Nejdřív všichni mlčeli, až promluvil Gorbovskij:
„Vysadili se na severním pólu.“
„Kdo?“ zeptal se Sidorov.
„Oni,“ vysvětlil Gorbovskij. „A jestli někde postavili nějaké své město, pak to bylo právě na severním pólu.“
„Na místě, kde tehdy byl severní pól,“ řekl Walkenstein.
„Ano, právě tam. Jako na Marsu.“
Sidorov se soustředěně díval, jak se na obrazovce prudce rozlétají z nějakého středu oranžová zrna a černé skvrny. Pak se tento pohyb zpomalil. Skyt Alex brzdil. Nyní klesal po kolmici.
„Mohli ale přistát také na jižním pólu,“ řekl Walkenstein.
„To mohli,“ souhlasil Gorbovskij.
Sidorova napadlo, že jestliže Gorbovskij nenalezne sídliště cizích bytostí u severního pólu, bude stejně metodicky hledat u pólu jižního, a když pak nenalezne ani tam nic, bude prolézat celou planetu, dokud něco nenajde. Bylo mu dokonce líto Gorbovského a jeho přátel. Zvláště jeho přátel.
„Michaile Albertoviči,“ ozval se najednou Gorbovskij.
„Ano?“ nechal se slyšet Sidorov.
„Michaile Albertoviči, už jste někdy viděl tančit skřítky?“
„Skřítky?“ podivil se Sidorov.
Ohlédl se. Gorbovskij byl zpola odvrácen a pozoroval ho lišáckým pohledem. Walkenstein seděl zády k Sidorovovi.
„Skřítkové?“ zeptal se Sidorov. „Jací skřítkové?“
„Takoví s křidélky. Přece víte, takovíhle…“ Gorbovskij zvedl ruku od ovládací klávesnice a neurčitě pohnul prsty. „Neviděl jste je? To je škoda. Já jsem je taky neviděl. Ani Mark je neviděl, nikdo je neviděl. Ale bylo by zajímavé podívat se na ně, co říkáte?“
„To jistě,“ řekl suše Sidorov.
„Leonide Andrejeviči,“ řekl Walkenstein. „Proč nedemontovali potah stanic?“
„Nepotřebovali to,“ řekl Gorbovskij.
„To není úsporné,“ řekl Walkenstein.
„Tak tedy nedovedou šetřit.“
„Pěkní rozhazovači, tihle rozvědčíci,“ řekl Walkenstein a odmlčel se.
Planetoletem to otřáslo.
„Jsme v tom,“ řekl Gorbovskij cizím hlasem.
Planetolet se začal strašně otřásat. Člověk si ani nedokázal představit, že by takové otřesy mohl vydržet. Skyt Alex se dostal do atmosféry, kde zuřila šílená horizontální proudění, vlekla za sebou černé pruhy krystalického prachu, které okamžitě oslepily lokátory, kde v bezprostřední oranžové mlze létaly blesky nevídané síly. Mohutné, naprosto nevysvětlitelné záblesky magnetického pole mátly přístroje a štěpily plazmový řetězec v reaktoru fotonových raket. Fotonové rakety tu nebyly k ničemu, ale ani pro prvotřídní atomový planetolet Skyt Alex to nebylo nic příjemného.
V kabině se rozhostilo ticho. Před pultem se krčil Gorbovskij, připoutaný řemeny ke křeslu. Černé vlasy mu padaly do očí a při každém nárazu cenil zuby. Nárazy za sebou následovaly nepřetržitě, vypadalo to, jako když se směje. Smích to však nebyl. Sidorov nikdy nepředpokládal, že Gorbovskij může být také takový — ne, divný, to není to pravé slovo, spíš nějak cizí. Podobal se ďáblovi. Walkenstein se taky podobal ďáblovi. Visel rozkročený nad pultem atmosférických fixátorů a škubal přitom nataženým krkem. Bylo podivné ticho. Ale ručičky přístrojů, zelené klikatiny a oranžové skvrny na obrazovce periskopu — všechno kroužilo v rozverném tanci, podlaha se zmítala ze strany na stranu jako zkrácené kyvadlo, strop sebou trhal, padal a znovu vzlétal.
„Kybernetického navigátora,“ řekl chraptivě Walkenstein.
„Moc brzo,“ řekl Gorbovskij a znovu vycenil zuby.
