„Podívejte!“ řekl chraptivě Bělov. „Podívejte se, tamhle je! Tak se koukejte!“
Nejprve byla světélkující mlha za iluminátorem nehybná. Pak se v ní začaly zmítat nějaké stíny. Mihlo se v ní něco dlouhého a pružného, za okamžik spatřili krakatici. Spíše však viděli široké bezbarvé tělo, dvě upřené oči v dolní části a pod nimi jako zrůdné vousy dva svazky tlustých pohybujících se končetin. Všechno se to v jediném okamžiku vrhlo na iluminátor a zastínilo světlo reflektoru. Ponorka se prudce zachvěla, něco odporně zaskřípalo o kryt, jako když nůž přejíždí po skle.
„No tak,“ řekl Kondratěv, „už jste se pokochali?“
„Ta je obrovská!“ obdivně pronesl Bělov. „Akiko-san, všimla jste si, jak je obrovská?“
„Ó-ó-ika,“ řekla Akiko.
Bělov řekclass="underline"
„Nikdy jsem nenasel ani zmínku o takových obrovských exemplářích. Obdivuji tu vzdálenost mezi očima, je to nejméně dva metry. Co myslíš, Kondratěve?“
„Tak nějak.“
„A co vy, Akiko-san?“
„Půl druhého dva metry,“ odpověděla Akiko a odmlčela se.
„To v běžném měřítku obnáší… Bělov zašeptal a lámal si prsty. „To obnáší délku trupu nejméně třicet metrů a váhu…“
„Poslyšte,“ netrpělivě ho přerušil Kondratěv, „už jste se vynadívali?“
Bělov řekclass="underline"
„Ne, ne, počkej ještě. Musíme se od ní nějak odpoutat a celou ji vyfotografovat.“
Ponorka se znovu zakymácela a znovu bylo slyšet protivný skřípavý zvuk rohovitých čelistí o kov.
„To není velryba, prevíte,“ zlověstně bručel Kondratěv a řekclass="underline" „Dobrovolně nás teď nepustí a bude se plazit po ponorce tak dvě hodiny, nejméně dvě hodiny. Já ji ale setřesu, dostane se do proudu horké vody z trysek. Pak se prudce otočíme, vyfotografujeme ji a odstřelíme. Souhlasíte?“
Ponorka se otřásala stále silněji. Krakatice se zřejmě rozzuřila a pokoušela se ponorku rozpůlit. Na okamžik se v iluminátoru objevilo jedno z jejích chapadel, nafialovělá hadice silná jako sloup elektrického vedení posetý dravě se chvějícími přísavnými bradavkami.
„Fešanda,“ zacukroval Bělov. „Poslouchej, Kondratěve, nemohli bychom se s ní vynořit nahoru?“
Kondratěv zaklonil hlavu a s přimhouřenýma očima pohlédl na Bělová.
„Nahoru?“ promluvil. „Snad. Teď nás nepustí. Kolik podle tebe asi může vážit?“
„Tak sedmdesát tun,“ řekl Bělov nejistě.
Kondratěv si hvízdl a znovu se obrátil k pultu.
„To ale tam nahoře,“ rychle dodal Bělov. „Takže ve vodě…“
„Takže ve vodě to bude také nejméně deset tun,“ řekl Kondratěv. „To nevytáhneme. Připravte se, přijde obrátka.“
Akiko spěšně usedla na bobek a nespouštěla oči z iluminátoru. Měla strach, aby jí neušlo něco zajímavého. ‚Nebýt těch stážistů,‘ uvažoval Kondratěv, ‚už bych s tou zrůdou skoncoval a hledal bych její příbuzné.‘ Byl si jist, že na dně prolákliny se ukrývají děti, vnuci a pravnuci té příšery, potenciální a možná už aktivní piráti na migračních trasách velryb.
Ponorka se vrátila do horizontální polohy.
„To je dusno,“ zavrčel Bělov.
„Držte se pořádně,“ řekl Kondratěv. „Hotovo? Jedem!“
Na doraz posunul rychlostní páku. Plná rychlost, třicet uzlů. Trysky pronikavě zavyly. Vzadu něco buchlo, ozvalo se tlumené zasténání. ‚Chudák Bělov,‘ pomyslel si Kondratěv. Ubral rychlost a otočil směrovou řídicí pákou. Ponorka opsala půlkruh a vrátila se ke krakatici.
„Teď se dívejte,“ řekl Kondratěv.
Krakatice visela dvacet metrů před nosem ponorky, byla bezbarvá, podivně plochá, pokroucená chapadla i trup jí bezvládně visely dolů. Podobala se pavoukovi, kterého někdo spálil sirkou. Oči měla zamyšleně stočeny stranou dolů, jako kdyby o něčem uvažovala. Kondratěv dosud neviděl živou krakatici z takové blízkosti a prohlížel si ji se zájmem i s odporem. Byl to skutečně nebývale velký exemplář. Možná že největší na světě. V takové chvíli by nikoho ani nenapadlo, že jde o mohutného a strašného dravce. Kondratěvovi se v tu chvíli vybavily bezvládně visící vnitřnosti velryb v obrovských nádržích velrybího kombinátu v Petropavlovsku.
