„A co kdyby vás chytil za ruku rakopavouk?“ s mírným mrazením se zeptal Paul.
Učitel na něho pohlédl.
„Rakopavouk takhle nekouše,“ řekl. „Nedávej mu ruku do chřtánu. Mimochodem, profesor Karpenko teď pracuje na zajímavé věci, virofoby ve srovnání s ní jsou pouhou dětskou hračkou. Slyšeli jste už něco o bioblokádě?“
„Povídejte!“ Posádka zbystřila pozornost.
Učitel začal hovořit o bioblokádě. Posádka poslouchala tak, že Těninovi bylo líto, že svět je příliš veliký a že jim nedokáže hned teď povědět o všem, co je známo i co známo není. Naslouchali bez hnutí a viseli mu na ústech. A všechno by bylo v naprostém pořádku, kdyby učitel nevěděl, že ve skříni je připraveno lano z prostěradel a že Kapitán — Kapitán už v každém případě! — o tom ví taky. Jak je zastavit?‘ přemýšlel Těnin. „Jak?‘ Je mnoho cest, ale žádná z nich není ta pravá, protože je jednoduše nezastaví, zatímco je bude třeba přivést k tomu, aby pochopili, že není možno se nezastavovat. Ale jedna dobrá cesta přece jenom existovala. Nejméně jedna. K tomu by však potřeboval celou noc a několik knih o regeneraci ovzduší, úplný plán ‚Venuše‘ a dvě tabletky sporaminu, aby tu noc vydržel. Je třeba, aby chlapci neodešli dnes v noci. Dokonce ne až v noci, ale už večer, protože Kapitán je chytrý a hodně toho vidí: vidí, že učitel na něco přišel, možná že přišel na všechno. ‚Nemusí to být celá noc,‘ uvažoval učitel. ‚Stačí čtyři pět hodin. Zdržet je a zaměstnat na tu dobu. Ale jak?‘
„Mimochodem, a co láska k bližnímu?“ řekl a posádka opět měla radost z onoho mimochodem. „Jak se říká člověku, který ubližuje slabšímu?“
„Prevít,“ řekl rychle Lin. Těžko mohl použít ostřejšího a výstižnějšího výrazu.
„Být zbabělý, lhát a napadat druhého,“ opakoval Athos. „Proč se ptáte, učiteli? U nás nic takového nebylo a nebude.“
„Ano, ale ve škole se to stává… občas.“
„Kdo je to?“ Paul vyskočil. „Řekněte nám, kdo to je!“
Učitel váhal. To, co chtěl udělat, bylo v podstatě hloupé. Zatahovat chlapce do takových záležitostí je dost značné riziko. Mají horké hlavy a mohli by všechno pokazit. A učitel Schein bude v právu, když se nebude právě přívětivě vyslovovat na adresu učitele Těnina. Ty čtyři je však nutno zastavit…
„Valter Saroňan,“ řekl učitel pomalu. „Jenom jsem o tom zaslechl, chlapci. Mělo by se to všechno pořádně ověřit.“
Díval se na ně. Chudák Valter. Kapitánovi se chvěly ve tvářích svaly. Lin vypadal hrozivě.
„My to ověříme,“ řekl Paul a ne právě přívětivě mhouřil oči. „Uděláme to velice pečlivě…“
Athos s Kapitánem na sebe pohlédli. Chudák Valter!
„Budeme mluvit o sopkách,“ navrhl učitel.
A pomyslel si: ‚Teď bude těžké mluvit o vulkánech. Myslím si ale, že to je jediná věc, která je může pozdržet až do tmy. Ubohý Valter! Jistě, všechno si to skutečně pečlivě prověří, protože Kapitán nemá rád omyly. Pak budou hledat Valtra. Na to všechno je třeba spousta času. Bude obtížné najít čtrnáctiletého chlapce po večeři v parku, který se rozprostírá na čtyřech stech hektarech. Do večera neutečou. Vyhrál jsem svých pět hodin a… ubohá moje hlava! Jak do ní dostat ty čtyři knihy a plán o šesti stech stránkách…‘
A učitel Těnin začal vyprávět, jak se ve dvaaosmdesátém mohl zúčastnit uklidňování sopky Stromboli.
Valtra Saroňana dostihli v parku u rybníka. Bylo to v jednom z nejvzdálenějších koutů parku, kam se každý chlapec neodváží, proto jich o rybníce mnoho nevědělo. Stála v něm temná hluboká voda, kde mezi dlouhými zelenými výhony leknínů vypínajících se ode dna postávaly velké žluté ryby a pohybovaly ploutvemi. Místní lovci jim říkali ‚bljamby‘ a stříleli je z vlastnoručně vyrobených zbraní pro lov pod vodou.
