„Tak už něco řekni,“ usmál se Panin.
„Nech toho, Borko,“ řekl Kondratěv.
Sestoupili po schodech, prošli vestibulem s velkou bronzovou bystou Ciolkovského a vstoupili do parku. U vchodu nějaký student z druhého ročníku zaléval květiny na záhonech. Když šli kolem něho, Panin s přehnanými gesty začal recitovat: „Bez Kopylova to není ten život, miluji, pozdrav od Lianta.“ Student druhého ročníku se smutně usmál a pohlédl do okna ve druhém patře.
Šli dál úzkou alejí osázenou střemchovými keři. Panin začal najednou zpívat, když vtom od zatáčky jim šla naproti skupina děvčat v plavkách a tričkách. Vracela se z volejbalového hřiště. Jako první šla s míčem pod paží Káťa. ‚To mi tak ještě scházelo,‘ pomyslel si Kondratěv. ‚Teď na mě upře ty své kulaté oči. A začne mluvit pohledem.‘ Dokonce se na okamžik zastavil. Měl neuvěřitelnou chuť přeskočit střemchové keře a schovat se co nejdál. Pohlédl úkosem na Panina. Ten se přívětivě usmíval, narovnal v ramenou a řekl medovým hlasem:
„Buďte zdráva, děvčata!“
Fakulta pro dálkové ovládání ho poctila bělozubým úsměvem. Káťa pohlédla jenom na Kondratěva. ‚Panebože,‘ pomyslel si a nahlas řekclass="underline"
„Ahoj, Káťo.“
„Ahoj, Serjožo,“ řekla Káťa, sklopila hlavu a přešla.
Panin se zastavil.
„Tak co je?“ řekl Kondratěv.
„To je ona,“ řekl Panin.
Kondratěv se ohlédl. Káťa stála, upravovala si pocuchané vlasy a dívala se na něho. Pravé koleno měla převázané zaprášeným obinadlem. Chvíli se na sebe dívali; Káťa měla oči úplně kulaté. Kondratěv si skousl rty, otočil se a šel, aniž čekal na Panina. Ten ho dohnal.
„To jsou nádherné oči,“ řekl.
„Kulaté,“ řekl Kondratěv.
„Ty jsi kulatý,“ řekl Panin vztekle. „To je strašně moc hezká holka. Počkej,“ řekl, „odkud tě zná?“
Kondratěv neodpověděl a Panin mlčel.
Uprostřed parku byl rozlehlý palouk porostlý hustou měkkou trávou. Tady se obvykle dřeli před teoretickými zkouškami, odpočívali po tréninku na centrifuze a o letních večerech se sem někdy přicházeli líbat. Teď se tu usadil pátý ročník navigační fakulty. Nejvíc lidí bylo pod bílou plachtou, kde hráli čtyřrozměrné šachy. Tuto vysoce intelektuální hru, při níž šachovnice a figurky měly čtyři prostorové rozměry a existovaly jenom v představě hráčů, přinesl před několika lety do školy Žilin, ten, který nyní pracoval jako palubní inženýr na transmarťanské lince „Tachmasib“. Studenti z vyšších ročníků měli tuto hru rádi, zdaleka ne každý ji však mohl hrát. Zato však fandou se mohl stát kdokoli, kdo nebyl právě líný. Takoví fanoušci křičeli na celý park.
„Měl táhnout pěšcem na é jedna — delta — há…“
„To by přišel o čtvrtého koně.“
„Tak ať! Pěšci se dostanou do prostoru střelců…“
„Do jakého prostoru střelců? Kde jsi vzal jaký prostor střelců? Špatně sis zapsal devátý tah!“
„Poslouchejte, hoši, odveďte Šašku a přivažte ho ke stromu! Ať si tam chvilku postojí.“
Někdo, zřejmě to byl jeden z hráčů, rozzlobeně vykřikl na celé kolo:
„Tak ticho! Copak nevidíte, že rušíte?“
„Pojď se podívat,“ řekl Panin. Čtyřrozměrné šachy se mu líbily.
„Nemám chuť,“ řekl Kondratěv.
Překročil přes Gurgenidzeho, který ležel na Malyševovi a kroutil mu ruku až ke krku. Malyšev se ještě snažil, ale všechno bylo jasné. Kondratěv od nich odstoupil o několik kroků a svalil se do trávy. Namáhat teď svaly po přetížení bylo bolestivé, zato však velmi užitečné. Udělal most, pak stojku, pak znovu most, nakonec si lehl na záda a zadíval se do nebe. Panin si sedl vedle něho a začal poslouchat volání fandů a ukusoval přitom trávu.
‚Neměl bych jít ke Kanovi?‘ pomyslel si Serjoža. ‚Přijít a říct: Soudruhu Kane, co si myslíte o mezihvězdných přeletech? Ne, takhle ne. Soudruhu Kane, chci dobýt vesmír. No tohle, nesmysl!“ Serjoža se otočil na břicho a opřel si bradu do dlaní.
