„Ka te te u es té há dé,“ signalizoval učitel. Znamenalo to: posádce Galaktionu. Vidím vás dobře. Není na našem kursu prach?
„Tá té ku u zet cé,“ různými hlasy odpověděla posádka.
Také oni viděli dobře a žádný prach ve směru jejich letu téměř nebyl.
„Kupí se mraky!“ zavelel učitel a pohlédl na svůj chronometr.
Posádka se mlčky pustila do oblékání.
„Kde mám ponožku?!“ vykřikl Lin a uviděl plachetnici. „Nemysli si, že to je něco vtipného, Polly…“ vrčel.
Oblékání trvalo devětatřicet sekund a několik desetin, poslední byl hotov Lin.
„To je svinstvo, Polly,“ vrčel. „Jsi vtipný…!“
Potom si každý sedl, kam to šlo, a učitel řekclass="underline"
„Literatura, zeměpis, algebra, výchova k práci. Je to tak?“
„A ještě trochu tělocviku,“ dodal Athos.
„Bezpochyby,“ řekl učitel. „Je to vidět na tvém oteklém nose. Poslyšte, Paul pořád ještě krčí nohy. Sašo, musíš mu to ukázat.“
„Dobře,“ řekl Lin s uspokojením. „On je na to ale tvrdý, učiteli.“
Paul okamžitě odpověděclass="underline"
„Lepší je být tvrdý v kolenou, než být tupý jako poleno…!“
„Tři plus.“ Učitel pokýval hlavou. „Moc gramotné to sice nebylo, ale myšlenka byla jasná. Tak ve třiceti se možná naučíš dělat vtipy, Paule, ale ani pak toho nezneužívej.“
„Provedu,“ řekl skromně Paul.
Tři plus nebylo tak špatné, ale Lin sedí celý červený a nafouknutý. Navečer si vymyslí odpověď.
„Popovídáme si o literatuře,“ navrhl učitel Těnin. „Kapitáne Komove, jak se vede tvému dílu?“
„Já jsem psal o Gorbovském,“ řekl Kapitán a začal se hrabat ve svém stole.
„Výborné téma, chlapče!“ řekl učitel. „Bude to moc dobré, jestli se ti s tím podařilo vyrovnat.“
„Vůbec si s tím neví rady,“ prohlásil Athos. „Považuje u Gorbovského za nejdůležitější umění.“
„A co si myslíš ty?“
„Já si myslím, že u Gorbovského je nejdůležitější smělost, odvaha.“
„Myslím si, že nemáš pravdu, navigátore,“ řekl učitel. „Odvážných lidí je velice mnoho. Mezi kosmoletci nejsou vůbec žádní zbabělci. Zbabělci prostě vymírají. Ale Výsadkáři, zvláště takoví, jako je Gorbovskij, těch je jen pár. Prosím, abyste mi věřili, protože já to vím, a ty zatím ne. Ale i ty to budeš vědět, navigátore. A cos napsal ty?“
„Já jsem psal o doktoru Mbogovi,“ řekl Athos.
„Kde ses o něm dozvěděl?“
„Dal jsem mu knížku o létajících pijavicích,“ vysvětloval horlivě Paul.
„Výborně, chlapci! Přečetli jste si všichni tu knížku?“
„Všichni,“ řekl Lin.
„Komu z vás se nelíbila?“
„Všem se líbila,“ řekl Paul hrdě. „Vyhrabal jsem ji v knihovně.“
Samozřejmě zapomněl, že mu tu knížku doporučil učitel. Vždycky zapomínal na takové drobnosti, velice rád „objevoval“ knihy. A byl rád, když o tom všichni věděli. Líbila se mu taková popularita.
„Jsi chlapík, Pavle!“ řekl učitel. „Ty jsi samozřejmě taky psal o doktoru Mbogovi?“
„Já jsem napsal verše!“
„No ne, Paule! Nemáš z toho strach?“
„Čeho bych se bál?“ řekl Paul lhostejně. „Přednášel jsem je Athosovi. Vyhuboval mi jenom pro nějaké maličkosti. Tak… jenom nepatrně.“
Učitel pochybovačně pohlédl na Athose.
„Hm! Pokud já navigátora Sidorova znám, zřídkakdy se zabývá maličkostmi. Uvidíme, uvidíme… A co ty, Sašo?“
Lin mlčky přisunul k učiteli tlustý sešit. Na obálce byla rozplácnutá neuvěřitelná kaňka.
