„Tak,“ řekl. „Nguen a Gurgenidze mohou jít. Mají zápočet.“
„Výborně!“ řekl Gurgenidze. Hned vypadal líp. „Já mám taky zápočet?“
„Vy taky,“ řekl instruktor.
Gurgenidze najednou hlasitě škytl. Všichni se znovu rozesmáli, dokonce i Panin, Gurgenidze však nesmírně zrozpačitěl. Smál se i Nguen Fu Dat, když si uvolňoval šněrování obleku na opasku. Bylo vidět, že se cítí výborně. Instruktor řekclass="underline" „Panin, Kondratěv do kabin.“
„Vitaliji Jefremoviči…“ řekl Kondratěv.
„Ach ano, — “ řekl instruktor a v jeho tváři se objevil starostlivý výraz. „Je mi to velice líto, Sergeji, ale lékař vám zakázal přetížení přes normu. Dočasně.“
„Jak to?“ polekaně se zeptal Kondratěv.
„Dokonce přísně zakázal.“
„Ale vždyť já už jsem snášel sedminásobné,“ řekl Kondratěv.
„Je mi to velice líto, Sergeji,“ opakoval instruktor.
„To je nějaký omyl,“ řekl Kondratěv. „To se nesmí stát.“
Instruktor pokrčil rameny.
„To přece nejde,“ řekl Kondratěv rozladěně. „Dostanu se z formy.“ Ohlédl se na Panina. (Panin hleděl do země.) Kondratěv znovu pohlédl na instruktora. „Všechno bude pryč.“
„Je to jenom na čas,“ řekl instruktor.
„Ale na jak dlouhý?“
„Až do rozhodnutí. Tak na dva měsíce, víc ne. To se někdy stane. Zatím budete trénovat na pětinásobných. Pak to budete stupňovat.“
„Ale to nic, Serjožo,“ řekl hlubokým hlasem Panin. „Trochu si odpočiň od těch svých supervýkonů.“
„Přesto bych vás chtěl poprosit…“ začal Kondratěv mluvit nepříjemně pisklavým hlasem, což se mu ještě nikdy v životě nestalo.
Instruktor se zamračil.
„Ztrácíme čas, Kondratěve,“ řekl. „Nastupte si do kabiny.“
„Provedu,“ řekl tiše Serjoža a vstoupil do kabiny.
Usedl do křesla, připoutal se širokými řemeny a vyčkával. Pod křeslem bylo zrcadlo a Kondratěv v něm uviděl svou zamračenou, zlou tvář. ‚Raději by mě odtud měli vynést,‘ pomyslel si. ‚Teď se mi uvolní svaly a můžu začít od začátku. Kdy se teď dostanu na desetinásobné? Nebo aspoň k osminásobným. Všichni mě považují za sportovce,‘ zlostně uvažoval. ‚Doktor taky. Co kdybych mu to ukázal?‘ Představil si sám sebe, jak vypravuje lékaři, proč tohle všechno potřebuje, zatímco lékař se na něho dívá veselýma vybledlýma očima a říká: ‚Jen pomalu, Sergeji, pomalu…‘
„Alibista,“ řekl Kondratěv nahlas.
Měl na mysli lékaře, ale hned si pomyslel, že Vitalij Jefremovič by ho mohl v mikrofonu slyšet a připsat to sobě.
„Tak tedy dobře,“ řekl nahlas.
Kabina se plynule dala do pohybu.
Výcvik začal.
…Když vyšli z výcvikového sálu, Panin si začal třít otoky pod očima. Po Velké centrifuze měl takové problémy vždycky, jako všichni studenti, kteří měli sklon k obezitě. Panin na svůj zevnějšek nesmírné dbal. Byl hezký a zvykl si, že se líbí. Proto hned po tréninku na Velké centrifuze si dával práci se svými otoky.
„Tobě se takové svinstvo nedělá,“ řekl Kondratěvovi.
Kondratěv mlčel.
„Ty máš konstituci jak se patří, sportovče. Jsi jako rybička.“
„Tvoje starosti bych chtěl mít,“ řekl Kondratěv.
„Přece ti řekli, že to je jenom na čas, ty blázne.“
„Galcevovi také říkali, že je to na čas, a pak ho přeložili k dálkařům.“
„Co se dá dělat,“ řekl Panin uvážlivě, „osud mu nepřeje.“
Kondratěv stiskl zuby.
„Uvědom si,“ řekl Panin, „zakázali mu osminásobné. Já jsem například člověk jednoduchý, prostý…“
Kondratěv se zastavil.
