„Kdo že to tu pojede na Dálný východ?“
„Line, poslouchej mě, Line,“ řekl Paul žalostně. „Proč já musím mít takovou smůlu? Řekni, proč?“
„Irina,“ řekl Vasja a vstal.
Lin usedl na jeho místo a přitáhl k sobě jídlo se studeným masem. Měl unavenou tvář.
Paul na něho hleděl s obavami i nadějí, docela jako kdysi za starých časů, kdy sousedé z patra přichystali celoškolní honičku, aby dopadli vtipálka Lieber Pollyho a aby ho odnaučili jeho vtípkům.
Lin začal žvýkat veliký kus masa a řekl basem, který přehlušil hluk na verandě:
„Zemědělci! Vyšel nový vydavatelský katalog v ruštině. Zájemci jsou zváni do klubu.“
Všichni se na něho ohlédli.
„Co v něm všechno je?“
„Je tam Mironov, Saško?“
„Je,“ řekl Lin.
„A co ‚Železná věž?“
„Je. Už jsem si ji objednal.“
„A co ‚Čistý jako sníh‘?“
„Taky. Je tam šestaosmdesát titulů, všechno si to nepamatuju.“
Veranda se začala rychle vylidňovat. Odešel Alan. Odešel Vasja. Odešla Irina s dlouhonosým Žorou. Netušila nic. Dokonce si ničeho ani nevšimla. A samozřejmě si nic nepamatovala. A na nic si nevzpomněla. ‚Na Žoru si vzpomene. Na dvouhlavé tele si taky vzpomene. Ale po mně ani nevzdychne…‘
Lin řekclass="underline"
„Nešťastná láska člověka aktivizuje. Je však krátká, Polly. Zůstaneš tady. Já na tebe dohlédnu.“
„Co kdybych přece jenom jel na Dálný východ?“ řekl Paul.
„Proč? Budeš jí tam jenom překážet a plést se pod nohy. Znám Irinu a znám taky tebe. Jsi o padesát let hloupější než její hrdina.“
„Co kdybych…“
„Ne,“ řekl Lin. „Zůstaň tu se mnou. Copak tě tvůj Lin někdy zklamal?“
A tak se Paul podřídil. Mírně poklepal Linovi po obrovitých zádech, vstal a přistoupil k balustrádě. Slunce zapadlo, na farmu se snášel teplý průhledný soumrak. Někde docela blízko hráli na pianino a velice krásně dvojhlasně zpívali. ‚Tak jo,‘ pomyslel si Paul. Naklonil se přes balustrádu a vydal tichounké zaječení gigantického rakopavouka, který právě ztratil stopu.
VÝSADKÁŘI
Sputnik měl obrovské rozměry. Byl to prstenec o průměru dvou kilometrů, uvnitř byl rozdělen tlustými přepážkami na spoustu místností. V prstencovitých chodbách bylo pusto, svítilo světlo, trojúhelníkovité otvory vedoucí do prázdných světlých místností byly otevřeny dokořán. Sputnik byl opuštěn před neuvěřitelně dávnými časy, snad před miliónem let, ale drsná žlutá podlaha byla čistá a August Bader řekl, že tu nenasel ani smítko.
Bader šel první, jak to přísluší objeviteli a pánu, Gorbovskij s Walkensteinem viděli jeho velké odstávající uši a světlou štětku vlasů na temeni.
„Čekal jsem, že tu uvidím spoušť,“ pomalu vyprávěl Bader. Mluvil rusky a pečlivě se snažil vyslovovat každou hlásku. „Tenhle sputnik nás zaujal na prvním místě. Bylo to před deseti lety. Viděl jsem jeho otevřené vstupní otvory. Tak jsem si řekclass="underline" ‚Auguste, vidíš obraz strašné bídy a spouště.‘ Dokonce jsem ženě dal příkaz, aby zůstala na korábu. Obával jsem se, že tu najdu ještě mrtvá těla, to mě musíte chápat.“
Zastavil se před nějakým otvorem, Gorbovskij do něho málem narazil. Walkenstein, který zůstal trochu pozadu, je dohnal a celý zamračený se zastavil vedle nich.
„Aber tady bylo prázdno,“ řekl Bader. „Tady bylo světlo, velice čisto a úplně prázdno. Prosím, podívejte se.“ Udělal pohyb rukou. „Předpokládám, že tady bylo dispečerské středisko sputniku.“
Protlačili se do místnosti s půlkulatým pultem uprostřed. Stěny byly světle žluté, matové a zevnitř svítily. Gorbovskij na ni sáhl. Byla hladká a chladila.
„Vypadá to na jantar,“ řekl. „Sáhni si, Marku.“
Walkenstein to zkusil a přikývl.
„Všechno tu je demontované,“ řekl Bader. „Avšak ve stěnách a přepážkách stejně jako v prstencovitém krytu sputniku zůstaly zatím před námi skryté světelné zdroje. Předpokládám…“
„My víme,“ rychle řekl Walkenstein.
„Jak to?“ pohlédl Bader na Gorbovského. „Ale co jste četl? Vy, Marku, a vy, Leonide.“
„Četli jsme řadu vašich článků, Auguste,“ řekl Gorbovskij. „Umělé sputniky Vladislavy.“
Bader naklonil hlavu.