„Zvancev,“ vysvětlil. „Oceánolog.“
„Kdo to je?“ zeptal se Paul žárlivě.
Lin na něho pohlédl nesmírně přezíravě a mlčel. Paul byl usazen. To bylo neuvěřitelné. Spíše dokonce strašné. Neměl ani potuchy o oceánologovi Zvancevovi.
„Tak výborně,“ řekl učitel a složil všechny sešity dohromady. „Přečtu si je a pouvažuji o nich. Promluvíme si o tom zítra…“
Hned ho mrzelo, že to řekl. Kapitána jako kdyby při slově ‚zítra‘ někdo uhodil. Pro toho chlapce bylo lhaní a přetvářka něčím odporným. Je zbytečné týrat je, musí být opatrnější ve výrazech. Proč taky, nevymysleli si nic zlého. Dokonce jim nic nehrozí: dál než k Aňudinu se nedostanou. Budou se ale muset vrátit, a tohle je na tom všem nejnepříjemnější. Celá škola se jim bude smát. Děti někdy bývají zlé, zvláště tehdy, když si jejich kamarádi vymyslí něco, co by mohli dokonce dokázat, ale co nemohou svést všichni ostatní. Pomyslel na velké posměváčky z dvacítky a dvaasedmdesátky, jak s řinčením skáčí kolem uvězněné posádky Galaktionu a jak je k smrti nenávidí…
„Mimochodem, a co algebra?“ řekl. (Posádka se usmála. Moc dobře znala to učitelovo ‚mimochodem‘. Připadalo jim nádherně nelogické.) „Za mých dob přednášel dějiny matematiky jeden strašně legrační učitel. Postavil se u tabule,“ učitel ho začal napodobovat, „a spusticlass="underline" Už staří Řekové věděli, že (a + b)2 se rovná a2 plus 2ab plus…“ učitel nahlédl jakoby do záznamů, „plus eee… eee… b2…“
Posádka se zalykala smíchy. Zarytí kosmoletci naprosto oddaně hleděli na učitele a byli jím nadšeni. Tenhle člověk jim připadal veliký a prostý jako svět.
„A teď se podívejte, jaké zajímavé věci se dají někdy provádět s (a + b)2,“ řekl učitel, sedl si a všichni se nahrnuli kolem něho.
Započalo to, bez čeho posádka už nemohla být, a učitel by ani nechtěl, aby bez toho byli, — dobrodružství Čísel v Prostoru a Času. Chyba v koeficientu svedla koráb ze správného směru a uvrhla ho do černé propasti, odkud není návratu pro takového člověka, který napsal plus místo minus před mocninu; neohrabaný mnohočlen hrozivé podoby se rozkládal na neuvěřitelně jednoduché součinitele a Lin roztrpčeně sténaclass="underline" „Kde jsem to nechal oči? Jak ono to je jednoduché!“; zněly svérázně slavnostně legrační Kardanovy verše, v nichž je popsán vlastní způsob řešení rovnic třetího stupně…
Pak učitel řekclass="underline"
„Dobře, chlapci. Teď to vidím: když dovedete všechny své životní problémy k mnohočlenům, budou vyřešeny. Aspoň přibližně…“
„Já bych je chtěl dovést k mnohočlenům,“ vyrazil ze sebe Paul, který si najednou vzpomněl, že tu zítra nebude a s učitelem že se bude muset rozloučit možná navždycky.
„Já tě chápu, soudruhu operátore,“ řekl laskavě učitel. „Nejtěžší je správně si položit otázku. To ostatní za vás udělá šest století vývoje matematiky… A občas se můžeme obejít i bez matematiky.“ Odmlčel se. „Tak co, chlapci, nerozdáme si to čtyři jedna?“
„Hurá!“ zvolala posádka a vyřítila se ven z místnosti, protože pro zápas ‚čtyři jedna‘ bylo zapotřebí prostoru a pod nohama měkká půda.
„Čtyři jedna‘ je inteligentní hra vyžadující velkého soustředění a dokonalé znalosti starých chvatů sambo. Posádka se zapotila, učitel si roztrhl bundu a docela slušně se poškrábal. Pak všichni usedli pod borovicí na písek, aby si odpočinuli.
„Z takového škrábnutí,“ říkal učitel a prohlížel si dlaň, „by na Pandoře byl poplach. Izolovali by mě ve zdravotnickém oddělení a utopili ve virofobech.“