„Končíme, soudruhu Slavine.“
„Už jdu,“ řekl Žeňa.
Děvče přikývlo a zavřelo dveře. Kondratěv smutně řekclass="underline"
„Tak vidíš, jdeš pryč.“
„To je jen na chvíli!“ zvolal Žeňa. „A nezatrpkni, prosím tě. Ještě si zalétáš, budeš prvotřídním D-hvězdoletcem.“
„D-hvězdoletec…“ Navigátor se křivě usmál. „Tak dobře, jdi už. Tvého D-hvězdoletce budou teď krmit kaší. Malou lžičkou.“
Žeňa vstal.
„Na shledanou, Serjožo,“ řekl, opatrně poklepal Kondratěva po ruce, která ležela na pokrývce. „Uzdrav se. A měj na paměti, že nový svět je nesmírně dobrý svět.“
„Na shledanou, klasiku,“ řekl Kondratěv. „Ještě přijď. A přiveď tu svou chytrou dívku… Jak se jmenuje?“
„Šejla,“ řekl Žeňa. „Šejla Kadarová.“
Odešel. Odešel do neznámého a v podstatě cizího života, pod nekonečné nebe, do zeleně sadů bez hranic. Do světa, kde samozřejmě míří za obzor skleněné autostrády, kde urostlé stavby vrhají na náměstí krajkové stíny. Kde se ženou stroje bez lidí i s lidmi oblečenými do podivných šatů, s lidmi klidnými, chytrými, laskavými, vždy nesmírně zaměstnanými, a právě proto spokojenými. Vstoupil do něho a půjde se dál toulat po planetě podobající i nepodobající se Zemi, kterou opustili tak dávno a přece před tak krátkou dobou. Bude se toulat se svou Šejlou Kadarovou a brzy napíše svou knihu, bude to kniha samozřejmě velmi dobrá, protože Žeňa je schopen napsat dobrou, moudrou knihu…
Kondratěv otevřel oči. Vedle něho seděl na posteli silný růžolící lékař Protos a mlčky ho pozoroval. Lékař Protos se usmál, pokýval hlavou a polohlasně řekclass="underline"
„Všechno bude v pořádku, Sergeji Ivanoviči.“
PLYNOUCÍ CESTY
„Skutečně nechceš s námi dnes večer zůstat?“ zeptal se Žeňa nerozhodně.
„Jistě,“ řekla Šejla. „Pojďte, zůstaneme pohromadě. Kam byste takhle smutný chodil?“
Kondratěv zavrtěl hlavou.
„Ne, děkuju,“ řekl. „Rád bych teď byl sám.“ Šejla se na něho mile a trochu smutně usmála, Žeňa se kousal do rtů a hleděl do prázdna.
„Nedělejte si se mnou žádné starosti,“ řekl Kondratěv. „Je to pro mne vždycky těžší, když se o mne někdo stará. Na shledanou.“
Odstoupil od pterokaru a zamával rukou.
„Ať jsi jde,“ řekl Žeňa. „Je to tak správné. A ať jde sám. Šťastnou cestu, Sergeji Ivanyči, víš, kde nás můžeš najít.“
Ledabyle přejel prsty po klávesnici na přístrojové desce. Dokonce na ni ani nepohlédl. Levou ruku měl ovinutou kolem Šejliných zad. Ani nezabouchl dvířka. Mrkl na Kondratěva a rozletěl se z místa tak prudce, že se dvířka zabouchla sama. Pterokar prudce stoupal k obloze a vznášel se nad střechami. Kondratěv zamířil k plynoucí cestě.
‚Tak,‘ pomyslel si, ‚a teď se tedy po hlavě vrhnu do života. Žeňka říká, že se tady nedá zabloudit. Uvidíme.‘
Nehlučně plynoucí cesta zela prázdnotou. Kondratěv pohlédl nahoru. Nad hlavou se vznášela poloprůhledná střecha, na ni se pokládaly stíny pterokaru a vrtulníků patřících podle všeho obyvatelům tohoto domu. Každá střecha ve městě byla zřejmě přistávací plochou. Kondratěv pohlédl dolů. Tam byl rozlehlý světlý vestibul s hladkou podlahou třpytivou jako led.
Kolem Kondratěva zaťukaly podpatky a po schodech přeběhly dvě dívky. Jedna z nich, malá, v bílé blůzce a jasně modré sukni, mu pohlédla do tváře. Měla nos samou pihu a vlasy až do očí. Něco ji na Kondratěvovi překvapilo. Na okamžik se zastavila, a aby neupadla, přidržela se zábradlí. Pak dohnala kamarádku, obě se rozběhly dál a dole, už ve vestibulu, se ohlédly. ‚Tak,‘ pomyslel si Kondratěv, ‚už to začíná. Lidi, koukejte, co jste ještě neviděli.‘
Sestoupil do vestibulu, děvčata už tu nebyla. Nohou vyzkoušel, jestli podlaha neklouže. Ne, bylo to v pořádku. Ve vestibulu se táhla na obě strany ode dveří veliká okna a v nich bylo vidět, že venku je spousta zeleně. Město se v zeleni topilo, to Kondratěv viděl, když letěl pterokarem. Zelení byla zaplněna všechna prázdná místa mezi střechami. Kondratěv obešel vestibul, postál před věšákem, na němž visel osamělý fialový plášť; opatrně se rozhlédl, ohmatal látku a zamířil ke dveřím. Na schodech se překvapeně zastavil. Žádná ulice tu nevedla.
