„Ale já jsem klidný,“ řekl Serjoža.
„Ty že jsi klidný?“ řekl Panin a píchal mu do prsou nataženým prstem. „Ty vibruješ. Jsi vyvalený jako pulec. Je odporné se dívat, jak se klepeš.“
„Tak se na mě nedívej,“ poradil mu Serjoža. „Koukej raději na děvčata. Dobrá podání a tak dále.“
„Nemáš žádné chování,“ řekl Panin a podíval se oknem. „Hezká děvčata! A jak primově hrají.“
„Tak se dívej,“ řekl Serjoža. „A snaž se, ať ti necvakají zuby.“
„To jako mně že cvakají zuby?“ podivil se Panin. „To tobě cvakají.“
Serjoža mlčel.
„Mně můžou,“ řekl Panin po chvíli přemýšlení. „Já nejsem sportovec.“ Povzdechl si, podíval se na dveře a řekclass="underline" „Kdyby aspoň už začali volat, nebo…“
Zleva se na konci chodby objevil vedoucí druhého ročníku Gríša Bystrov. Měl na sobě kombinézu, blížil se jen pomalu a cestou prstem maloval po zdi. Byl zamyšlený. Zastavil se před Kondratěvem a Paninem a řekclass="underline"
„Zdravím vás.“ Hlas měl smutný.
Serjoža kývl. Panin přezíravě řekclass="underline"
„Buď zdráv, Grigoriji. Dostals taky vibraci před Centrifugou?“
„Dostal!“ odpověděl Gríša Bystrov. „Trochu.“
„Tadyhle,“ řekl Panin Serjožovi, „Grigorij se mírně klepe. Ostatně je to všeho všudy pouhý pulec.“
Pulci byli ve škole všichni studenti z nižších ročníků.
Gríša povzdechl a také si sedl na okno.
„Serjožo,“ řekl, „je to pravda, že dnes máš první pokus na osminásobném?“
„Ano,“ řekl Serjoža. Neměl nejmenší chuť do mluvení, ale bál se, že Bystrova urazí. „Ovšem když mě pustí,“ dodal.
„Určitě tě pustí,“ řekl Gríša.
„Uvědom si to, pokus na osminásobném!“ řekl Panin jakoby nic.
„Ty už jsi to zkoušel na osminásobném?“ se zájmem se zeptal Gríša.
„Nezkoušel,“ řekl Panin. „Nejsem přece sportovec.“
„Třeba to ale zkusíš, ne?“ řekl Serjoža. „Teď hned, se mnou. Co ty na to?“
„Já jsem člověk jednoduchý, prostoduchý,“ odpověděl Panin. „Existuje přece norma. Tou normou je pětinásobné přetížení. Můj jednoduchý nezáludný organismus nesnáší nic, co je přes normu. Jednou to zkusil na šestinásobném, a vynesli ho v sedmé minutě. A mě s ním.“
„Koho že vynesli?“ nechápal Gríša.
„Můj organismus,“ vysvětlil mu Panin.
„Aha,“ řekl Gríša s mírným úsměvem. „A já jsem se ještě nedostal k pětinásobnému.“
„Ve druhém ročníku ani nemusíš,“ řekl Serjoža. Seskočil z okna a začal střídavě dosedat na levou a pravou nohu. „Tak já jdu,“ řekl Gríša a také seskočil.
„Co se stalo, náčelníku?“ zeptal se Panin. „Proč tolik smutku?“
„Někdo si udělal legraci z Kopylova,“ smutně řekl Gríša.
„Už zas?“ řekl Panin. „Jakou legraci?“
Valja Kopylov z druhého ročníku byl znám na fakultě svým vřelým vztahem k výpočtové technice. Nedávno byl na fakultě ustaven nový velmi výkonný vlnový počítač LIANTO, Valja u něho trávil všechen svůj volný čas. Trčel u něho i v noci, ale v noční době se na LIANTU prováděly výpočty pro diplomaty a Valentina nemilosrdně vyháněli.
„Někdo od nás pro něho zaprogramoval zamilovaný vzkaz,“ řekl Gríša. „LIANTO teď v poslední fázi předává: Bez Kopylova není život životem, miluji, pozdrav od LIANTA. To všechno v jednoduchém abecedním kódu.“
„Pozdrav od LIANTA…“ řekl Serjoža a masíroval si ramena. „Básníci. Zabít vás je málo.“
„Dovedeš si představit,“ řekl Panin, „jakou radost z toho chlapec má?“
„A jaký je vtipný,“ řekl Serjoža.
