„Soudruhu ponorkový mistře,“ řekla Akiko. „Mohu se na něco zeptat?“
„Můžete.“
„To je přece úspěch, že jsme tak brzy objevili iku?“
„Ona si našla nás. Táhla se za námi aspoň deset kilometrů, sledovala nás. Krakatice to vždycky tak dělají.“
„Kondratěve,“ zasténal Bělov, „nešlo by to rychleji?“
„Nešlo,“ řekl Kondratěv. „Nesmíš o nic přijít.“
,Jak je možné, že jemu nic není?‘ přemýšlel Bělov. ‚Snad je opravdu ze železa. Nebo to všechno je zvyk? Panebože, už abych viděl oblohu! Už abych viděl oblohu a víckrát na hloubkový průzkum nepůjdu. Jen aby se povedly snímky. Jsem unavený. A on ani trochu. Sedí málem hlavou dolů, a nic mu to nedělá. Stačí, abych se podíval, jak sedí, a dělá se mi zle od žaludku.‘
Tři sta metrů.
„Kondratěve,“ řekl Bělov znovu. „Co budeš dělat zítra?“
Kondratěv odpověděclass="underline"
„Ráno dorazí Chen Čol a Valcev se svými ponorkami, navečer pročešeme tu proláklinu a zničíme ty zbývající.“
Zítra večer znovu sestoupí do toho hrobu. Říká to klidně a spokojeně.
„Akiko-san.“
„Ano, soudruhu Bělove?“
„What are you going to do tomorrow?“
Kondratěv pohlédl na hloubkoměr. Dvě stě metrů. Akiko si povzdechla.
„Nevím,“ řekla.
Mlčeli. Mlčeli tak dlouho, dokud se ponorka nevynořila.
„Otevři,“ řekl Kondratěv.
Ponorka se houpala na klidném moři.
Bělov zvedl ruce, otočil pojistkami zámku a odklopil kryt.
Počasí se změnilo. Bylo téměř bezvětří, nebe prakticky bez mráčku. Hvězdy byly malé a výrazné, na obloze visel zbytek měsíce. Oceán líně honil drobné fosforeskující vlnky, které pleskaly a zvonily u věžičky se vstupním otvorem.
Bělov se vyškrábal ven první, za ním Akiko a Kondratěv. Bělov řekclass="underline"
„To je nádhera!“
Akiko taky řekla:
„Nádhera!“
Kondratěv potvrdil rovněž, že je to pěkné, a zamyšleně dodaclass="underline"
„Prostě skvělé.“
„Jestli dovolíte, tak se vykoupu, soudruhu ponorkový mistře,“ řekla Akiko.
„Vykoupejte se,“ dal Kondratěv zdvořile souhlas a odvrátil se.
Akiko se svlékla, složila si oblek na okraj vstupního otvoru a vyzkoušela nohou vodu.
Červené plavky na ní vypadaly jako černé, nohy a ruce nepřirozeně bílé. Zvedla ruce a nehlučně sklouzla do vody.
„Já půjdu taky,“ řekl Bělov.
Svlékl se a vklouzl do vody. Voda byla teplá. Bělov odplaval k zádi a řekclass="underline"
„Je to nádhera. Máš pravdu, Kondratěve.“
Pak si vzpomněl na fialové chapadlo silné jako sloup elektrického vedení a rychle se vyšplhal na ponorku. Když se dostal ke vstupnímu otvoru, na kterém seděl Kondratěv, řekclass="underline"
„Voda je teplá jako čerstvě nadojené mléko. Měl by ses vykoupat.“
Mlčky seděli, zatímco Akiko se šplouchala ve vodě. Její hlava vypadala jako černá skvrna na podkladě třpytících se vln.
„Zítra je všechny pobijeme,“ řekl Kondratěv. „Všechny, co tam zůstaly. Musíme si pospíšit. Velryby potáhnou za týden.“
Bělov si jenom povzdechl a neřekl nic. Akiko připlula a zachytila se za okraj vstupního otvoru.
„Soudruhu ponorkový mistře, mohu jít zítra zase s vámi?“ zeptala se odhodlaně.
Kondratěv pomalu řekclass="underline"
„Samozřejmě že můžete.“
„Děkuji, soudruhu ponorkový mistře.“
Na jihu se nad obzorem zvedl paprsek reflektoru a zapíchl se do nebe. Bylo to znamení z Kunaširu.
„Jedem,“ řekl Kondratěv a vstal. „Polezte, Akiko-san.“
Vzal ji za ruku, zlehka jí pomohl z vody. Bělov zamračeně oznámiclass="underline"
„Já se podívám, jak mi vyšel film. Jestli to bude špatné, pojedu s vámi také.“
„Ale bez koňaku,“ řekl Kondratěv.
„A bez voňavky,“ dodala Akiko.
