Čtyři sta metrů.
V kabině bylo velice dusno. Ionizátory se nedokázaly vyrovnat se svou úlohou. Kondratěv cítil, jak mu za zády ztěžka dýchá Bělov. Zato Akiko nebylo vůbec slyšet; člověk by si mohl myslet, že tu vůbec není. Kondratěv uvolnil do kabiny ještě trochu kyslíku. Pak pohlédl na kompas. Jejich ponorku natáčel příčně ke směru plavby silný proud.
„Bělove,“ řekl Kondratěv. „Poznamenej: teplá vrstva, hloubka čtyři sta čtyřicet, směr jiho-jiho-západ, rychlost dva metry za sekundu.“
Zaskřípala páčka diktafonu a Bělov do něho něco zabručel slabým hlasem.
„Úplný Golfský proud,“ řekl Kondratěv. „Menší Golfský proud.“
„Dvacet čtyři.“
Akiko bázlivě řekla:
„To je divná teplota. Zvláštní.“
„Jestli je pod námi sopka,“ zasténal Bělov, „tak to může být zajímavé. Have you ever tasted rybí polévku z krakatice, Akiko-san?“
„Pozor,“ řekl Kondratěv. „Teď uniknu z proudu. Podržte se něčeho.“
„To se snadno řekne,“ bručel Bělov.
„Dobře, soudruhu ponorkový mistře,“ řekla Akiko.
‚Můžete se přidržet mne,‘ chtěl jí navrhnout Kondratěv, ale styděl se. Prudce naklonil ponorku na levý bok a strhl ji příkře dolů. ‚Jééé,‘ zaječel Bělov a upustil diktafon Kondratěvovi za krk. Pak Kondratěv pocítil, že se mu do ramene zabořily Akičiny prsty, zabořily se a pak slouzly.
„Chyťte se mě kolem ramen,“ dal příkaz.
V tom okamžiku jí prsty znovu povolily a bezmála upadla na hranu pultu. V poslední chvíli tam stačil nastavit ruku, takže mu obličejem narazila do lokte.
„Promiňte,“ řekla.
„Áááá… ne tak prudce,“ zasténal Bělov. „Ne tak prudce, Kondratěve!“
První dojem byl, že se s nimi utrhl výtah. Kondratěv odtáhl ruku od pultu, zašátral napravo od sebe a nahmatal bohaté Akičiny vlasy.
„Uhodila jste se?“ zeptal se.
„Ne, děkuji.“
Naklonil se k ní a vzal ji pod paži.
„Děkuji,“ opakovala. „Děkuji… Já sama.“
Pustil ji a pohlédl na hloubkoměr. Šest set padesát… šest set padesát pět… šest set šedesát.“
„Tak přece pomaleji, Kondratěve,“ prosil Bělov tlumeným hlasem. „Už to stačí.“
Šest set osmdesát metrů. Kondratěv vyrovnal ponorku do horizontální polohy. Bělov hlasitě sykl a svalil se na opěradlo.
„A je to,“ oznámil Kondratěv a rozsvítil.
Akiko se držela rukou za nos, po tvářích jí tekly slzy. „Jiskry z očí,“ promluvila a namáhavě se usmívala.
„Promiňte, Akiko-san,“ řekl Kondratěv.
Cítil se vinen. Tak prudce vůbec sestupovat nemuseli. Prostě ho už přestalo bavit to nekonečné spirálovité klesání. Otřel si pot z čela a ohlédl se. Bělov za ním seděl celý pokroucený, byl svlečený do půli těla a u úst si držel pomačkanou kosili. Měl mokrou popelavou tvář a rudé oči.
„To je ta pečená kachna,“ řekl mu Kondratěv. „Zapamatuj si to, Bělove.“
„Zapamatuju. Dej mi ještě kyslík.“
„Nedám. Otrávil by ses.“
Kondratěv měl chuť zmínit se ještě o těch skleničkách, ale neřekl už nic a zhasl. Ponorka znovu sestupovala po spirále, všichni dlouho mlčeli, dokonce i Bělov. Sedm set metrů, sedm set padesát, osm set…
„Tady je,“ zašeptala Akiko.
Přes obrazovku pomalu přejížděla úzká mlhavá skvrna. Zvíře bylo ještě příliš daleko a nebylo možno ho identifikovat. Mohla to být krakatice, vorvaň, osamělá velryba nebo obrovský žralok a možná že i nějaké neznámé zvíře. V hlubinách je ještě mnoho živočichů, které člověk nezná vůbec nebo jenom povrchně. Oceánská služba dostala hlášení o obrovitých dlouhokrkých a dlouhoocasých želvách, o dracích, o hlubinných pavoucích hnízdících v propastech jižně od Boninských ostrovů, o oceánské havěti — malých dravých rybkách, mnohatisícová hejna plující ve hloubce půldruhého dvou kilometrů a ničící na své cestě doslova všechno. Ověřit si tyto zprávy nebylo dosud možné a ani nijak zvlášť nutné.
Kondratěv pomalu natáčel ponorku, aby mu zvíře neuniklo ze zorného pole.
„Zajeď k němu blíž,“ žádal Bělov. „Jeď blíž!“
Hlasitě dýchal Kondratěvovi do ucha. Ponorka se pomalu přibližovala.
