„O čem chceš psát?“ zeptal se Kondratěv. „O naší cestě?“
Žeňa se zaujetím začal vyprávět o jednotlivých částech i kapitolách, ale Kondratěv ho už nevnímal. Díval se na strop a myslel na jediné: „Bolí to, bolí to, bolí to…“ A jako vždycky, když už bolest byla nesnesitelná, ve stropě se rozevřel oválný otvor, nehlučně se vysunula drsná šedivá roura se zelenými blikajícími okénky. Plynule sjela, až se téměř dotýkala Kondratěvovy hrudi a pak znehybněla. Posléze se ozvalo tiché vibrační hučení.
„Co to… je?“ vyptával se Žeňa a vstal.
Kondratěv mlčel, oči měl zavřené a s ulehčením vnímal, jak ustupuje, utichá, mizí šílená bolest.
„Neměl bych raději odejít?“ řekl Žeňa a rozhlížel se.
Bolest byla pryč. Roura nehlučně vyjela nahoru, otvor ve stropě se uzavřel.
„Kdepak,“ řekl Kondratěv. „To je jen léčebná procedura. Sedni si, Žeňo.“
Pokoušel se rozpomenout, o čem Žeňa mluvil. Ano, novela, črta „Za světelnou bariérou“. O cestě Tajmyru. O pokusu překonat světelnou bariéru. O katastrofě, která přenesla Tajmyr stoletím…
„Poslyš, Jevgeniji,“ řekl Kondratěv. „Vyznají se vůbec v tom, co se s námi stalo?“
„Ano, jistě,“ řekl Žeňa.
„Tak co?“
„No,“ řekl Žeňa. „Samozřejmě, že se v tom vyznají. To nám ale nepomůže. Já například nedokážu pochopit, čemu rozumějí.“
„Ale přesto…“
„Řekl jsem jim všechno a oni prohlásili: To je jasná sigmaderitrinitace.“
„Cože?“ řekl Kondratěv.
„De-ri-tri-ni-ta-ce. A sigma ještě k tomu.“
„Nějaká tramtarace,“ zabručel Kondratěv. „Snad k tomu řekli ještě něco?“
„Rovnou mi řekli: Váš Tajmyr se dostal těsně ke světelné bariéře s legenovým zrychlením a sigmaderitrinitoval. Časoprostorové kontinuum. Říkali, že jsme neměli použít legenového zrychlení.“
„Tak,“ řekl Kondratěv. „Neměli jsme ho tedy použít, ale my jsme ho použili. Deri…teri… Jak se to jmenuje?“
„Deritrinitace. Zapamatoval jsem si to napotřetí. Prostě pokud jsem tomu porozuměl, každé těleso u světelné bariéry při určitých podmínkách nepředstavitelně mění tvary, jako kdyby protínalo prostor. No… Je to přibližně něco podobného, co předpovídal za našich časů Bykov — mladší. (Aha, řekl Kondratěv.) Tomu protínání říkají deritrinitace. Všechny jejich dálkové koráby jsou založeny na tomto principu. Mají D-kosmolety. (Aha, řekl znovu Kondratěv.) Při deritrinitaci jsou zvláště nebezpečná ta legenová zrychlení. Kde se berou a v čem je jejich podstata, to jsem naprosto nepochopil. Nějaká lokální vibrační pole, hyperpřechody, plazma a tak dále. Faktem je, že při legenových poruchách dochází nutně k silnému zkreslení časových měřítek. Právě to se stalo s naším Tajmyrem.“
„Deritrinitace,“ řekl smutně Kondratěv a zavřel oči. Odmlčeli se. Je to špatné,‘ pomyslel si Kondratěv. ‚D-kosmolety. Deritrinitace. To nikdy nezvládnu. A polámaná záda.‘
Žeňa ho pohladil po tváři a řekclass="underline"
„To nic, Serjožo. Já si myslím, že časem se ve všem vyznám. Budeme se muset, samozřejmě, hodně učit…“
„Učit se od základů,“ zašeptal Kondratěv, aniž otevřel oči. „Nebuď naivní, Žeňo. Učit se od základů. Všechno a od samého začátku.“
„No co, já nejsem proti,“ řekl bodře Žeňa. „Hlavní je chtít.“
„Chtít znamená moci?“ jedovatě se zeptal Kondratěv.
„No právě.“
„Tohle přísloví si vymysleli lidé, kteří mohli, i když dokonce nechtěli. Lidé ze železa.“
„No tak,“ řekl Žeňa. „Ty taky nejsi papírový. Tak poslouchej. V minulé dekádě jsem se seznámil s jednou dívkou…“
„Neříkej?“ pronesl Kondratěv. (Žeňa se nesmírně rád seznamoval s dívkami.)
„Je to filoložka. Chytrá, kouzelná, nádherná.“
„No samozřejmě,“ řekl Kondratěv.
