitosti využil k tomu, abych si s ním promluvil.
,Potřeboval bych od vás radu, pane majore,’ řekl jsem.
,Copak, Smalle? Oč jde?’ zeptal se a vyndal z úst manilský doutník.
,Chtěl jsem se vás zeptat, pane,’ řekl jsem,kdo je kompetentní k tomu, abych mu předal ukrytý poklad. Vím, kde je uloženo půl miliónu, a poněvadž té vědomosti nemohu nijak využít, myslím si, že udělám nejlíp, když poklad předám příslušným úřadům. Snad bych pak mohl čekat, že se nade mnou smilují a zkrátí mi trest.’
,Říkáte půl miliónu, Smalle?’ zalapal po dechu a podíval se na mne, jestli jsem se nepomátl.
,Přesně tolik, pane — v klenotech a v perlách. Poklad je v úkrytu a čeká na toho, kdo si jej vezme. A navíc je tu ještě ta zvláštní okolnost, že pravý majitel pokladu byl prohlášen za psance a nesmí to jmění dostat, takže poklad patří tomu, kdo jej najde.’
,Státu, Smalle,’ zakoktal,poklad patří státu.’ Z váhavého tónu, jakým to řekl, bylo mi jasné, že ho mám v hrsti.
,Myslíte tedy, že bych to měl oznámit generálnímu guvernérovi?’ řekl jsem klidně.
,No… no… nemusíte se ukvapovat, abyste toho třeba pak nelitoval. Řekněte mi, jak to vlastně všechno je, Smalle. Povězte mi fakta.’
Vyprávěl jsem mu celou historii, ale s malými změnami, aby nemohl poznat, kde se to stalo. Když jsem skončil, stál tam jak zařezaný a zřejmě o tom velice přemýšlel. Podle zkřivených rtů mi bylo jasné, jaký zápas se v něm odehrává.
,Tohle je velice závažná věc, Smalle,’ řekl mi posléze. ,Zatím o tom nikomu neříkejte ani slovo. Brzo se znova uvidíme.’
Dva dny nato přivedl do mé chýše svého přítele, kapitána Morstana. Přišli pozdě v noci s lucernou.
,Byl bych rád, aby kapitán Morstan slyšel tu historii přímo od vás, Smalle,’ řekl mi.
Opakoval jsem ji tak, jak jsem ji předtím vyprávěl jemu.
,Zní to docela pravdivě, ne?’ řekl. ,Myslíte, že stojí za to se v tom angažovat?’
Kapitán Morstan přikývl.
,Podívejte, Smalle,’ řekl major,hovořili jsme o tom tady s přítelem a dospěli jsme k závěru, že to vaše tajemství se koneckonců státu vůbec netýká, ale že jde o váš soukromý majetek, s nímž ovšem máte právo disponovat tak, jak uznáte za nejlepší. Naskýtá se ale otázka, jakou cenu za to požadujete. Byli bychom ochotni celé věci se ujmout a přinejmenším se na to zblízka podívat, kdybychom se dohodli na podmínkách.’ Snažil se mluvit lhostejně a bez zájmu, ale oči mu jen svítily vzrušením a zištností.
,V tom případě, pánové,’ odpověděl jsem a snažil jsem se také zachovat klid, ačkoli jsem byl stejně vzrušen jako oni, je tu jen jediná cena, na kterou může člověk v mém postavení přistoupit. Chtěl bych, abyste pomohli na svobodu mně a mým třem společníkům. Přijali bychom vás pak do party a dali vám jednu pětinu, o kterou byste se mezi sebou rozdělili.’
„Hm,’ řekl. „Jednu pětinu! To není zrovna moc lákavé!’
„Každý byste dostal asi tak padesát tisíc,’ řekl jsem.
„Jak vám ale můžeme pomoci na svobodu? Víte dobře, že po nás chcete nemožnou věc.’
„Ale kde,’ odpověděl jsem, „promyslel jsem to všechno do posledního detailu. Jedinou překážkou našeho útěku je okolnost, že si tady nemůžeme opatřit člun, který by se hodil na takovou cestu, a zásoby, s nimiž bychom vystačili pro delší čas. V Kalkatě či v Madrásu jsou spousty malých jachet a jol, které by se nám báječně hodily. Obstarejte jednu a přivezte ji sem. Zařídíme to tak, abychom se na ni dostali v noci, a když nás vysadíte kdekoli na indickém pobřeží, váš úkol tím bude splněn.’
,Ještě tak kdybyste byl sám,’ řekl.
,Všichni, nebo žádný,’ odpověděl jsem. ,My čtyři jsme si přísahali, že jeden bez druhého nebudeme nic podnikat.’
,Vidíte to, Morstane,’ řekl, Small je člověk, který drží slovo. Neopouští své přátele. Myslím, že mu klidně můžeme důvěřovat.’
,Je to špinavá záležitost,’ odpověděl Morstan. ,Ale podle toho, co říkáte, mohly by nám ty peníze všechny výdaje bohatě vynahradit.’
,No dobře, Smalle,’ řekl major,myslím, že bychom to mohli zkusit a vyhovět vám. Nejdřív si ovšem musíme ověřit, jestli je ta vaše historie pravdivá. Povězte mi, kde je ta truhla schovaná, já si vezmu dovolenou, zajedu do Indie na lodi, která sem každý měsíc vozí mužstvo na vystřídání, a všechno si prošetřím.’