Uplynulo několik minut. Bělov se břichem opíral o Kondratěvovo rameno a cvakal kamerou. Akiko něco brumlala do diktafonu (snad japonsky) a nespouštěla z krakatice oči. Kondratěva už bolelo za krkem, navíc měl obavy, aby se krakatice nevzpamatovala a neuprchla nebo znovu nezaútočila na ponorku, pak by musel všechno opakovat ještě jednou.
„Už to bude?“ informoval se Kondratěv.
„Okamžik,“ zasípal zcela nesouvisle Bělov.
Krakatice začala přicházet k sobě. Chapadly jí projela lehká křeč. Obrovité oči jako fotbalové míče se protočily, jako by to byla kuličková ložiska, a upřela oči na reflektory. Chapadla se jí pak napjala jako struny, znovu se sevřela a mírně fialová pokožka se zbarvila do tmava. Krakatice byla opařena, ohlušena a připravovala se k novému skoku. Nehodlala ustoupit. Ani na to nepomýšlela.
„Tak co?“ zeptal se Kondratěv netrpělivě.
„Dobrá,“ nespokojeně řekl Bělov. „Můžeš.“
„Tak ze mě slez,“ řekl Kondratěv.
Bělov ustoupil a opřel se o Kondratěvovo rameno bradou. Zřejmě zapomněl na svou nemoc z hloubky. Kondratěv pohlédl na obrazovku a přiložil pak prst na spoušť.
„Je moc blízko,“ zabručel. „Ale nevadí. Střílím!“
Ponorka se zachvěla.
„Teď!“
Ponorka se znovu zachvěla. Krakatice pomalu rozhodila chapadla, když jí pod očima explodovala dvě pyroxylinová torpéda. Dva mlhavé výbuchy a dvě hromová zarachocení. Krakatice byla zahalena černým mrakem, posléze byla ponorka odmrštěna dozadu, naklonila se na levý bok a roztancovala se na místě.
Když pohyb ustal, reflektory ozářily tmavohnědou pohupující se hmotu, z níž se vyvalily pokroucené beztvaré kouřící chuchvalce. Některé se ještě svíjely a chvěly v paprscích světla, do žlutozeleného prostoru odlétaly matné stíny a mizely ve tmě. Na obrazovce lokátoru se objevilo postupně čtyři, pět, sedm netrpělivě vyčkávajících cílů.
„Žraloci,“ řekl Kondratěv. „Jsou všude.“
„Žraloci jsou pěkná havěť,“ řekl ochraptěle Bělov. „Té krakatice mi je… líto… Takový kus! Jsi barbar, Kondratěve… Co když je to rozumná bytost?“
Kondratěv se odmlčel a rozsvítil. Akiko seděla opřená o stěnu s hlavou skloněnou na rameno. Měla zavřené oči, ústa pootevřená. Čelo, tváře, krk i nahé ruce a nohy se jí leskly potem. Diktafon jí ležel pod nohama. Kondratěv ho zvedl. Akiko otevřela oči a smutně se usmála.
„Hned budeme zpátky,“ řekl Kondratěv.
Pomyslel si: ‚Zítra v noci se vrátím a odstřelím ty ostatní.‘
„Je tu strašně dusno, soudruhu ponorkový mistře,“ řekla Akiko.
„Aby ne,“ řekl vztekle Kondratěv. „K tomu ještě koňak, voňavka…“
Akiko svěsila hlavu.
„To nevadí,“ řekl Kondratěv. „Hned budeme zpátky, Bělove!“
Bělov neodpovídal. Kondratěv se otočil a viděl, že Bělov má zvednuté ruce a ohmatává zámek vstupního otvoru.
„Co to děláš, Bělové?“ zeptal se ho Kondratěv klidně.
Bělov na něho pohlédl svou popelavou tváří a řekclass="underline"
„Je tu dusno. Musím to otevřít.“
Kondratěv ho udeřil pěstí do prsou, Bělov padl naznak, až mu vystoupil jeho ostrý ohryzek. Kondratěv rychle otevřel kohout s kyslíkem, pak vstal, překročil Bělova a překontroloval zámek. Byl v pořádku. Pak šťouchl Bělova do žeber. Akiko ho sledovala lesknoucíma se očima.
„Soudruhu Bělove?“ řekla tázavě.
„Blouznil,“ řekl zlostně Kondratěv. „A k tomu nemoc z hloubky.“
Bělov si povzdechl a usedl. Měl ospalé oči, mžouravě hleděl na Kondratěva, na Akiko a řekclass="underline" „Co se to stalo, přátelé?“
„Málem jsi nás utopil, chytráku,“ řekl Kondratěv. Otočil ponorku přídí nahoru a zahájil výstup. Byly čtyři hodiny ráno. Kunašir je už zřejmě na místě setkání. V kabině se nedalo téměř dýchat. Nevadí, brzy to skončí. Když se v kabině svítí, ručička batymetru vypadá jako růžová a číslice jsou bílé. Šest set metrů, pět set osmdesát, pět set padesát…