„Nech mě domluvit, Sergeji Ivanoviči. Já to všechno chápu. Ty se bojíš. Tady ale člověk nemůže být sám. Tady osamělí lidé nejsou. Dej se co nejrychleji dohromady, navigátore. Začínáš být zatrpklý.“
Kondratěv chvíli mlčel a pak ho požádaclass="underline"
„Jevgeniji, buď tak laskav a jdi k oknu.“
Žeňa vstal, neslyšně našlapoval a přistoupil k obrovskému modrému oknu přes celou zeď. Kondratěv v okně viděl jenom oblohu. V noci se okno podobalo tmavomodré propasti s napíchanými prudce zářícími hvězdami, jednou nebo dvakrát navigátor viděl, jak se tam zapaluje rudá záře, jak se rozsvítí a rychle pohasne.
„Jsem tu,“ řekl Žeňa.
„Co je tam?“
„Balkón.“
„A co dál?“
„Pod balkónem je náměstí,“ řekl Žeňa a ohlédl se na Kondratěva.
Kondratěv se zachmuřil. Už ani Žeňa mu nerozumí. Byl zoufale sám. Doposud neví nic. Vůbec nic. Dokonce ani neví, co to je v jeho pokoji, proč tu všichni tak neslyšně chodí. Včera večer se navigátor pokusil pozvednout a prohlédnout si pokoj, ale okamžitě upadl do bezvědomí. Víckrát se o to nepokoušel, protože bezvědomí nesnášel.
„Tak tahle budova, ve které ležíš,“ řekl Žeňa, „to je sanatorium pro těžce nemocné. Budova má patnáct pater a tvůj pokoj…“
„Nemocniční pokoj,“ zavrčel Kondratěv.
„…A tvůj pokoj je v osmém patře. Balkón. Kolem dokola jsou hory — Ural — a borový les. Odtud vidím ještě další podobné sanatorium. To je asi dvacet kilometrů odtud. Tam dál je Sverdlovsk, ale to je takových sto kilometrů. Dál vidím startovní plochu pro pterokary. Vážně, jsou to kouzelné stroje. Teď tam jsou čtyři. Tak. A co dál? Tam dál je pak květinový záhon s fontánou. U fontány stojí nějaké dítě a podle všeho uvažuje, jak by mohlo utéci do lesa…“
„To je také těžce nemocné?“ zeptal se se zájmem navigátor.
„Je to možné. I když na to nevypadá. Tak. Utéci se mu nepodaří, protože ho právě chytila jedna bosá teta. S tou tetou se už znám, pracuje tady. Je docela milá. Může jí být tak dvacet let. Onehdy se mě ptala, jestli jsem se náhodou neznal s Norbertem Wienerem a s Antonem Makarenkem. Teďka někam vleče těžce nemocné dítě a mám takový pocit, že mu při chůzi dává výchovnou lekci. Právě přistává ještě jeden pterokar. Ale ne, to není pterokar… Poslyš, Serjožo, měl bys požádat lékaře o stereovizor.“
„Už jsem o něj žádal,“ řekl navigátor zamračeně. „Nedovolí mi to.“
„Proč?“
„Copak já vím?“
Žeňa se vrátil k posteli.
„To je marnost nad marnost,“ řekl. „Všechno to uvidíš, poznáš a přestaneš vnímat. Nesmíš být takový vnímavý. Pamatuješ na Königa?“
„Proč?“
„Pamatuješ si, jak jsem mu vyprávěl o tvé zlomené noze a jak on hlasitě křičel se skvělým přízvukem: Ach, jaký já jsem vnímavý! Ach!“
Kondratěv se usmál.
„Ráno jsem přišel k tobě,“ pokračoval Žeňa, „a zeptal jsem se tě, jak se ti daří. Ty jsi mi odpověděl, že jsi strávil těžkou noc.“
„To si pamatuju,“ řekl Kondratěv. „Tady jsem taky strávil spoustu pestrých nocí. A kolik mě jich ještě čeká.“
„Ach, jaký já jsem vnímavý!“ okamžitě zvolal Žeňa.
Kondratěv znovu zavřel oči a nějakou dobu ležel mlčky. „Poslouchej, Jevgeniji,“ řekl se zavřenýma očima. „A co říkali tomu, jak umíš řídit hvězdolet?“
Žeňa se vesele zasmál.
„Strašně, strašně zdvořile mě hubovali. Jak jsem zjistil, rozbil jsem nějaký obrovský teleskop, na mou duši, ani jsem si nevšiml kdy. Náčelník observatoře mi málem jednu vrazil, ale vychování mu to nedovolilo.“
Kondratěv otevřel oči.
„No a?“ řekl.
„No, když se dozvěděli, že nejsem pilot, tak toho nechali. Málem mě chválili. Náčelník observatoře mi v zápalu dokonce navrhl, abych se zúčastnil prací při obnovování teleskopu.“
„No a?“ řekl Kondratěv.
Žeňa si povzdychl.
„Nic z toho nebylo. Lékaři mi to zakázali.“
Dveře se pootevřely a do pokoje nahlédla opálená dívka v bílém plášti v pase pevně převázaném. Děvče přísně pohlédlo na nemocného, pak na hosta a řeklo: