Gorbovskij pohlédl na Sidorova a přívětivě řekclass="underline"
„Koneckonců, proč musíte s námi letět? My máme vlastního biologa. Skvělý biolog Percy Dixon. Je to tak trochu blázen, ale ten vám přiveze vzorky, jaké si budete přát a kolik si jich budete přát.“
„Ále,“ řekl Sidorov a mávl rukou.
„Čestné slovo,“ řekl Gorbovskij. „Vám by se u nás ani moc nelíbilo. A takhle to bude všechno v pořádku. Přistaneme, přivezeme vám všechno, co budete chtít. Dejte nám jenom své přesné pokyny.“
„A vy to všechno uděláte naopak,“ řekl Sidorov. „Kvippa na mně taky chtěl, abych mu dal pokyny, a pak mi přivezl dva kontejnery s penicellou. Obyčejná pozemská plíseň. Neznáte podmínky pro práci na Vladislavě. Tam si na mé pokusy ani nevzpomenete.“
„Co je pravda, to je pravda,“ povzdechl si Gorbovskij. „Tamější podmínky neznáme. Budete tedy muset ještě nějakou dobu počkat, Michaile Albertoviči.“
Walkenstein spokojeně přikývl.
„Dobře,“ řekl Sidorov. Úplně při tom zavřel oči. „Tak ode mne převezměte aspoň pokyny.“
„Určitě,“ řekl Gorbovskij. „Zcela jistě.“
Během dalších čtyřiceti cyklů udělal Gorbovskij šestnáct pokusů. Pracoval s prvotřídním impulsním planetoletem Skyt Alex, který mu nabídl Bader. Prvních pět pokusů dělal sám, zkoušel exosféru Vladislavy na pólech, na rovníku, na různých šířkách. Nakonec se mu začala líbit oblast u severního pólu a začal s sebou brát Walkensteina. Znovu a znovu se nořili do atmosféry černooranžové planety, znovu a znovu z ní byli vymršťováni jako zátky z vody. Pokaždé se jim však dařilo ponořit se o něco hlouběji.
Bader zapojil do práce Výsadkářů tři observatoře, a ty neustále informovaly Gorbovského o pohybech meteorologických front v ovzduší Vladislavy. Na Baderův příkaz byla znovu obnovena výroba atomárního kyslíku — paliva pro Skyta Alexe (spotřeba paliva byla nepředvídaně veliká). Výzkumy chemického složení atmosféry bombovými sondami s mezonovými vyzařovači byly přerušeny.
Walkenstein i Gorbovskij se vraceli po výsadkových pokusech unavení a vysílení, dychtivě se vrhali na jídlo, pak se Gorbovskij odebral k nejbližší pohovce, dlouhou dobu ležel a bavil své přátele nejrůznějšími úvahami.
Na pozvání Gorbovského zůstal Sidorov na Tarielu. Dovolili mu, aby umístil do zdířek zkoušečů ‚Skyta Alexe‘ kontejnerové pasti pro biologické vzorky a biologickou expresní laboratoř. Tím ale často omezoval fyzika pro atmosféru. Ostatně užitku z toho bylo pramálo: kontejnery se vracely prázdné, záznamy z expresní laboratoře nebylo možno rozšifrovat. Působení magnetických polí bouřlivé atmosféry na přístroje se chaoticky měnilo a expresní laboratoř potřebovala lidskou ruku. Když Gorbovskij vylézal z kesonu, nejdřív vídal lesknoucí se Sidorovovu lebku a mlčky si pleskal dlaní do čela. Jednou Sidorovovi řekclass="underline" ,Jde totiž o to, Michaile Albertoviči, že veškerá biologie se mi vykouří z hlavy na sto dvacátém kilometru. Prostě ji něco vytlačí. Je to tam příšerné.‘
Někdy s sebou Gorbovskij bral Dixona. Každý takový pokus vlasatý biolog odležel. Na nesmělou Sidorovovu prosbu, zda by dohlédl na přístroje, Dixon jednoznačně odpověděl, že se ničím vedlejším zabývat nebude. (,Prostě na to není čas, kamaráde…’)
‚Nikdo z nich se nechce zabývat ničím vedlejším,‘ trpce uvažoval Sidorov. ‚Gorbovskij a Walkenstein hledají město, Rju je zaneprázdněn atmosférou, Dixon studuje jejich nesmrtelný tep. A oni to přistání oddalují a oddalují… Proč si nepospíší? Copak jim to je všechno jedno?‘
Sidorovovi připadalo, že nikdy těmhle zvláštním lidem, kteří si říkají Výsadkáři, neporozumí. V celém tom obrovském světě Výsadkáře znali a byli na ně hrdi. Být osobním přítelem některého z nich byla veliká čest. Ale tady se ukazuje, že nikdo vlastně nemá potuchy, kdo to Výsadkář je. Na jedné straně je to někdo nesmírně odvážný. Na straně druhé někdo ostudně opatrný: vraceli se. Vždycky umírali přirozenou smrtí. Říkali: ‚Výsadkářem je ten, kdo si dokáže přesně vypočítat okamžik, kdy není nutno počítat.‘ Říkali: ‚Výsadkář přestává být Výsadkářem, když zahyne.‘ Říkali: ‚Výsadkář jde tam, odkud se nevracejí stroje.‘ A taky ještě říkali: ‚Můžeme říci — žil a zemřel jako biolog. Musíme však říci: žil jako Výsadkář, ale zahynul jako biolog.‘ Všechny tyto citáty byly značně emocionální, ale vůbec nic neobjasňovaly. Četní vynikající vědci a výzkumníci byli Výsadkáři. Bylo jedno období, kdy jimi byl Sidorov nadšen. Jedna věc je ale být jimi nadšen, když člověk sedí v lavici, a docela jiné je — dívat se, jak se Gorbovskij jako želva plazí kilometr po kilometru, které by bylo možno překonat jediným riskantním, ale bleskovým skokem.