„Co mi to říkáte,“ řekl Gríša Bystrov. „To řekněte těm chytrákům. Fakt to tak bylo, pozdrav od Lianta. Dnes v noci Kan počítal a místo odpovědi najednou — pozdrav od Lianta. Teď si mě pozval.“
Todor Kan, železný Kan, byl vedoucím navigátorské fakulty.
„No,“ řekl Panin, „čeká tě zajímavá půlhodinka, náčelníku. Železný Kan je velice pohotový spolubesedník.“
„Železný Kan je velký estét,“ řekl Serjoža Kondratěv. „Nestrpí náčelníka, jehož studenti nedovedou dát dohromady dvě řádky.“
„Já jsem člověk prostý, jednoduchý,“ řekl Panin ale vtom se pootevřely dveře a v nich hlava služby.
„Připraví se Kondratěv, Panin,“ řekla služba.
Panin sebou trhl a upravil si blůzu.
„Jdeme,“ řekl.
Kondratěv kývl na Gríšu a šel za Paninem do výcvikového sálu. Byl to obrovský sál, uprostřed blikalo čtyřmetrové vahadlo na silném krychlovém loži — Velká centrifuga. Vahadlo se otáčelo. Kabiny na jeho koncích byly odtlačeny odstředivou silou a ležely téměř v horizontální poloze. Okénka v kabinách nebyla, studenti byli pozorováni zevnitř lože pomocí soustavy zrcadel. Několik studentů odpočívalo u zdi na švédské lavičce. Se zvrácenými hlavami sledovali létající kabinu.
„Čtyřnásobné,“ řekl Panin při pohledu na kabinu.
„Pětinásobné,“ řekl Kondratěv. „Kdo tam teď je?“
„Nguen a Gurgenidze,“ řekl chlapík od služby.
Přinesl dva obleky proti přetížení, pomohl Kondratěvovi a Paninovi při oblékání a zašněroval je. V takovém obleku se člověk podobá zámotku bource morušového.
„Čekejte,“ řekla služba a šla k loži.
Jednou za týden studenti vždycky trénovali na odstředivém zařízení a zvykali si tak na přetížení. Týden co týden jednu hodinu po celých pět let. Člověk musel sedět, trpět, poslouchat, jak mu praskají kosti, a vnímat, jak se mu široké řemeny vpíjejí přes silnou látku obleku do otylého těla, jak mu visí obličej a nemůže mrkat, protože víčka jsou tak těžká. Přitom museli řešit jakési nezajímavé úlohy nebo sestavovat standardní programy pro počítač, to všechno nebylo nijak lehké, i když takové úlohy i podprogramy pro ně nebyly od prvního ročníku ničím novým. Někteří studenti snášeli sedminásobné přetížení, jiní nevydrželi ani trojnásobné — nedokázali se vyrovnat s dočasnou ztrátou zraku, a tak je převáděli na fakultu pro dálkové ovládání.
Vahadlo se začalo otáčet pomaleji, kabinky se začaly vracet do vertikální polohy. Z jedné vystoupil štíhlý opálený Nguen Fu Dat a zastavil se, přidržoval se otevřených dvířek. Trochu to s ním houpalo. Z druhé kabiny vypadl jako pytel brambor Gurgenidze. Studenti vyskočili ze švédské lavice, ale služba mu už pomohla vstát. Sedl si a opíral se přitom rukama o podlahu.
„Trochu života do toho, Levo!“ řekl hlasitě jeden ze studentů.
Všichni se zasmáli, jenom Panin se nesmál.
„To nevadí, hoši,“ řekl sípavě Gurgenidze a vstal. „Nic to není!“ Hrozivě zahýbal tváří, jak si rozcvičoval oteklé svaly na obličeji. „Nic to není!“ opakoval.
„Dneska tě odtud ponesou, sportovče!“ řekl Panin tiše, ale značně energicky.
Kondratěv dělal, že ho neslyší. ‚Jestli mě odtud dneska odnesou,‘ uvažoval, ‚je konec. Dneska mě nesmějí odnést. Nesmějí.‘
„Jsi moc tlustý, Levo,“ řekl. „A tlustí snášejí přetížení moc špatně.“
„Zhubne,“ řekl Panin. „Když bude chtít, zhubne.“ Panin shodil šest kilo, ještě než se naučil snášet pětinásobné přetížení, jak mu předepisovala norma. Vytrpěl si s tím své, ale nechtěl k dálkařům. Chtěl být navigátorem.
V loži se otevřel otvor, odtud vystoupil instruktor v bílém plášti a vyzvedl u Nguena a Gurgenidzeho lístečky se záznamy. „Kondratěv s Paninem jsou připraveni?“ řekl. „Ano,“ řekla služba. Instruktor zběžně prohlédl lístky,