„Umělé sputniky mimozemského původu planety Vladislavy hvězdy EN-17,“ opravil je. „Pak se samo sebou rozumí, že vám nemusím vykládat své představy o možném světelném zdroji.“
Walkenstein šel podél stěny a ohlížel se.
„To je divný materiál,“ řekl z dálky. „Zřejmě kovoplast. Takový kovoplast jsem ale nikdy neviděl.“
„To není kovoplast,“ řekl Bader. „Nezapomínejte, kde jste. Vy, Marku, a vy taky, Leonide.“
„My nezapomínáme,“ řekl Gorbovskij. „Byli jsme na Phobosu, ale tam byl docela jiný materiál.“
Gorbovskij s Walkensteinem byli na Phobosu, na sputniku Marsu, který byl dlouhou dobu považován za sputnik přírodního původu. Ukázalo se však, že jde o čtyřkilometrový prstenec krytý kovovou sítí proti meteorům. Hustá síť byla poničena meteorickou korozí a na některých místech byla protržena. Sputnik sám ale vydržel. Jeho vnější otvory byly otevřeny a obrovský preclík byl stejně prázdný, jako je tenhle. Podle opotřebování meteorické sítě bylo spočítáno, že byl uveden na dráhu kolem Marsu nejméně před deseti milióny let.
„Jo Phobos!“ Bader pokýval hlavou. „Phobos, to je jedna věc, Leonide. Ale Vladislava je něco docela jiného.“
„Proč?“ přeptal se Walkenstein, který právě přicházel.
„Tak třeba proto, že od Slunce a od Phobosu je k Vladislavě, kde právě jsme, tři sta tisíc astronomických jednotek.“
„My jsme tu vzdálenost překonali za půl roku,“ řekl rozezleně Walkenstein. „Mohli udělat totéž. A pak, oběžnice Vladislavy i Phobosu mají spoustu společného.“
„To je ale třeba dokázat,“ řekl Bader.
Gorbovskij promluvil s líným úsměvem:
„O to se taky pokusíme.“
Bader nějakou dobu uvažoval a pak se vysloviclass="underline"
„Phobos a satelity Země mají taky mnoho společného.“
Byla to odpověď v jeho stylu — přesvědčivá a současně nic neříkající.
„No dobrá,“ řekl Gorbovskij. „A co tu ještě je kromě toho dispečerského střediska?“
„Na tomhle satelitu,“ řekl vážně Bader, „je sto šedesát místností velkých od patnácti do pěti set čtverečných metrů. Můžeme si je všechny prohlédnout. Jsou ale prázdné.“
„Když jsou prázdné,“ řekl Walkenstein, „tak se raději vrátíme na Tariel.“
Bader na něho pohlédl a znovu se obrátil na Gorbovského.
„Říkáme tomu satelit Vláďa. Jak jistě víte, Vladislava má ještě jeden satelit, je také umělý a také je mimozemského původu. Má menší rozměry. Říkáme mu Sláva. Chápete to? Planeta se jmenuje Vladislava. Je docela přirozené pojmenovat její satelity Vláďa a Sláva. Nebo snad ne?“
„Přirozeně,“ řekl Gorbovskij. Tuhle elegantní úvahu znal. Slyšel ji už potřetí. „To je vymyšleno opravdu vtipně, Auguste. Vláďa a Sláva rovná se Vladislava. Nádhera.“
„U vás na Zemi,“ pokračoval Bader beze spěchu, „se dva satelity jmenují X-l a X-2, což odpovídá jménům Vláďa a Sláva. Zatímco my, my jsme je pojmenovali jinak. My jim říkáme Vláďa a Sláva.“
Přísně pohlédl na Walkensteina, kterému pracovaly svaly ve tvářích. Pokud Walkenstein věděl, ‚my‘, to byl sám Bader, jenom Bader a nikdo jiný.
„A složení tohoto žlutého materiálu, který se ani v nejmenším nepodobá kovoplastu a který jsme pojmenovali jantarin…“
„To je vtipné,“ skočil do řeči Walkenstein.
„Ano, není to tak špatné… Jeho složení však dosud neznáme. Zůstává pro nás tajemstvím.“
Rozhostilo se mlčení. Gorbovskij rozpačitě prohlížel místnost. Pokoušel se představit si ty, kdo tento satelit stavěli a pak tu před dávnými časy pracovali. Byli to jiní lidé. Přišli do sluneční soustavy a odešli, nechali u Marsu opuštěné kosmické laboratoře a velké město poblíž severního polárního vrcholu. Satelity byly opuštěné, město bylo opuštěné, zůstaly jenom podivné stavby vedoucí mnoho pater pod povrch. Pak, nebo možná před tím, přišli do soustavy hvězdy EN-17, postavili u Vladislavy dva umělé satelity a rovněž odešli. Proč a odkud sem přišli? Proč a kam odešli? Vlastně odpověď na to ‚proč‘ je jasná. Přirozeně to byli velcí badatelé. Výsadkáři z jiného světa.