Arkadij a Boris Strugačtí
Poledne, XXII. století
přeložil Josef Týč, 1980
Kapitola první
TÉMĚŘ TI SAMÍ
NOC NA MARSU
Když se rezavý písek pod pásy krauleru konečně usadil, Petr Alexejevič Novago zasunul zpátečku a křikl na Mandela: „Seskoč!“ Krauler se zachvěl, rozhazoval hromady písku a prachu a začal se převracet zádí nahoru. Novago vypnul motor a vykulil se ven. Dopadl na všechny čtyři a aniž se napřímil, rozběhl se stranou, ale písek pod ním sedal a propadal se. Přesto se dostal na pevné místo a usedl s nohama staženýma pod sebe.
Uviděl Mandela klečícího na protějším okraji trychtýře a záď krauleru zahaleného v mlze, trčící z písku na dně kráteru. Teoreticky byly vyloučeny předpoklady, že by se s kraulerem typu Ještěrka mohlo něco podobného stát. Tedy aspoň tady na Marsu. Krauler Ještěrka byl lehký, rychlý stroj — pětimístná otevřená plošina na čtyřech samostatných pásových podvozcích. A tady pomalu sklouzával do černé díry, kde se mastně leskla hluboká voda. Z vody se valila pára.
„Kaverna,“ řekl ochraptěle Novago. „Měli jsme smůlu, budeme muset…“
Mandel otočil k Novagovi tvář, kterou mu kyslíková maska ukrývala až k očím.
„To jsme tedy měli,“ řekl.
Bylo úplné bezvětří. Chuchvalce páry z kaverny stoupaly kolmo k černofialovému nebi, posetému velkými hvězdami. Nízko na západě viselo slunce — malý výrazný kotouč nad dunami. Od dun se narudlým údolím táhly černé stíny. Bylo naprosté ticho, rušené jen šuměním písku stékajícího do trychtýře.
„Tak jo,“ řekl Mandel a vstal. „Co budem dělat? Přirozeně že ho nevytáhneme.“ Kývl hlavou směrem ke kaverně. „Nebo by to šlo?“
Novago zavrtěl hlavou.
„Nešlo, Lazare Petroviči,“ řekl. „Nevytáhneme.“
Ozval se táhlý syčivý zvuk, záď krauleru zmizela a na černé hladině se vytvořilo a prasklo několik bublin.
„Ten tedy nevytáhneme,“ řekl Mandel. „Pak ale budeme muset vyrazit, Petře Alexejeviči. Co pro nás je třicet kilometrů. Za pět hodin to ujdeme.“
Novago pohlédl na černou vodu, na níž se objevil jemný ledový vzor. Mandel se podíval na hodinky.
„Osmnáct dvacet. O půlnoci tam budeme.“
„O půlnoci,“ řekl s pochybami v hlase Novago. „Právě o půlnoci.“
‚Zbývá třicet kilometrů,‘ pomyslel si. ‚Z těch třiceti kilometrů budem muset jít dobrých dvacet za tmy. Máme sice infračervené brýle, přesto to vypadá dost zle. Zrovna tohle se muselo stát… Na krauleru bychom dorazili za světla. Neměli bychom se vrátit na Základnu a vzít si jiný krauler? K Základně je to čtyřicet kilometrů, všechny kraulery budou venku a my se dostaneme na plantáž někdy zítra k ránu, to už bude pozdě. Dopadlo to pěkně zle!‘
„Jen klid, Petře Alexejeviči,“ řekl Mandel a poklepal si na stehno, kde se pod kožešinou houpalo pouzdro s pistolí. „Projdeme to.“
„A kde mám nástroje?“ zeptal se Novago.
Mandel se rozhlédl.
„Shodil jsem je,“ řekl. „Heleďte, tamhle jsou.“
Udělal pár kroků a zvedl malý cestovní kufřík.
„Tady je máme,“ opakoval a otíral přitom kožešinovým rukávem zavazadlo od písku. „Tak jdeme?“
„Jdeme,“ řekl Novago.
Vyrazili.
Proťali údolí, vyškrábali se na dunu a znovu začali sestupovat. Šlo se jim snadno. Dokonce i osmdesátikilový Novago s kyslíkovými lahvemi, vyhřívací soupravou, v kožešinovém obleku a s olověnými podrážkami na vysokých teplých botách tu vážil pouhých čtyřicet kilogramů. Drobný vychrtlý Mandel si vykračoval jako na procházce a ledabyle si mával cestovním kufříkem. Písek tu byl pevný, slehlý, takže stopy na něm téměř nezůstávaly.