Když se Gorbovskij vrátil ze šestnáctého pokusu, oznámil, že se chystá k průzkumu poslední, té nejsložitější části povrchu Vladislavy.
„K povrchu zbývá ještě pětadvacet kilometrů naprosto neznámé vrstvy,“ řekl, pomrkával ospalýma očima a díval se jim někam nad hlavy. „Jsou to kilometry nesmírně nebezpečné, tady budu postupovat zvláště opatrně. Uděláme s Walkensteinem maximálně ještě deset patnáct pokusů. Jestli nám ředitel Bader samozřejmě zajistí palivo.“
„Ředitel Bader palivo zajistí,“ řekl Bader vznešeně. „O tom ani v nejmenším nepochybujte, Leonide.“
„Tak to je skvělé!“ řekl Gorbovskij. „Jde totiž o to, že budu maximálně opatrný, a proto si právem myslím, že s sebou mohu vzít Sidorova.“
Sidorov vyskočil. Všichni na něho pohlédli.
„Tak se tedy ten chlapec dočkal,“ řekl Dixon.
„Ano. Nováček musí dostat šanci,“ řekl Bader.
Vaseda se jenom usmál a pokyvoval přitom svou nádhernou hlavou. Dokonce i Walkenstein se odmlčel, i když tím právě nadšen nebyl. Neměl totiž rád hrdiny.
„Bude to tak spravedlivé,“ řekl Gorbovskij. Začal couvat, a aniž se ohlédl, s naprostou přesností dosedl na pohovku. „Ať si nováček jde.“ Usmál se a ulehl. „Připravte si ty vaše kontejnery, Michaile Albertoviči, vezmeme vás s sebou.“
Sidorov vyletěl z místa a vyběhl ze společenské místnosti.
„Tos neměl,“ řekl Walkenstein.
„Nebuď egoista, Marku,“ řekl Gorbovskij líně. „Ten kluk tu sedí už rok. A potřebuje jenom jediné, získat baktérii z atmosféry.“
Walkenstein zavrtěl hlavou a řekclass="underline"
„Tos neměl. Je to hrdina.“
„To nevadí,“ řekl Gorbovskij. „Teď si vzpomínám, že spolužáci mu říkali Athos. Je to dobrý biolog a nebude zlobit. Já jsem kdysi dávno byl taky hrdina. A ty taky. Rju rovněž. Že je to pravda, Rju?“
„Je, veliteli,“ řekl Vaseda.
Gorbovskij se zamračil a přejel si rukou po čele.
„Bolí to,“ řekl smutným hlasem. „Taková strašná zatáčka. A ke všemu proti proudu. Co tvé koleno, Marku?“
Walkenstein zvedl nohu, několikrát ji skrčil a zase narovnal. Všichni pozorně sledovali jeho pohyby.
„Oouvej, ouvej, to to bolí,“ řekl jako v písničce.
„Hned vám to namasíruju,“ řekl Dixon a ztěžka vstal.
Tariel postupoval po poledníkové oběžné dráze a nad severním pólem Vladislavy se objevil každé tři a půl hodiny. Ke konci cyklu se planetolet s Gorbovským, Walkensteinem a Sidorovem oddělil od hvězdoletu a vrhl se dolů do samého středu černého spirálovitého trychtýře, který se pomalu svíjel v oranžové mlze ukrývající severní pól Vladislavy.