„A teď,“ řekl Bader, „půjdeme a prohlédneme si místnost, v níž jsem našel předmět, který jsem pracovně nazval knoflíkem.“
„Je tam dosud?“ zeptal se Walkenstein oživeně.
„Kdo?“
„Ten předmět.“
„Knoflík,“ řekl stroze Bader, „je v této chvíli na Zemi v rukou Komise pro zkoumání stop po činnosti jiných civilizací ve vesmíru.“
„Hm,“ řekl Walkenstein. „U Stopařů. A já jsem sbíral materiál na Vladislavě, jenže mně ten váš knoflík neukázali.“
Bader vysunul bradu.
„Odeslal jsem ho po kapitánovi Antonu Bykovovi před půldruhým lokálním rokem.“
S Bykovem se cestou minuli. Měl přistát na Zemi sedm měsíců po startu Tarielu ke hvězdě EN-17.
„Tak jo,“ řekl Gorbovskij. „Prohlídka knoflíku se tedy odkládá.“
„Prohlédneme si ale místnost, kde jsem ho našel,“ řekl Bader. „Není vyloučeno, Leonide, že v předpokládaném městě na povrchu Vladislavy objevíte obdobné předměty.“
Vlezl do otvoru. Walkenstein řekl skrze zuby:
„Už ho mám dost, Leonide Andrejeviči…“
„Musíte to vydržet,“ řekl Gorbovskij.
K místnosti, kde Bader objevil knoflík, to bylo půl kilometru. Bader ukázal na místo, kde knoflík našel. (Stoupl na něj a rozšlápl ho.) Podle Baderova názoru to byl akumulátor, který byl zpočátku kulatý. Byl vyroben z částečně průhledného stříbřitého měkkého materiálu. Průměr třicet osm a šestnáct setin milimetru… pevnost… váha… vzdálenost od bližší zdi…
V místnosti na protější straně chodby seděli mezi přístroji rozestavěnými na podlaze dva mladí chlapíci v modrých pracovních blůzách. Pracovali a dívali se na Gorbovského a Walkensteina a polohlasně si spolu povídali.
„Výsadkáři. Přiletěli včera.“
„Nojo. Tamhleten dlouhán je Gorbovskij.“
„Já vím.“
„A ten druhý s bílými vlasy?“
„To je Mark Jefremovič Walkenstein. Navigátor.“
„Jo, o něm jsem slyšel.“
„Zítra začnou.“
Bader konečně přestal s vysvětlováním a zeptal se, jestli jim je všechno jasné. „Všechno,“ řekl Gorbovskij a zaslechl, jak se v místnosti naproti někdo zachechtal.
„Teď se vrátíme domů,“ řekl Bader.
Vstoupili do chodby a Gorbovskij kývl na chlapce v modrém.
Oba vstali a s úsměvem se uklonili.
„Hodně úspěchů!“ řekl jeden z nich.
Druhý se mlčky usmíval a kroutil v ruce svitek pestrobarevného drátu.
„Děkuju,“ řekl Gorbovskij.
Walkenstein také řekclass="underline"
„Děkuju.“
Když poodešli asi o sto kroků, Gorbovskij se ohlédl. Ti dva v modrých blůzách stáli na chodbě a dívali se za nimi.
Čas se v „Baderově císařství“ (tak šprýmaři pojmenovali celou soustavu umělých i přirozených satelitů Vladislavy — observatoře, dílny, palivové základny, černé cisterny — plantáže s chlorelou, skleníky, školky, skleněné zahrady pro odpočinek a prázdné prstence mimozemského původu) počítal ve třicetihodinových cyklech. Ke konci třetího cyklu, když se D-hvězdolet Tariel, šestikilometrový obr zdálky podobný třpytícímu se květu, dostal na rovníkovou oběžnou dráhu kolem Vladislavy, rozhodl se Gorbovskij pro první pátrání. D-hvězdolety nejsou uzpůsobeny pro přistání na planetách, zvláště na planetách s atmosférou, tím spíše ne na planetách s bouřlivou atmosférou. Na to jsou příliš křehké. Výsadky se uskutečňují na pomocných výsadkových člunech s atomovým impulsním nebo fotonovým pohonem, což jsou stabilní planetolety odlehčeného druhu s proměnným těžištěm. Linkový hvězdolet s sebou nese jeden takový člun, výsadkový dva až čtyři. Tariel měl na palubě dva fotonové čluny, v jednom z nich se Gorbovskij rozhodl uskutečnit první pokus a ohmatat atmosféru ovzduší Vladislavy. „Podíváme se, jestli to stojí za to,“ řekl Gorbovskij Baderovi.
Bader osobně přiletěl na Tarielu. Hodně přikyvoval a přitom stále říkaclass="underline" „Ó, ano,“ a když se člun s Gorbovským odlepil od Tarielu, usedl na židličku vedle sledovacího pultu a trpělivě vyčkával.
