,To tak rychle nepůjde,’ řekl jsem mnohem chladněji, zatímco on se dostával stále víc do ráže. ,K tomu musím mít souhlas všech tří společníků. Říkám vám přece, že to buď podnikneme všichni čtyři, nebo žádný.’
,Nesmysl!’ přerušil mě. ,Co je těm třem černým kůžím do naší dohody?’
,Ať jsou černí nebo modří,’ řekl jsem,jsou to jednou moji společníci a já bez nich nemohu nic dělat.’
Krátce a dobře, dojednali jsme všechno až při další schůzce, na které byli přítomni Mahomet Singh, Abdullah Khan a Dost Akbar. Celou záležitost jsme znovu prohovořili a nakonec jsme se dohodli, jak to provedeme. My jsme měli oběma důstojníkům opatřit nákres té části agerské pevnosti a označit jim to místo ve zdi, kde je poklad ukrytý. Major Sholto měl odjet do Indie, aby si naši historii ověřil. Jestliže truhlu najde, ponechá ji tam a pošle pro nás malou jachtu vybavenou vším potřebným, která zakotví u Rutland Islandu. My bychom na ní odjeli, zatímco on by znova nastoupil službu. Potom si měl vyžádat dovolenou kapitán Morstan, který by se s námi setkal v Agře, kde by došlo k definitivnímu rozdělení pokladu a kde by převzal majorův i svůj podíl. To všechno jsme zpečetili nejslavnostnějšími přísahami, jaké si lze vymyslet a jaké dokážou ústa vyslovit. Proseděl jsem celou noc nad papírem a lahvičkou inkoustu a ráno byly dva nákresy hotové a opatřené podpisem nás čtyř — to jest Abdullaha, Akbara, Mahometa a mne.
Ach ano, pánové, vím, že vás tím dlouhým vyprávěním nudím a že můj přítel pan Jones se už nemůže dočkat, kdy mě uvidí bezpečně za mřížemi. Zkrátím to, jak to půjde. Ten darebák Sholto odjel do Indie, ale nikdy se nevrátil. Kapitán Morstan mi krátce poté ukázal jeho jméno v seznamu cestujících jednoho poštovního parníku. Umřel mu strýc, který mu zanechal majetek, a tak major odešel z armády. Přesto se neštítil nás pět tak hanebně podvést. Morstan zanedlouho odjel do Agry a podle našeho očekávání zjistil, že poklad zmizel. Ten gauner Sholto jej ukradl a nesplnil ani jednu z podmínek, za kterých jsme mu tajemství prodali. Od toho dne jsem žil jen myšlenkou na pomstu. Přemýšlel jsem o ní ve dne a živil ji v sobě v noci. Pomsta se stala mou jedinou, všepohlcující vášní. Nestaral jsem se o žádné zákony — necouvl bych ani před šibenicí. Uprchnout, vypátrat Sholta a zakroutit mu krk — na nic jiného jsem nemyslel. Dokonce i o poklad z Agry mi šlo méně než o to, abych zabil Sholta.
No, předsevzal jsem si v životě mnoho věcí a všechny jsem je také splnil. Trvalo to však řadu vyčerpávajících let, než nadešel můj čas.
Říkal už jsem vám, že jsem si osvojil nějaké medicínské znalosti. Když jednou doktor Somerton ležel se záchvatem zimnice, chytila tlupa trestanců v lesích malého andamanského domorodce. Byl na smrt nemocný a odešel na opuštěné místo zemřít. Začal jsem o něho pečovat, ačkoli byl zákeřný a nebezpečný jak jedovatý had, a za pár měsíců jsem ho vykurýroval a postavil na nohy. Projevoval mi vděčnost po svém a nechtěl se už vrátit do svých lesů, ale potloukal se pořád kolem mé chýše. Pochytil jsem od něho pár slov z té jeho domorodé hantýrky, a proto si mě oblíbil ještě víc.
Tonga — tak se totiž jmenoval — uměl báječně jezdit na člunu a vlastnil velikou, prostornou kánoi. Když jsem zjistil, že je mi oddaný a je pro mne ochoten udělat cokoli, pokládal jsem to za svou šanci na útěk. Promluvil jsem si s ním o tom. Smluvili jsme si, že jedné noci připluje ve člunu ke starému přístavišti, které nikdy nebývalo střeženo, a tam mě naloží. Dal jsem mu příkaz, aby opatřil větší počet tykví s vodou, dostatečné množství sladkých brambor a kokosových ořechů.