Valter Saroňan byl úplně nahý, nebudeme-li počítat potápěčskou masku. V rukou držel vzduchovou pistoli, která střílela tupou tyčí, na nohou měl červenomodré ploutve. Sebevědomě stál s maskou posunutou na čelo a čekal, až oschne.
„Nejdřív ho namočíme,“ zašeptal Paul.
Kapitán přikývl. Polly zašustil křovím a hluše zhluboka zakašlal. Valter udělal právě to, co by udělal každý na jeho místě. Nasadil si masku na obličej, neztrácel čas a skočil do vody, která ani nevyšplíchla. Po temné hladině přejely pomalé vlny, listy leknínů se několikrát zvedly a znovu klesly zpátky.
„To nebylo špatné,“ poznamenal Lin, všichni čtyři vyšli ze křoví a zůstali stát na břehu, aby mohli pozorovat temnou vodu.
„Potápí se líp než já,“ poznamenal objektivně Paul, „ale nechtěl bych si to teď s ním vyměnit.“
Posadili se. Vlny už zmizely a listí leknínů se uklidnilo. Nízké slunce probleskovalo mezi borovicemi. Bylo trochu dusno a ticho. „Kdo bude mluvit?“ informoval se Athos.
„Já,“ pohotově navrhl Lin.
„Věnujte ho mně,“ řekl Pavel. „A vy ho pak pěkně…“
Zamračený Kapitán přikývl. Vůbec se mu to nelíbilo. Blížila se noc a oni nebyli ještě hotovi. Dnes se jim už jistě nepodaří odejít. Pak si vzpomněl na učitelovy dobré oči a ztratil chuť někam odcházet. Jednou jim řekclass="underline" ‚To nejhorší v člověku začíná od lži.‘
„Hele ho!“ zabasoval Lin. „Plave si…“
Seděli v půlkruhu u vody a vyčkávali. Valter plaval nádherně a elegantně, pistoli už ale neměl.
„Ahoj, osmnáctko!“ řekl, když vylézal z vody. „Pěkně jste mě dostali…“ Zastavil se po kolena ve vodě a začal si dlaněmi stírat vodu z těla.
Pavel začal.
„Tak ti blahopřejeme k šestnáctinám,“ řekl mile.
Valter si stáhl masku a vytřeštil oči.
„Cože?“ řekl.
„Blahopřejeme ti k šestnáctinám, hochu,“ opakoval Pavel ještě mileji.
„Já ti nějak moc nerozumím, Polly,“ Valter se přinutil k úsměvu. „Ty vždycky mluvíš tak chytře…“
„To je fakt,“ souhlasil objektivní Pavel, „já jsem chytřejší než ty. Kromě toho víc čtu. No tak?“
„Jaképak no tak?“
„Ty jsi neřekl děkuji,“ vysvětlil Athos, který stál v pohotovosti. „A my jsme ti přišli blahopřát.“
„Co se děje, kluci?“ Valtrův pohled těkal z jednoho na druhého. Snažil se ze všech sil pochopit, oč běží. Neměl čisté svědomí, a tak začínal mít obavy. „Jaké blahopřání… Já jsem měl narozeniny před měsícem a to mi nebylo šestnáct, ale čtrnáct…“
„Jakpak to?“ velice se podivil Pavel. „Pak mi není jasné, co tu má co dělat ta maska.“
„A ploutve,“ řekl Athos.
„A pistole, kterou jsi schoval pod tímhle břehem,“ řekl Lin, který tak nejednal poprvé.
„Čtrnáctiletí nelezou do vody sami,“ řekl rozzlobeně Kapitán.
„No ne!“ řekl Valter co nejpřezíravěji. „Snad nepůjdete žalovat?“
„To je ale hloupý chlapec!“ zvolal Pavel a otočil se na Kapitána. (Kapitán nic nenamítal.) „On chce říct, že by to na mě řekl, kdyby mě chytil v takové situaci. Cože? On nejen že porušuje zákony, on…“
„Zákony, zákony,“ vrčel Valter. „Copak vy jste ještě nikdy nelovili… Hele, střelil jsem párek bljamb…“
„Ale jo, my lovíme,“ řekl Athos. „Ale vždycky čtyři najednou. A nikdy sami. A vždycky to řekneme učiteli. A on nám věří…“
„Ty svému učiteli lžeš,“ řekl Pavel. „To pak můžeš zalhat komukoli jinému, Valtře. Ale mně se líbí, že se hájíš.“
Kapitán se zamračil. Staré dobré pořekadlo ho teď doslova rozpoltilo: ‚Lžeš-li učiteli, můžeš zalhat komukoli.‘ Do té věci s Valtrem jsme se neměli pouštět. Nemáme na to právo…