Všichni Výsadkáři se tu shromáždili a sledovali matné záblesky na šedivé obrazovce oscilografu — byly to odrazy signálních impulsů, které předával automatický vysílač na člunu. Nepočítáme-li Badera, byli tam tři Výsadkáři. Mlčeli a každý po svém uvažoval o Gorbovském.
Walkenstein přemýšlel o tom, že se Gorbovskij vrátí za hodinu. Nesnášel nejistotu a chtěl, aby Gorbovskij byl už zpátky, třebaže věděl, že první takové pátrání dopadne dobře vždycky, když člun řídí Gorbovskij. Vzpomněl si na první setkání s ním. Walkenstein se právě vrátil z výsadku na Neptun. Bylo to na na Cifeje, na měsíčním satelitu, odkud obvykle startovaly všechny fotonové koráby. Gorbovskij přišel za ním do jídelny a řekclass="underline" ‚Promiňte, nejste snad náhodou sám Mark Jefremovič Walkenstein?‘ Walkenstein přikývl a zeptal se: ‚Co pro vás mohu…‘ Gorbovskij se tvářil strašně nešťastně. Sedl si vedle něho, zahýbal svým dlouhým nosem a požádaclass="underline" ‚Poslyšte, Marku, nevíte náhodou, kde bych tady mohl sehnat harfu?‘ Tady, tři sta padesát tisíc kilometrů od Země, na základně pro hvězdolety. Walkenstein se zakuckal polévkou. Gorbovskij si ho se zájmem prohlížel, pak se mu představil a řekclass="underline" ‚Uklidněte se, Marku, ono to tolik nespěchá. Já jsem se vlastně chtěl zeptat, při jakém režimu jste vstupoval do exosféry Neptunu.‘ To byl Gorbovského způsob — přijít k někomu, zvláště když šlo o někoho neznámého, položit mu takovou otázku a dívat se, jak se z toho ten neznámý pokouší vykroutit.
Biolog Percy Dixon, černý mužský s kudrnatými vlasy, také přemýšlel o Gorbovském. Percy Dixon pracoval v oboru kosmofyziologie člověka. Byl už starý, skutečně hodně toho věděl, provedl sám se sebou i s druhými spoustu bláznivých pokusů. Došel k závěru, že člověk, který už byl ve vesmíru celkově víc než dvacet let, odvykne Zemi a přestane ji považovat za svůj domov. Zůstává sice pozemšťanem, ale přestane být člověkem ze Země. Percy Dixon se stal také takovým a nechápal, proč Gorbovskij, který nalétal pět a půl parseků, který byl na desítce měsíců a planet, čas od času zvedne oči a vzdychá: ‚Tak si zajít na palouček. Do travičky. Chvilku si tam poležet. A aby tam byla říčka.‘
Také Rju Vaseda, fyzik zabývající se atmosférou, přemýšlel o Gorbovském. Uvažoval o jeho slovech na rozloučenou: ‚Uvidíme, jestli to stojí za to.‘ Vaseda měl strašný strach, že se Gorbovskij vrátí a řekne, že to za to nestojí. To už se několikrát stalo. Vaseda se zabýval bouřlivými atmosférami a byl věčným dlužníkem Gorbovského, pokaždé mu totiž připadalo, že Gorbovského posílá na smrt. Jednou mu to Vaseda řekl. Gorbovskij mu vážně odpověděclass="underline" ‚Víte, Rju, ještě se nestalo, že bych se nevrátil.‘
Generální zplnomocněnec Rady kosmogace, ředitel transkosmické hvězdoletné základny a laboratoře Vladislava EN-17, profesor a Výsadkář August Johann Bader také přemýšlel o Gorbovském. Nevěděl proč, ale vzpomněl si, jak se před patnácti lety na Cifeje Gorbovskij loučil se svou matkou. Odlétali spolu k Transplutonu. To je nesmírně smutná chvíle — loučení s příbuznými před kosmickým letem. Baderovi připadalo, že se Gorbovskij s matkou loučil příliš lhostejně. Jako kapitán korábu, tehdy byl kapitánem on, považoval za svou povinnost to Gorbovskému vytknout. ‚V takovém smutném okamžiku,‘ řekl přísně, ale jemně, ‚musí vaše srdce bít ve stejném rytmu jako srdce vaší matky. Nejvyšší šlechetností každého člověka…‘ Gorbovskij mlčky naslouchal, a když Bader domluvil, řekl podivným hlasem: ‚Auguste, a vy máte maminku?‘ Ano, tak to řekl, maminku. Ne matku, Mutter, ale maminku.
„…Dostal se na druhou stranu,“ řekl Vaseda.
Walkenstein pohlédl na obrazovku. Záblesky mlhovinných skvrn zmizely. Pohlédl na Badera. Ten seděl a svíral opěradlo židle, až vypadal, jako kdyby mu bylo špatně od žaludku. Pozvedl na Walkensteina oči a usmál se.
„Jedno je, když jde o mne,“ řekl a pečlivě vyslovoval hlásky. „Aber když jde o někoho druhého, pak je to docela jiná věc.“