Přímo odtud se táhla hustou trávou ušlapaná pěšinka. Asi po deseti krocích mizela v křovinatém houští. Za ním začínal les — vysoké rovné borovice se střídaly s rozložitými starými duby. Vpravo i vlevo vedly čisté modré zdi domů.
„To není špatné,“ řekl Kondratěv a zhluboka se nadechl.
Vzduch to byl kouzelný. Založil si ruce za záda a bez váhání se vydal po pěšince. Zavedla ho na poměrně širokou písčitou cestu. Tady chvíli zaváhal, než zabočil vpravo. Byla tu spousta lidí. Napjatě očekával, že prapravnuci, jakmile ho spatří, hned přeruší hovor, zapomenou na své starosti, zastaví se a budou na něho poulit oči. Třeba se ho budou dokonce na všechno vyptávat. Nic takového se však nestalo. Nějaký starší prapravnuk do něho při předcházení neobratně strčil a řekclass="underline" ‚Promiňte, prosím… ale ne, to jsem neříkal tobě.‘ Kondratěv se pro jistotu usmál. ‚Něco se stalo?‘ Zaslechl slabý ženský hlas, který jako kdyby vycházel z nitra staršího prapravnuka. ‚Ale ne,‘ řekl prapravnuk a přátelsky kývl na Kondratěva. ‚Strčil jsem tu nerad do jednoho mladíka.‘ — ‚Jo tak‘ řekl ženský hlas, ‚tak tedy poslouchej dál. Řekla jsem, že mi do projektu nic není a ty že budeš taky proti…‘ Starší prapravnuk se vzdálil a ženský hlas postupně utichal.
Prapravnuci Kondratěva předcházeli, chodili proti němu. Mnoho se jich na něj usmívalo, někteří na něho dokonce kývali. Nikdo z nich však nepoulil oči a neobtěžoval ho vyptáváním. Je sice pravda, že nějakou dobu kolem něho nenápadně kroužil černooký mladík, ruce měl v kapsách, ale v okamžiku, kdy se Kondratěv slitoval a rozhodl se na něho kývnout, mladík zřejmě ztratil veškerou odvahu a zůstal pozadu. Kondratěv se hned cítil volnější a začal se teď sám víc rozhlížet a naslouchat.
Prapravnuci mu v podstatě připadali jako docela obyčejní lidé. Starší i mladí, vysocí i malí, hezcí i nehezcí. Muži a ženy. Nebyli tu velmi staří lidé. A vůbec tu nebyli sešlí a nemocní. A neviděl tu děti. Všichni se chovali na ulici velice klidně a nenuceně, jako kdyby byli doma a přijímali jako hosty své staré přátele. A nedá se říci, že by všichni překypovali radostí a štěstím. Kondratěv viděl i ustarané a unavené, občas dokonce i zamračené tváře. Jeden mladík seděl na okraji chodníku mezi pampeliškami, trhal jednu po druhé a zuřivě do nich foukal. Bylo vidět, že je myšlenkami někde daleko a že to nejsou myšlenky právě veselé.
Prapravnuci se oblékali jednoduše a každý po svém. Starší muži byli v dlouhých kalhotách a pohodlných bundách s rozepnutým límcem, ženy rovněž v kalhotách nebo v dlouhých šatech půvabného střihu. Mladí, rovněž děvčata, byli téměř všichni v krátkých širokých kalhotách a bílých nebo barevných blůzách. Vyskytovaly se tu však i parádnice v nápadně elegantních purpurových nebo zlatých pláštích přehozených přes krátké světlé… košile, tak to Kondratěv pojmenoval. Za těmito parádnicemi se lidé ohlíželi.
Ve městě bylo ticho. Aspoň tedy nebyl slyšet žádny mechanický zvuk. Kondratěv zaslechl jenom hlasy a občas odněkud hudbu. Ještě šuměly koruny stromů a chvílemi se sem snesl měkký zvuk prolétajícího pterokaru. Doprava probíhala zřejmě podle pravidel ve velké výšce. Prostě všechno tu pro Kondratěva bylo cizí, i když bylo zábavné chodit ve velikém městě po pěšinách a písečných cestách, zachycovat oblekem za větvičky křoví. Téměř takhle vypadaly před sto lety parky na okrajích měst. Kondratěv by se tu mohl cítit jako doma, jenom kdyby se nepovažoval za zbytečnějšího člověka, než je zřejmě kterákoli z těch zlatých a purpurových parádnic.
Předešel ho muž se ženou, kteří se vedli pod paží. Muž vyprávěclass="underline"
„…v tomhle místě zahajují housle — lááá-la-lá… a hned nato něžná a slabá choriola — týýý-ty-tý-ty!“