Při řeči otevřela plochou krabičku a ukázala mi šest nejkrásnějších perel, jaké jsem kdy viděl.
„Pověděla jste nám vrcholně zajímavé věci,“ řekl Sherlock Holmes. „Přihodilo se vám ještě něco jiného?“
„Ano — právě dnes. Proto také za vámi přicházím. Dnes ráno jsem dostala tenhle dopis, který byste si snad měl přečíst sám.“
„Děkuji,“ řekl Holmes. „Obálku mi prosím dejte také. Hm, byla orazítkována na poště Londýn-Jihozápad dne 7. září! V rohu je otisk mužského palce — to má nejspíš na svědomí listonoš. Papír je té nejlepší kvality. Balíček takových obálek stojí šest pencí. Ten člověk má věru zvláštní móresy. Oslovení veškeré žádné.,Čekejte dnes večer v sedm hodin u třetího sloupu zleva před Divadlem Lyceum. Nemáte-li důvěru, přiveďte si s sebou dva přátele. Bylo Vám ublíženo a musí se Vám dostat spravedlnosti. Policii s sebou nevoďte, tím byste zmařila všechno. Váš neznámý přítel. ‘ Vskutku — záhada jedna radost! Co hodláte udělat, slečno Morstanová?“
„Na to se chci právě zeptat vás.“
„Nepochybně bychom tam měli jít — vy, já a… nu ovšem, doktor Watson je ten pravý. Pisatel mluví o dvou přátelích. A my jsme s doktorem Watsonem pracovali společné už dřív.“
„Jen jestli bude chtít jít?“ zeptala se prosebně a podobně se i zatvářila.
„Bude mi ctí a potěšením,“ řekl jsem horlivě, „prokázat vám jakoukoli službu.“
„Jste oba velice laskaví,“ odpověděla. „Vedla jsem vždycky samotářský život a nemám přátele, které bych o tuto službu mohla požádat. Bude doufám stačit, když sem k vám přijdu v šest hodin?“
„Nesmíte se však opozdit,“ řekl Holmes. „Ještě se vás chci ale na něco zeptat. Je tohle písmo shodné s písmem na adresách krabiček, v nichž jste dostávala perly?“
„Mám je tu s sebou,“ odpověděla a vytáhla šest aršíků balicího papíru.
„Vskutku vzorná klientka. Máte správnou intuici. Tak se na ně tedy podíváme.“ Rozložil papíry po stole a jeden po druhém je přelétl zběžným pohledem. „S výjimkou dopisu jsou všechny psány úmyslně změněným písmem,“ řekl bez váhání, „nemůže však být pochyb, že to všechno psala táž osoba. Pohleďte, jak zřetelně vystupuje tohle řecké e, nebo třeba na tu kudrlinku na koncovém s. Zcela určitě jde o písmo téhož člověka. Nerad bych ve vás vzbuzoval klamné naděje, slečno Morstanová, ale povězte mi: podobá se to písmo rukopisu vašeho otce?“
„Ani v nejmenším.“
„To se dalo předpokládat. Budeme na vás tedy čekat v šest hodin. Dovolte mi, prosím, abych si ty písemnosti ponechal u sebe, Možná že v nich mezitím ještě něco objevím. Je teprv půl čtvrté. Zatím — au revoir.“
„Au revoir,“ řekla naše návštěvnice, obdařila nás oba bezelstným, přívětivým pohledem, schovala krabičku s perlami opět za ňadra a rychle odešla.
Stál jsem u okna a pozoroval jsem ji, jak spěchá ulicí, dokud se šedý turban s bílým pírkem neproměnil v pouhou tečku v ponurém davu.
„Velice půvabná žena!“ zvolal jsem, obraceje se ke svému příteli.
Zapálil si opět lulku a s přimhouřenýma očima se zabořil do křesla. „Myslíte?“ řekl mátožně. „Ani jsem si nevšiml.“
„Vy jste učiněný automat — počítací stroj,“ vykřikl jsem. „Někdy je ve vás vskutku cosi nelidského.“
Vlídně se usmál.