Gurgenidze s Malyševem už přestali zápasit, sedli si k Paninovi. Malyšev se vydýchal a zeptal se:
„Co bylo včera na stereovizoru?“
„Modrá pole,“ řekl Panin. „Přenos z Argentiny.“
„To tedy ani nemuseli dávat,“ řekl Panin.
„Jo,“ řekl Malyšev, „to je jak tam pořád ztrácí ledničku?“
„Vysavač,“ opravil ho Panin.
„Tak to jsem viděl,“ řekl Malyšev. „Ba ne, film to není špatný. Hudba je taky dobrá. A gama vůně je taky solidní. Pamatuješ si, jak byli u moře?“
„To je možné,“ řekl Panin. „Jenomže já mám rozbitý dávkovač. Pořád je jenom cítit uzená ryba. Zvlášť zajímavé bylo, když vešel do květinářství a přivoněl si k růži.“
„Prosím tě,“ řekl Gurgenidze, „proč si to, Borko, nespravíš?“ Malyšev zamyšleně řekclass="underline"
„To by bylo něco, kdyby se pro film zpracovala metoda pro přenášení hmatových vjemů. Dovedeš si, představit, Borko, na plátně někdo někoho líbá a ty najednou dostaneš pořádnou přes hubu…“
„No to si dovedu představit,“ řekl Panin. „To se mi už jednou stalo. A nemusel jsem ani chodit do kina.“
‚A pak bych dal dohromady mládence,‘ uvažoval Serjoža. ‚K tomu účelu se už dneska dají vybrat vhodní lidé. Mamedov, Valja Petrov, Serjožka Zavjalov z inženýrského, Víťka Brjuškov z třetího ročníku snáší dvanáctinásobné přetížení. Ten ani trénovat nemusí: má nějaké zvláštní střední ucho. Je to ale ještě kluk a v ničem takovém se nevyzná.‘ Serjoža si pamatuje, jak Brjuškov na Paninovu otázku, na co mu to je, se důležité nafoukl a řekclass="underline" ‚Tak to zkus jako já.‘ ‚Je to ještě mrňous. V podstatě to ale jsou všichni sportovci — ti mrňousové, i ti, co vycházejí. Copak třeba takový Valja Petrov…‘
Serjoža se znovu převrátil na záda. ‚Valja Petrov. Práce Akademie pro neklasické mechaniky, díl sedmý. Valja s tou knihou spí i jí. Čtou ji přece ale i druzí. A čtou ji pořád. V knihovně jsou tři výtisky, jsou pěkně ohmatané a ne vždycky je člověk dostane. To tedy znamená, že nejsem jediný? Podle toho zajímá ještě i další „Chování pí-kvantů v urychlovačích“ a i oni si z toho dělají závěry? Chytit tak při tom Valju, pomyslel si Serjoža, ‚a popovídat si s ním…‘
„Co na mě prosím tě tak koukáš?“ řekl Panin. „Kluci, proč se na mě pořád tak kouká? Jde z toho pohledu hrůza!“
Serjoža si uvědomil, že klečí a opírá se o ruce a dívá se rovnou Paninovi do očí.
„To je zkrat!“ řekl Gurgenidze. „Já podle tebe uplácám ‚Zamyšlení‘.“
Serjoža vstal a rozhlédl se po loučce. Petrov tu nebyl. Znovu si lehl a přitiskl tvář do trávy.
„Sergeji,“ řekl Malyšev. „Co ty na to?“
„A na co?“ zeptal se Serjoža do trávy.
„Znárodnění ‚United Rocket Construction‘.“
„Uvedenou akci mistra Hopkinse schvaluji. Čekám na další ve stejném duchu. Kondratěv,“ řekl Serjoža. „Telegram poslat na dobírku ve valutách přes Sovětskou státní banku.“
„V United Rocket jsou dobří inženýři. U nás máme také dobré inženýry. Je nejvyšší čas, aby se všichni spojili a postavili průtokovače. Všechno už zaleží jen na inženýrech, my už si svou práci uděláme. My jsme připraveni.“ Serjoža si představil jednotky obřích hvězdných korábů na startu, pak v Prostoru, na hranici světelné bariéry, při desetinásobném dvacetinásobném přetížení, jak pohlcují rozptýlenou hmotu, tuny mezihvězdného prachu a plynu… Obrovská zrychlení, mohutná pole umělé gravitace… Speciální teorie relativity se sem už nehodí, je postavena na hlavu. Ve hvězdoletu uplynou desítky let, na Zemi jenom měsíce. A i když není známa teorie, zato jsou pí-kvanta, v superurychlovačích, pí-kvanta urychlená téměř na rychlost světla, pí-kvanta, která stárnou desetkrát stokrát rychleji, než je jim dáno klasickou teorií. Obletět celý viditelný vesmír za deset patnáct místních let a vrátit se na Zemi rok po startu… Překonat Prostor, roztrhnout řetěz Času, darovat svému pokolení cizí světy, ten dobrák doktor mu klidně zakáže na nějakou dobu přetížení, čert aby ho vzal…