Vydělávali jsme si tehdy na živobytí tím, že jsem předváděl ubohého Tongu na jarmarcích a podobných shromážděních jako černého lidožrouta. Jedl syrové maso a tancoval válečné tance, a tak jsme vždycky po celodenní práci měli klobouk plný drobných. Stále jsem se dovídal všechny novinky z Pondicherry Lodge a několik let jsem neslyšel nic jiného než to, že pořád hledají poklad. Až konečně jednoho dne jsem dostal zprávu, na kterou jsem tak dlouho čekal. Poklad nalezli. Byl nahoře v podkroví, v chemické laboratoři Bartholomewa Sholta. Hned jsem se tam vydal a to místo jsem si prohlédl, ale viděl jsem, že s tou svou dřevěnou nohou se tam nahoru jen tak nedostanu. Dověděl jsem se ale o sklápěcích dvířkách ve střeše a také, kdy Bartholomew Sholto odchází dolů na večeři. Myslel jsem si, že s Tongovou pomocí celou akci hladce zvládnu. Vzal jsem ho s sebou a kolem pasu jsem mu uvázal dlouhé lano. Šplhat uměl jako kočka a brzo se dostal střechou dovnitř; malér ale byl v tom, že Bartholomew Sholto — ke své vlastní škodě — dosud neodešel z pokoje. Tonga si myslel, že provedl něco nevímjak chytrého, když ho zabil, poněvadž když jsem se vydrápal po provaze i já, špacíroval si po pokoji nafoukaně jako páv. Hrozně ho překvapilo, když jsem ho seřezal koncem lana a spílal mu, že je hnusný, krvežíznivý zmetek. Popadl jsem truhlu s pokladem a spustil ji dolů. Potom jsem sjel po provaze sám, ale ještě předtím jsem nechal na stole podpis čtyř na znamení, že se klenoty konečně vrátily k tomu, kdo má na ně největší právo. Tonga potom lano vytáhl, zavřel okno a zmizel cestou, kterou přišel.
Nevím, co bych vám ještě měl povědět. Slyšel jsem někde nějakého člověka od řeky vykládat o tom, jak rychlý je Smithův člun Najáda, a tak mě napadlo, že by se nám mohl dobře hodit k útěku. Se starým Smithem jsem se dohodl a byl bych mu dal pěknou sumu, kdyby nás byl bezpečně dopravil na loď. Pravděpodobně věděl, že s námi není všechno v pořádku, ale do našeho tajemství zasvěcen nebyl. Tohle je všechno pravda, a když vám to vyprávím, pánové, nedělám to proto, abych vás pobavil — vždyť jste pro mne neudělali nic dobrého — ale proto, že věřím, že mou nejlepší obhajobou teď bude nic nezatajovat, ale naopak postarat se, aby se všichni dověděli, jak hanebně se ke mně major Sholto zachoval, a že nenesu žádnou vinu na smrti jeho syna.“
„Opravdu pozoruhodný příběh,“ řekl Sherlock Holmes. „A vhodná zápletka k mimořádně zajímavému případu. Ze závěru vašeho vyprávění jsem se ale nedověděl nic nového, jedině snad to, že jste si přinesli vlastní lano. To jsem nevěděl. Jenom mimochodem — doufal jsem, že Tonga všechny otrávené trny ztratil, přesto ale po nás z Najády ještě jeden vystřelil.“
„To byl poslední trn, který mu zbyl. Měl ho ve foukačce.“
„Aha, ovšem,“ řekl Holmes, „na to jsem nepomyslel.“
„Chcete se mne ještě na něco zeptat?“ otázal se trestanec přívětivě.
„Snad už ani ne, děkuji vám,“ odpověděl můj přítel.
„Nuže, pane Holmesi,“ řekl Athelney Jones, „snažil jsem se vám vyhovět, poněvadž všichni víme, že jste na slovo vzatý znalec zločinu, jenomže povinnost je povinnost a zašel jsem možná až poněkud příliš daleko, jen abych splnil všechno, oč jste mě vy a váš přítel požádali. Nesmírně se mi ulehčí, až náš vyprávěč bude spolehlivé za mřížemi a pod zámkem. Drožka pořád ještě čeká a venku u schodiště jsou dva policisté. Jsem vám oběma velice vděčný za vaši pomoc. Budete přirozeně muset přijít k soudu. Teď vám už ale přeju dobrou noc.“
„Dobrou noc, pánové — oběma,“ řekl Jonathan Small.
„Jděte napřed, Smalle,“ poznamenal opatrný Jones, když vycházeli z pokoje. „Dám si zatracený pozor, abyste mě nepohladil tou svou dřevěnou nohou tak, jak jste to udělal tomu gentlemanovi na Andamanských ostrovech.“
„Nu, a naše krásné drama je u konce,“ poznamenal jsem po chvíli, když jsme už zase seděli mlčky a pokuřovali. „Obávám se, že tohle bylo poslední vyšetřování, při kterém jsem měl možnost studovat vaše metody. Slečna Morstanová mi prokázala tu čest, že přijala mou nabídku k sňatku.“
Holmes si velice pesimisticky povzdechl.
„Toho jsem se obával,“ řekl. „Opravdu vám nemohu blahopřát.“
Trochu se mne to dotklo.
„Máte snad nějaký důvod k tomu, abyste byl nespokojen s mou volbou?“ zeptal jsem se.
„Vůbec ne. Myslím, že je to jedna z nejpůvabnějších mladých dam, jaké jsem v životě potkal, a při naší práci nám neobyčejně pomohla. Rozhodně projevila vynikající schopnosti: všimněte si jen, že ze všech papírů svého otce uschovala a opatrovala právě plán agerské pevnosti. Jenomže láska je věc citu, a cokoli je založeno na citu, nutně je v rozporu se zdravým a chladným rozumem, kterého si cením nade vše. Já se neožením nikdy, ledaže bych ztratil soudnost.“
„Já ale věřím,“ řekl jsem se smíchem, „že má soudnost i tuhle zkoušku ve zdraví přežije. Vypadáte ale unaveně.“
„Ano, reakce už se dostavila. Nejmíň týden teď nebudu stát za nic.“
„To je zvláštní,“ řekl jsem, „jak rychle se to, co bych u kohokoli jiného nazval leností, u vás střídá se záchvaty udivující aktivity a energie.“
„Ano,“ odpověděl, „mám v sobě něco z náramně vykutáleného povaleče, ale zároveň i cosi z velice čiperného chlapíka. Často myslívám na verše starého Goetha:
Apropos — ještě k té norwoodské záležitosti: sám jste slyšel, že měli v domě nějakého komplice, jak jsem předpokládal. Nemohl to být nikdo jiný než komorník Lal Rao. A tak má Jones přece jen jednu zásluhu, o kterou se nemusí s nikým dělit: v té jeho velké síti uvízla aspoň jedna rybka.“
„To dělení se mi stejně zdá dost nespravedlivé,“ poznamenal jsem. „Všechnu práci jste v téhle záležitosti udělal vlastně vy. Já při tom získal ženu, Jones si vysloužil ostruhy — co proboha zbývá vám?“
„Mně,“ řekl Sherlock Holmes, „pořád ještě zbývá lahvička s kokainem.“ A natáhl po ní svou dlouhou bílou ruku.
12