„Ano, stroj SRI,“ řekl Parnkala uraženě.
Byl nesmírně roztrpčen, že redaktor Slavin odjíždí tak brzy. S Žeňou se příjemně povídalo, a on nesmírně rád poslouchal.
„Proč právě SRI?“
„Sběrač rozptýlených informací. Stroj jako archeolog, tak nějak jsem to slyšel.“
Žeňa se zastavil.
„Třeba ty zmetky pocházejí odtamtud?“
„Vždyť vám říkám, že nikdo nic neví,“ roztrpčeně řekl Parnkala. „Nikdo nemá o ničem ani potuchy. Ani v Jackoyi, ani v Gibsonu, nikde na světě… Aspoň ještě povečeřte, Žeňo…“
„Ne, ne, děkuji, spěchám. Tak, drahý Jeane, děkuji vám za pohostinnost. Ještě se uvidíme.“ Žeňa naráz dopil svou číši, vesele kývl na Jeana, přeskočil zábradlí a rozběhl se po svahu ke svému pterokaru.
Vědecké městečko Jackoy leželo ve stínu zrůdných černých akátů, jejichž koruny měly v průměru čtyřicet padesát metrů. O kus dál na břehu hlubokého jezera s modrou průhlednou vodou se bělaly rozvaliny farmy nějakého starého přistěhovalce. Mezi městečkem a rozvalinami jasně vystupoval obdélník přistávací plochy. Nebyl na ní žádný stroj. Ani lidé.
Ostatně pterokar žádnou přistávací plochu nepotřeboval, a tak Žeňa obletěl akáty a pokoušel se najít místo co nejblíže k městečku. Asi půl kilometru od městečka náhle spatřil nebývalý rozruch. Nejdřív ho napadlo, že tam hrají ragby. V trávě se míhala a převracela hromada propletených černých a bílých lidských těl. Z ní se ozývaly zuřivé výkřiky. ‚Výborně,‘ pomyslel si Žeňa. Jsou perfektně sehraní!‘ Vtom se hromada rozletěla a objevilo se něco kulatého, černého, lesknoucího se, jeden z hráčů v kotrmelcích odletěl stranou, upadl a skrčený zůstal ležet, držel se za břicho. ‚Kdepak,‘ došlo Žeňovi, ‚to není hra.‘ Zpod akátů se vynořili ještě další tři a za chůze si svlékali bundy. Žeňa pospíchal s přistáním.
Když vyskočil z kabiny, zkroucený člověk už seděl, jako před tím se ale držel za břicho a hlasitě volaclass="underline"
„Dejte pozor na zadní nohu! Haló! Dejte pozor na zadní nohu!“
Žeňa kolem něho překlusal. Z hromady hemžících se těl se rozléhaly výkřiky. Bylo to volání v ruštině i angličtině:
„Nohy k zemi! Tiskněte ho k zemi!“
„Antény! Nepoškoďte antény!“
„Pomozte nám, hoši! Zahrabává se!“
„Tak ho držte přece, ksakru!“
„Jauvejs, Percy, pusť mi hlavu!“
„Zahrabává se!“
‚Chytili nějakého ještěra,‘ napadlo Žeňu, který v tom okamžiku uviděl zadní nohu. Byla černá, blýskala se, měla ostré zoubky, podobala se noze obrovitého brouka, úžasnou silou hrabala po zemi a zanechávala za sebou hluboké brázdy. Byla tam ještě spousta dalších nohou, černých, hnědých, bílých, které se vrtěly, škubaly, vzpíraly, ale to všechno byly obyčejné lidské nohy. Žeňa chvíli ohromeně pozoroval zadní nohu. Neustále se krčila, hluboko se zarývala do země, namáhavě se narovnávala a řvoucí hromada se pokaždé ocitla o dobrého půldruhého metru dál.
„Do toho!“ zvolal strašným hlasem Žeňa, oběma rukama se chopil zadní nohy u kloubu a přitáhl ji k sobě.
Ozvalo se výmluvné zapraskání. Zadní noha se nečekaně snadno odtrhla a Žeňa padl na záda.
„Nic netrhat! Nepoškodit!“ zahromoval zuřivý hlas. „Odveďte toho troubu!“
Žeňa chvíli ležel, zadní nohu držel v náručí a teprve pak pomalu vstal.
„Ještě trochu! Potřebuju už jen málo, Joe!“ hřměl stejný hlas. „Pusť mi tu ruku… Aha… aha! Tak kdepak jsi, chlapečku!“
Něco žalostně zazvonilo a nastalo ticho. Hromada těl znehybněla, bylo slyšet jenom těžké přerývané oddechování. Pak začali mluvit všichni najednou, smáli se, vstávali a otírali si upocené tváře. V pošlapané trávě zůstal nehybný velký černý kopec. Někdo rozčarovaně řekclass="underline"
„Zase totéž!“
„Želva! Sedminožka!“
„Přece jen se trochu zahrabala, potvora!“
„Nescházelo moc a byla by pryč…“
„Tedy jo, dala nám zabrat…“
„A kde je ta zadní noha?“
Všechny oči se obrátily na Žeňu, který odvážně řekclass="underline"
„Tady je zadní noha. Nečekal jsem, že se utrhne tak snadno.“
Obestoupili ho a zvědavě si ho prohlíželi. Napůl svlečený obrovský mladík s čupřinou rozcuchaných světlých vlasů a slaměnou bradkou natáhl mohutnou poškrábanou ruku:
„Dejte ji sem.“
V druhé ruce mladík držel kus třpytivého kabelu. Žeňa mu s radostí nohu předal.