„Poslouchej, chytráku,“ řekl. „Bykov odvedl Tachmasib od Jupitera jenom při dvanáctinásobném přetížení. Třeba tohle nevíš, co?“
„Ale vím,“ řekl Panin.
„A Jusupov zahynul jenom proto, že nevydržel osminásobné přetížení. To víš taky?“
„Jusupov je navigátor-průzkumník,“ řekl Panin, „to není náš případ. A Bykov nikdy v živote, jen tak mimochodem, žádná přetížení netrénoval.“
„To víš jistě?“ jedovatě se zeptal Kondratěv.
„No tak možná trénoval, ale ne tak na doraz jako ty, sportovče.“
„Hele, Borko, ty mě skutečně považuješ za sportovce?“ řekl Kondratěv.
Panin na něho rozpačitě pohlédl.
„No víš,“ řekl, „já netvrdím, že je to tak špatné… ve vesmíru to může být samozřejmě užitečná věc…“
„Tak dobře,“ řekl Kondratěv. „Půjdeme do parku. Rozcvičíme se.“
Šli spolu chodbou. Panin si neustále třel otoky pod očima a nahlížel do každého okna.
„Děvčata pořád ještě hrají,“ řekl. Zastavil se u jednoho z oken a natáhl krk. „Hele, je tam!“
„Kdo?“ zeptal se Kondratěv.
„To nevím,“ řekl Panin.
„To je vyloučeno,“ řekl Kondratěv.
„Ale jo, je to pravda, předevčírem jsem s ní tančil. Ale jak se jmenuje, nevím.“
Serjoža Kondratěv také pohlédl do okna.
„Vidíš, tamhle,“ řekl Panin, „ta s ovázaným kolenem.“
„Vidím,“ řekl Serjoža. „Jdeme.“
„Je to pěkné děvče,“ řekl Panin. „Moc pěkné. A chytré.“
„Tak jdeme, jdeme,“ řekl Kondratěv. Vzal Panina pod paží a táhl ho za sebou.
„Kam tak pospícháš?“ podivil se Panin.
Prošli kolem prázdných poslucháren a nahlédli do cvičebny. Cvičebna byla zařízena jako navigátorská paluba opravdového fotonového planetoletu, jenom nad ovládacím pultem byla místo videoobrazovky zapuštěná velká bílá krychle stochastického stroje. Byl to vysílač kosmogačních úloh. Při zapojení předával náhodné údaje do registračních přístrojů pultu. Student musel sestavit soustavu povelů pro ovládání, které by optimálně vyhovovalo podmínkám úlohy.
Teď se před pultem tlačila hromada na první pohled ještě nedozrálých kluků. Překřikovali se, mávali rukama a jeden druhého odstrkovali. Pak najednou nastalo ticho a bylo slyšet, jak suše cvakají klávesy na pultě: někdo volil povel. V úmorném tichu zahučel počítač, nad pultem se rozsvítilo červené světlo — znamení, že řešení bylo špatné. Kluci se rozeřvali. Někoho stáhli z křesla a vystrčili ho pryč. Byl pěkně nabroušený a hlasitě křičeclass="underline" „Já jsem to přece říkal!“
„Co jsi takový zpocený?“ lhostejně se ho zeptal Panin.
„To je vzteky,“ řekl kluk.
Počítač znovu zahučel a znovu se nad pultem rozsvítilo červené světlo.
„Já jsem to přece říkal!“ zapištěl kluk.
„No tak,“ řekl Panin a ramenem si klestil cestu hloučkem.
Kluci utichli. Kondratěv uviděl, jak se Panin sklonil nad pultem, pak rychle a s jistotou zacvakaly klávesy, počítač zahučel a nad pultem se rozsvítilo zelené světlo. Kluci se rozkřičeli.
„Tak tohle je Panin,“ řekl někdo.
„Vždyť to je přece Panin,“ řekl vyčítavě Kondratěvovi upocený kluk.
„Jen klid,“ řekl Panin a prodíral se srocením ven. „Jeďte dál. Jdeme, Sergeji Ivanyči.“
Pak nahlédli do učebny výpočetní techniky. Tam probíhala cvičení; u nádherného šedivého tělesa LIANTO seděli na bobku tři operátoři a piplali se se schématem. Mezi nimi i smutný vedoucí druhého ročníku Gríša Bystrov.
„Pozdrav od Lianta,“ řekl Panin. „Jak je vidět, Bystrov ještě žije. Je to divné.“
Pohlédl na Kondratěva a poplácal ho po zádech. Chodbou se nesla halasná ozvěna.