„Nejdůležitější je nedopustit, aby náš úsudek byl ovlivněn osobními kvalitami klienta,“ řekl. „Každý klient je pro mne jen pouhým číslem, jedním z faktorů problému. Citové zaujetí je v rozporu s logickým uvažováním. Ujišťuji vás, že nejroztomilejší ženu, jakou jsem kdy poznal, oběsili za to, že otrávila tři útlá dítka, aby získala jejich životní pojistku, a že nejodpornější muž, s nímž jsem kdy měl tu čest, je lidumil, který porozdával skoro čtvrt miliónu ve prospěch londýnských chudých.“
„V tomto případě však —“
„Nikdy nedělám žádné výjimky. Výjimka vyvrací pravidlo. Měl jste někdy příležitost zkoumat charakter člověka podle jeho písemného projevu? Nač byste usuzoval ze škrábanice toho chlapíka?“
„Písmo je čitelné a pravidelné,“ odpověděl jsem. „Ten člověk se pohyboval v obchodním světě a má poměrně pevný charakter.“
Holmes zavrtěl hlavou.
„Podívejte se na jeho dlouhá písmena,“ řekl. „Sotva přečnívají úroveň ostatní řádky. Tohle d by klidně mohlo být a a tohle l se dá číst jako e. Lidé pevného charakteru dokážou dlouhá písmena vždy odlišit, ať píší jakkoli nečitelně. Tahle k prozrazují rozkolísanost a z velkých písmen čiší samolibost. Teď si ale udělám menší procházku. Musím si ověřit pár maličkostí. Doporučuji vám tuhle knihu — jednu z nejpozoruhodnějších, jaké kdy byly sepsány. Je to „Mučednictví muže“ od Winwooda Reada. Za hodinu budu zpátky.“
Usadil jsem se u okna se svazkem v ruce, ale autorovy troufalé teorie nedokázaly upoutat mé myšlenky. Ty totiž setrvávaly u naší nedávné návštěvnice — u jejích úsměvů, hlubokých a bohatých odstínů jejího hlasu, u podivné záhady, která obestírala její život. Bylo-li jí sedmnáct let v době, kdy zmizel její otec, muselo jí dnes být sedmadvacet — a to je líbezný věk, kdy mládí už ztratilo své sebevědomí a zkušenostmi poněkud vystřízlivělo. A tak jsem seděl a snil, ale hlavou se mi začaly honit tak nebezpečné myšlenky, že jsem se spěšně vrátil ke svému psacímu stolu a zuřivě jsem se zahloubal do nejnovějšího pojednání o patologii. Jak jsem mohl já — vojenský doktor s mizerné pochroumanou nohou a ještě mizernějším bankovním kontem — troufat si snít o takových věcech? Byla jen pouhým číslem, jedním z faktorů — nic víc. A rýsovala-li se přede mnou má budoucnost v černých barvách, bylo jistě lepší hledět jí tváří v tvář jako muž a nepokoušet se ji rozjasňovat prchavými bludičkami fantazie.
III
Při hledání řešení
Když se Holmes vrátil, bylo už půl šesté. Byl veselý, svěží a ve výtečné náladě, která se u něho ovšem pravidelně střídala se záchvaty nejhlubší deprese.
„V téhle věci žádná velká záhada není,“ řekl a chopil se šálku čaje, který jsem mu nalil, „zdá se, že fakta připouštějí pouze jediné vysvětlení.“
„Nepovídejte! Vy už jste tomu přišel na kloub?“
„Nu, to by bylo přece jen trochu moc brzo. Zjistil jsem však významnou skutečnost, což je prozatím vše. Nicméně to je opravdu velice významné. Detaily je stále třeba ještě doplňovat. Právě jsem zjistil nahlédnutím do starých ročníků Timesů, že major Sholto z Upper Norwoodu, který kdysi sloužil u čtyřiatřicátého bombajského pěšího pluku, zemřel 28. dubna 1882.“
„Možná že jsem trochu natvrdlý, Holmesi, ale nechápu, jaký to má pro nás význam.“
„Opravdu ne? Překvapujete mě. Podívejte se tedy na to takhle: kapitán Morstan zmizí. Jediný člověk v Londýně, kterého by mohl navštívit, je major Sholto. Ten však popírá, že by vůbec kdy slyšel o tom, že Morstan je v Londýně. O čtyři roky později Sholto umírá. V týdnu, kdy zemře, obdrží dcera kapitána Morstana drahocenný dar, což se pak každoročně opakuje a nyní to vyvrcholilo dopisem, který ji označuje za ženu, jíž bylo ublíženo. Nemůže to být narážka na nic jiného než na to, že ji kdosi připravil o otce. A proč jí začaly dary docházet bezprostředně po Sholtově smrti, ne-li proto, že Sholtův dědic o celé záhadě cosi ví a snaží se slečnu Morstanovou nějak odškodnit? Máte snad nějakou jinou teorii, která by odpovídala těmto faktům?“