Malý Tonga byl spolehlivý a věrný. Sotva bych našel oddanějšího přítele. V tu noc, na které jsme se domluvili, čekal na mě se člunem v přístavišti. Náhodou se tam však také nachomýtl hlídač z vězeňské stráže — surový Pathánec, který nikdy nezanedbal žádnou příležitost, kdy mě mohl potýrat a zchladit na mně žáhu. Vždycky jsem se mu chtěl pomstít a teď jsem tu možnost měl. Zdálo se, že mi ho poslal do cesty sám osud, abych si s ním mohl vypořádat účty, dřív než opustím ostrov. Stál tam na břehu zády ke mně a karabinu měl přes rameno. Hledal jsem nějaký kámen, kterým bych mu rozrazil hlavu, ale žádný jsem nenašel.
Pak mi bleskl hlavou podivný nápad, jak si potřebnou zbraň opatřit. Sedl jsem si ve tmě na zem a odepnul jsem si dřevěnou nohu. Třemi dlouhými skoky jsem byl u něho. Stačil ještě zalícit karabinu, ale dal jsem mu takovou ránu, že mu rozrazila celé čelo a zamáčkla tříšť kostí do mozku. Račte se podívat, jaký kus dřeva se tehdy uštípl, když jsem ho bacil. Oba jsme upadli, poněvadž jsem nedokázal udržet rovnováhu; když jsem ale pak vstal, viděl jsem, že leží bez hnutí a má dost. Nasedl jsem do člunu a za hodinu jsme už byli na širém moři. Tonga s sebou vzal všechen svůj majetek, své zbraně i bůžky. Kromě jiných věcí měl i dlouhý bambusový oštěp a zvláštní andamanskou rohož z kokosových vláken, z níž se mi podařilo vyrobit primitivní plachtu. Deset dní jsme pluli bez cíle a věřili jen ve šťastnou náhodu, ale jedenáctého dne nás vylovil nákladní parník vezoucí ze Singapuru do Jiddahy náklad malajských poutníků. Byla to prapodivná sebranka a já a Tonga jsme mezi nimi brzo zdomácněli. Měli jednu vynikající vlastnost: nechali člověka o samotě a na nic se nevyptávali.
Kdybych vám měl vypravovat všechna dobrodružství, která jsem se svým kamarádem zažil, pěkně byste se mi poděkovali, poněvadž bychom tu seděli do východu slunce. Potloukali jsme se po světě sem tam a vždycky se proti nám něco spiklo, takže jsme se pořád a pořád nemohli dostat do Londýna. Za celou tu dobu jsem však nikdy ani na chvíli nezapomněl na svůj cíl. V noci se mi o Sholtovi zdávalo. Konečně jsme se asi před třemi nebo čtyřmi lety octli v Anglii. Nebylo příliš těžké zjistit, kde Sholto bydlí, a hned jsem začal pátrat, zda už poklad prodal nebo jestli ho ještě má. Spřátelil jsem se s jistou osobou, která mi mohla pomoci — nejmenuji nikoho, poněvadž nechci nikoho dalšího dostat do basy — a brzo jsem zjistil, že klenoty pořád ještě má. Nejrůznějšími způsoby jsem se pak pokoušel nějak se k němu dostat; byl však velice ostražitý a stále ho hlídali dva boxerští šampióni, nepočítám-li oba syny a domorodého khitmutgara.
Jednoho dne jsem však dostal zprávu, že umírá. Okamžitě jsem pospíchal do zahrady, šílený vzteky při pomyšlení, že by mi mohl takhle snadno vyklouznout ze spárů, a když jsem nakoukl oknem, viděl jsem, že leží v posteli a má u sebe oba syny. Vlezl jsem na okno, odhodlán pustit se do křížku třeba se všemi třemi najednou, ale jakmile mě spatřil, brada mu poklesla a já věděl, že je po něm. Přesto jsem hned té noci vnikl do jeho pokoje a prohledal jeho písemnosti, abych se přesvědčil, zda mezi nimi není nějaký záznam o tom, kde klenoty ukryl. Nenašel jsem tam ale ani řádku, a tak jsem odešel rozzuřený a vzteklý na nejvyšší míru. Před odchodem mě ještě ale napadlo, že shledám-li se někdy se svými sikhskými přáteli, jistě pro ně bude útěchou, řeknu-li jim, že jsem tam zanechal viditelné znamení naší nenávisti. Naškrábal jsem proto na kus papíru podpis nás čtyř — kopii toho, který byl na nákresu — a papír jsem mu připíchl na prsa. Nemohl jsem ho přece jen tak pustit do hrobu bez upomínky na lidi, které oloupil a podvedl.