„Za krauler si to od Ivaněnka pěkně vypiju,“ řekl Novago po dlouhé odmlce.
„Copak za to můžete?“ namítl Mandel. „Jak jste mohl vědět, že je právě tady kaverna? Ať se to vezme z kterékoli strany, objevili jsme vodu.“
„To spíš voda objevila nás,“ řekl Novago. „Za krauler to ale stejně schytám. Víte, co řekne Ivaněnko: ‚Za vodu děkuju, ale stroj už víckrát do rukou nedostanete.‘“
Mandel se zasmáclass="underline"
„No nic, nějak to dopadne. A vytáhnout ten krauler nebude zase tak těžké… Podívejte se na toho fešáka!“
Na hřebenu písečného přesypu seděl mimikrodon, dvoumetrový ještěr pískové barvy, rezavě kropenatý, s podivnou trojúhelníkovitou hlavou a malýma kulatýma očima, a upřeně se na ně díval. Mandel po něm hodil kámen, ale nestrefil se. Ještěr seděl bez hnutí, s roztaženýma nohama.
„Nádherný, hrdý a naprosto klidný,“ poznamenal Mandel.
„Irina říká, že jich je na plantážích strašná spousta,“ řekl Novago. „Přikrmuje je…“
Beze slova přidali do kroku.
Duny skončily. Šli teď přes plochou solončákovou rovinu. Olověné podrážky zvonivě klepaly na zmrzlém písku. V paprscích bílého zapadajícího slunce hořely velké solné skvrny; kolem nich žloutly s naježenými dlouhými jehlami kaktusové koule. Těchto zvláštních rostlin bez kořenů, bez listí i kmenů tu bylo velice mnoho.
„Chudák Slavin,“ řekl Mandel. „Jistě má starosti.“
„To já je mám taky,“ zavrčel Novago.
„Jsme přece lékaři,“ řekl Mandel.
„Že jsme lékaři? Vy jste chirurg, já jsem internista. Rodil jsem všeho všudy jednou v životě, a to bylo před deseti lety v nejlepší poliklinice v Archangelsku, za zády mi stál profesor…“
„To nic,“ řekl Mandel. „Já jsem rodil několikrát. Nemusíme se znepokojovat. Všechno bude v pořádku.“
Mandelovi se pod nohy dostala pichlavá koule. Obratně ji nakopl. Opsala ve vzduchu táhlý úzký oblouk, začala se kutálet, poskakovat a lámala si jehličky.
„Rána, a míč pomalu plachtí do volného prostoru,“ řekl Mandel. „To mně dělá starosti něco jiného: jak se bude dítě vyvíjet v podmínkách snížené gravitace?“
„Tohle zase mně momentálně starosti nedělá,“ vztekle odsekl Novago. „Už jsem mluvil s Ivaněnkem. Můžeme postavit centrifugu.“
Mandel přemýšlel.
„To je nápad,“ řekl.
Když obcházeli poslední solončák, něco pronikavě zapískalo a jedna z koulí pár kroků od Novaga vyletěla vysoko k obloze. Zanechávala za sebou bělavý pruh vlhkého vzduchu, přeletěla přes oba lékaře a dopadla někde uprostřed solončáku.
„Co je?!“ zvolal Novago.
Mandel se zasmál.
„Co to je za drzost!“ řekl plačtivým hlasem Novago. „Kdykoli jdu kolem solončáku, nějaký drzoun…“
Přiběhl k nejbližší kouli a nešikovně ji nakopl. Koule se mu zapletla ostny do kožichu.
„Prevít!“ zasípal Novago a za chůze ji strhával nejdřív z kožichu a pak z rukavice.
Koule spadla na písek. Bylo jí viditelně všechno jedno. Takhle bude ležet, absolutně bez pohybu, bude nasávat a stlačovat v sobě řídké marťanské ovzduší, pak ho najednou s ohlušivým svistem vypustí a jako raketa přeletí deset patnáct metrů.
Náhle se Mandel zastavil, pohlédl na slunce a přiblížil si k očím hodinky.
„Devatenáct třicet pět,“ zabručel. „Za půl hodiny slunce zapadne.“
„Co jste říkal, Lazare Grigorjeviči?“ zeptal se Novago.
Taky se zastavil a pohlédl na Mandela.