„A vůbec, já si řeknu Chen Čolovi,“ řekl Bělov. „Ve třech je v téhle kabině moc těsno.“
ZÁHADA ZADNÍ NOHY
„Vaše první kniha se mi nelíbila,“ řekl Parnkala. „Není v ní nic, co by mohlo překvapit představivost seriózního člověka.“
Biotechnik Gibsonské rezervace Jean Parnkala a dopisovatel Evropského informačního střediska spisovatel Jevgenij Slavin si hověli v lehátkách ve vyrudlém žhnoucím stínu na verandě Gold Creeku. Na nízkém stolku mezi lehátky stála upocená pětilitrová sifonová láhev. Stanoviště Gold Creek bylo umístěno na vrcholu pahorku a z verandy byl nádherný rozhled na žhavou modrozelenou savanu Západní Austrálie.
„Knížka musí přirozeně povzbuzovat představivost,“ pokračoval Parnkala, „jinak to není knížka, ale špatná učebnice. V podstatě se to dá říci takhle: účelem knihy je budit ve čtenáři představivost. Ovšem vaše první knížka měla i druhý, neméně důležitý úkoclass="underline" měla k nám přenést názory a hlediska člověka vaší hrdinské doby. Mnoho jsem od té knížky očekával, ale bohužel, zřejmě jste při práci to nejdůležitější hledisko někde zapomněl. Jste příliš citlivý, příteli Žeňo!“
„Všechno je to jednodušší, Jeane,“ řekl Žeňa líně. „Mnohem jednodušší, kamaráde. Neměl jsem ani nejmenší chuť postavit se před lidstvo jako nějaký utopický socialista naruby. Ale v podstatě to je naprosto správné, knížka je to šedivá…“
Naklonil se z lehátka a natočil ze sifonu do úzkého poháru pěnivé kokosové mléko. Číše se okamžitě orosila.
„Ano,“ řekl Parnkala, „neměl jste chuť stát se utopickým socialistou naruby. Příliš jste uspěchal tu psychologickou přeměnu, Žeňo. Moc jste toužil po tom, abyste tu přestal být cizím. A to bylo zbytečné. Vy jste měl zůstat cizí co nejdéle: mohl jste vidět takové věci, kterých si my ani nevšimneme. A copak není nejdůležitější úlohou každého spisovatele všímat si toho, co nevidí druzí? Vyvolává to představivost a nutí k přemýšlení.“
„Snad,“ řekl Žeňa.
Odmlčeli se. Široko daleko panovalo hluboké ticho, ospalé ticho polední savany. O překot zurčely cikády. Přeletěl slabý vítr, rozšuměla se tráva. Zdálky sem dolehlo pronikavé volání — byly to hlasy emu. Žeňa se najednou prudce posadil a natáhl krk.
„Co to je?“ zeptal se.
Kolem stanoviště napůl ponořen do vysoké trávy uháněl podivný stroj — dlouhá kolmá tyč, zřejmě byla na kolečkách, s třpytícím se a otáčejícím kotoučem na konci. Stroj měl nesmírně hloupý vzhled. Poskakoval, pohupoval se a mířil na jih.
Parnkala zvedl hlavu a pohlédl tím směrem.
„Jo,“ řekl, „o tom jsem vám zapomněl říct. To jsou zmetky.“
„Jaké zmetky?“
„To nikdo nemá ani potuchy,“ řekl Parnkala klidně.
Žeňa vyskočil a rozběhl se k zábradlí. Přitroublá dlouhá tyč se rychle vzdalovala, kymácela se a po chvíli zmizela z očí. Žeňa se obrátil na Parnkalu.
„Jak to, že o tom nikdo nemá ani potuchy?“ zeptal se.
Parnkala upíjel kokosové mléko.
„Prostě nemá,“ opakoval a utíral si rty. „Je to nesmírně legrační příběh, ten se vám bude líbit. Poprvé se objevily před půldruhou dekádou — takové tyče na jednom kole a otáčející se talířky. Často je člověk může vídat v savaně mezi Gold Creekem a Poaldem, předevčírem jedna taková tyč přeběhla po hlavní ulici Gibsonu. Jeden talíř rozšlapali emu. Viděl jsem to, veliká hromada střepů z plastické hmoty špatné kvality a pozůstatky radioaparatury na zcela odporné keramice. Vypadá to na školní práce. Spojili jsme se s Gibsonem, ale tam nikdo nic nevěděl. A jak se ukázalo, vůbec nikdo nic neví.“
Parnkala znovu pozvedl pohár k ústům.
„Příliš lhostejně o tom hovoříte, příteli Jeane!“ nedokázal se ovládnout Žeňa. V jeho představách se rodil jeden obrázek za druhým.
Parnkala se usmáclass="underline"
„Jen seďte, Žeňo. Nemá smysl se vzrušovat. Tyhle zmetky nikomu žádnou škodu nedělají, emu ani klokani se jich nebojí, a vy jste mě navíc nenechal domluvit — už se o ně zajímají v Jackoyi. Jsou… Kam jdete, Žeňo?“
Žeňa se spěšně chystal k odchodu. Cpal si do kapes diktafonové cívky, pouzdra s mikroknihami a své vlastní otrhané knížky.
„Jackoy, mám takový pocit, že je to středisko australské kybernetiky,“ řekl. „Tam sestrojili nějaký zajímavý stroj, že je to pravda?“