Kondratěv zapojil průhled, na obrazovce se rozsvítily jasné protínající se nitky. Štíhlá skvrna plula vedle kříže.
„Počkej,“ řekl Bělov. „Nepospíchej, Kondratěve!“
Kondratěv se rozzlobil. Sehnul se, nahmatal pod nohama diktafon a strčil ho do tmy přes rameno.
„Co je?“ nespokojeně se zeptal Bělov.
„Diktafon,“ řekl Kondratěv. „Zaznamenej: hloubka osm set, objevili jsme cíl.“
„To stihnem.“
„Ukažte, já to udělám,“ řekla Akiko.
„Beg your pardon.“ Bělov zakašlal. „Kondratěve! Ne aby tě napadlo střílet, nejdřív si to musíme prohlédnout!“
„Tak se dívej,“ řekl Kondratěv.
Vzdálenost mezi ponorkou a zvířetem se krátila. Teď už bylo jasné, že to je obrovitá krakatice. Nebýt stážistů, Kondratěv by už nečekal. Pracovník Oceánské služby nesmí váhat. Žádné zvíře nenadělalo v chovu velryb tolik škody jako velké krakatice. Povinností každé ponorky bylo při setkání je okamžitě zničit. Jakmile se cíl dostal do kříže průhledu na obrazovce, ponorka vystřelila torpéda. Dvě torpéda. Někdy pro jistotu tři. Torpéda se hnala po ultrazvukovém paprsku a vybuchovala u cíle. Na zvuk výbuchů se ze všech stran shromažďovali žraloci.
Kondratěv s lítostí stáhl prst ze spouštěcí páky pro vystřelování torpéd.
„Dívej se,“ opakoval.
Ale nebylo na co se dívat. Hranice viditelnosti v té nejčistší oceánské vodě nepřesáhne pětadvacet třicet metrů, jenom ultrazvukový lokátor umožňoval sledovat cíl do vzdálenosti půl kilometru.
„Kdyby to tak šlo rychleji,“ netrpělivě řekl Bělov.
„Nespěchej.“
Ponorky Oceánské služby chrání planktonové plantáže před velrybami a velryby samy před mořskými dravci. Jejich cílem není vědecký výzkum. Jsou příliš hlučné. Pokud krakatice nezíská zájem o ponorku a nechce se s ní blíže seznámit, uprchne dřív, než je možno rozsvítit reflektory a než si ji kdo stačí prohlédnout. Pronásledování nemá smysclass="underline" obrovití hlavonožci jsou schopni vyvinout rychlost třikrát větší než dokáže vyvinout ta nejrychlejší ponorka. Kondratěv spoléhal jenom na neuvěřitelnou odvahu a krutost krakatice, které ji někdy ženou do bitvy se zuřivými vorvani a hejny kosatek.
„Opatrně, opatrně,“ opakoval jemně a prosebně Bělov.
„Chceš kyslík?“ zeptal se ho Kondratěv vztekle.
Akiko se mu zlehýnka dotkla ramene. Už chvíli stála skloněná nad obrazovkou a její vlasy ho šimraly do tváře a ucha.
„Ika nás vidí,“ řekla.
Bělov vykřikclass="underline"
„Nestřílej!“
Skvrna na obrazovce, teď byla veliká a téměř kulatá, se poměrně rychle vrhla dolů. Kondratěv se spokojeně usmál. Krakatice mířila pod ponorku, odkud měla ve zvyku útočit. Neměla v úmyslu utíkat. Sama se rozhodla pro boj.
„Neztrať ji,“ šeptal Bělov.
Akiko také řekla:
„Ika utíká.“
Stážisté stále ještě nechápali, o co jde. Kondratěv začal naklánět nos ponorky. Silueta krakatice se znovu objevila na protínajících se čarách. Stačilo jen stisknout spoušť a z netvora by létaly kusy.
„Nestřílej,“ opakoval Bělov. „Jenom nestřílej.“
‚To by mě zajímalo, kam se poděla ta jeho nemoc z hloubky?‘ pomyslel si Kondratěv. Řekclass="underline"
„Krakatice teď bude pod námi. Postavím ponorku na nos. Připravte se na to.“
„Dobře, soudruhu ponorkový mistře,“ řekla Akiko.
Bělov neřekl ani slovo a začal se všemožně vrtět a dělat si pohodlí. Ponorka se zvolna natáčela. Cíl na obrazovce se zvětšoval a dostával podobu mnohacípé hvězdy s mihotajícími se paprsky. Ponorka znehybněla nosem dolů.
Krakatice byla zřejmě zaskočena podivným chováním zvolené oběti. Váhala jenom několik sekund. Pak se vrhla do útoku. Prudce a jistě, jak to dělala určitě tisíckrát za svého nepředstavitelně dlouhého života.
Cíl na obrazovce se rozplynul a zaplnil celou její plochu.
Kondratěv zapojil okamžitě všechny reflektory: dva po stranách vstupního otvoru a jeden pode dnem. Vytrysklo oslnivé světlo. Průhledná voda dostala žlutozelenou barvu. Akiko krátce vydechla. Kondratěv se na ni úkosem podíval. Seděla na bobku nad iluminátorem a držela se rukou za okraj pultu. Pod rukou jí bylo vidět poškrábané koleno.