„Zanáší nás to… Spousta prachu.“
„Moc brzo, sakra,“ řekl Gorbovskij. „Jdu k pólu.“
Walkensteinovu odpověď Sidorov nezaslechl, protože začala pracovat expresní laboratoř. Rozsvítilo se signální světélko a pod průhledným víčkem z plastické hmoty se začala sunout páska se záznamem. „Aha!“ zvolal Sidorov. Venku byly bílkoviny. Živá protoplazma. Bylo jí hodně a každou sekundu jí přibývalo. ‚Co tohle znamená?‘ uvažoval Sidorov. Registračnímu přístroji nestačila šířka pásky a přístroj se automaticky zapojil na nulovou hodnotu. Pak signalizační světlo zhaslo a páska se zastavila. Sidorov zařval, odtrhl výrobní plombu a obě ruce mu zmizely v mechanismu tohoto přístroje. Dobře ten přístroj znal, sám se zúčastnil jeho konstruování a nedokázal pochopit, co v něm mohlo přestat fungovat. Dalo mu spoustu práce udržet rovnováhu, když ohmatával bloky tištěných schémat. Mohly je poškodit nárazy. Na to docela zapomněl. Dvacetkrát se mohly poškodit při minulých pokusech.,Jenom aby nebyly poškozeny,‘ uvažoval.,Jenom aby byly celé.‘
Koráb se nepředstavitelně otřásl, Sidorov se několikrát uhodil o panel z plastické hmoty do čela. Jednou se uhodil do kořene nosu a pro slzy chvíli vůbec neviděl. Bloky byly zřejmě celé. Vtom se Skyt Alex prudce položil na bok.
Sidorova to vymrštilo z křesla. Přeletěl přes celou kabinu, v obou rukách svíral kusy vyrvaného panelu. Nemohl se hned orientovat, co se stalo. Pak to pochopil, ale nechtěl tomu věřit.
„Měl jste se připoutat,“ řekl Walkenstein. „Pilote.“
Sidorov se po čtyřech doplazil po tančící podlaze ke svému křeslu, připoutal se a tupě se díval na rozervané vnitřnosti přístroje.
Planetoletem to trhlo tak, jako kdyby narazil na skálu. Sidorov rozevřel vyschlá ústa a lapal po vzduchu. V kabině bylo naprosté ticho, jen Walkenstein sípal, jak se mu krk zaléval krví.
„Kybernetického navigátora,“ řekl.
Vtom se zachvěly stěny znovu. Gorbovskij mlčel.
„Jsme bez přívodu paliva,“ řekl Walkenstein nečekaně klidně.
„To vidím,“ řekl Gorbovskij.
„Nemáme ani kapku. Padáme. Uzavřelo se to…“
„Zapojuji nouzovou, poslední. Výška čtyřicet pět… Sidorove!“
„Ano,“ řekl Sidorov a začal pokašlávat.
„Vaše kontejnery se plní.“ Gorbovskij k němu otočil svou protáhlou tvář se suchýma lesknoucíma se očima. Sidorov u něho takový výraz ještě neviděl. „Kompresory pracují. Máte štěstí, Athosi!“
„To mám teda pěkné štěstí,“ řekl Sidorov.
Další náraz přišel zdola. V Sidorovovi něco chrouplo, ústa měl plná trpkých slin.
„Přívod paliva!“ zvolal Walkenstein.
„Výtečně… To je nádhera. Sidorove, proboha, tak dělejte si svou práci! Haló, Míšo…“
„Ano,“ zasípal Sidorov přes stisknuté zuby.
„Nemáte náhradní soupravu?“
„Hm,“ řekl Sidorov. Špatně se teď orientoval.
„Jaké hm?“ vykřikl Gorbovskij. „Tak máte, nebo ne?“
„Nemám,“ řekl Sidorov.
„Pilot,“ řekl Walkenstein. „Hrdina!“
Sidorov zaskřípal zuby a začal sledovat obrazovku periskopu. Na ní se zprava doleva proháněly matné oranžové pruhy. Dívat se na to bylo něco až na zvracení, Sidorov raději zavřel oči.
„Vysadili se tady!“ zvolal Gorbovskij. „Musí tam být město, vím to!“
V kabině se něco slabounce rozezvonilo v hrozivém zmítajícím se tichu a najednou Walkenstein vykřikl těžkým přerývaným basem:
,Já bych šel,‘ myslel si Sidorov. ‚Jsem trouba, osel. Měl jsem počkat, až se Gorbovskij rozhodne k přistání. Nebyl jsem dost trpělivý. Kdyby přistál dnes, vykašlal bych se na expresní laboratoř.‘
A Walkenstein řval dáclass="underline"
„Výška jednadvacet!“ zvolal Gorbovskij. „Přecházím na horizontál!“
‚Teď nekonečné minuty horizontálního letu,‘ uvažoval Sidorov. ‚Příšerné minuty horizontálního letu. Nekonečné minuty nárazů a křečí v žaludku, dokud se nenasytí těch svých pozorování. Já tu budu sedět jako slepec s tím svým pitomým rozbitým zařízením.‘