„Jsem Jevgenij Slavin,“ řekl. „Novinář z Evropského informačního centra. Přiletěl jsem, protože mi řekli, že to tu je zajímavé.“
Mladík několikrát se zájmem ohnul a znovu narovnal černou hřídelovitou páku. Noha pískala.
„Jsem zástupce ředitele SRI Paul Rudak,“ řekl mladík. „A tohle,“ ukázal pákou na ostatní, „to jsou sluhové velikého SRI. S nimi se seznámíte později, až odnesou želvu.“
„Má smysl ji odnášet?“ zeptal se drobný kudrnatý Australan. „Vždyť už máme takové dvě. Ať se to tu válí…“
„Takovou ještě nemáme, Tappi,“ řekl Rudak. „Tahle noha má jen jeden kloub.“
„Skutečně?“ Tappi vytrhl Rudakovi zadní nohu a také ji několikrát ohnul a narovnal. „Ano, máš pravdu. Škoda, že je vytržená.“
„Já jsem to nevěděl,“ řekl Žeňa.
Nikdo ho už neposlouchal. Všichni obestoupili Tappiho, pak se houf vydal k černému kopečku v trávě a sklonil se nad ním. Rudak se Žeňou osaměli.
„Co to je za sedminoha?“ zeptal se Žeňa.
„Jeden ze zmetků velikého SRI,“ odpověděl Rudak.
„Aha,“ řekl rozčarovaně Žeňa. „To tedy znamená, že to jsou vaše zmetky?“
„To není tak docela pravda, soudruhu Slavine, to není tak docela pravda. Přece jsem neřekl, že to jsou naše zmetky, řekl jsem, že to jsou zmetky velikého SRI…“ Sklonil se, zašátral rukou v trávě a zvedl několik kamínků. „A my je lovíme. V poslední dekádě neděláme nic jiného. Ostatně vám musím říci, soudruhu dopisovateli, že jste přijel právě včas…“
Začal neuvěřitelně přesně házet kamínky na nešťastnou želvu, kterou vlekli do městečka. Kamínky zvonily o pevný krunýř.
„Pavle Rudaku!“ zavolal někdo z houfu. „Ten náš poklad je moc těžký! Kdepak jsou tvé silné ruce?“
„Vy lenoši!“ zvolal Rudak. „Mé silné ruce ponesou zadní nohu. Tappi, kam jsi ji dal?“
„Do trávy. Hledej v trávě, Pavle!“
„Ukažte, já tu zadní nohu vezmu,“ řekl Žeňa. „Když jsem ji utrhl, tak ji ponesu.“
„Tak dělejte,“ vesele svolil Rudak. „Já pomohu chlapcům.“
Několika skoky dohnal „lenochy“, odstrčil je, vlezl pod želvu, zahekal a pustil si ji na záda.
„Teď mě dohoňte!“ tlumeně zahřměl jeho hlas a želva se poklusem rozeběhla k městečku.
„Lenoši“ se s výskotem vrhli za ním. Žeňa chytil zadní nohu, hodil si ji přes rameno jako váhy na vodu a dal se do drobného klusu za nimi. Noha ho bodala a byla dost těžká.
„Vsadím se o zadní nohu,“ prohlásil Paul Rudak, když se objevil ve dveřích laboratoře. „Jsem ochoten se vsadit třeba o vlastní zadní nohu, že náš dopisovatel úpí žízní.“
Žeňa seděl u zdi laboratoře, tiše vzdychl a ovíval se cizím slaměným kloboukem. Jenom hořel.
„To jste tedy vyhrál,“ zasténal.
„A kde jsou ti líní sluhové? Jak si mohli dovolit opustit takového vzácného hosta? To je ostuda pro celé Evropské informační centrum!“
„Vaši líní sluhové se teď obdivují zadní noze v budově naproti,“ odpověděl Žeňa a vstal. „Řekli mi, abych počkal tady, že prý se za chvíli vrátíte. To bylo tak před půl hodinou.“
„To je pěkný pořádek!“ řekl Rudak trochu smutně. „Pojďte, soudruhu Slavine, pokusím se napravit jejich vinu. Ukojím vaši žízeň a otevřu před vámi dvířka všech ledniček.“
Rudak ho chytil za ruku a vlekl šikmo přes ulici k úhlednému bílému domku. Bylo tam čisto a chladno. Posadil Žeňu ke stolu, postavil před něj sklenici, karafu a misku s ledem, sám se pustil do kuchtění.
„Zakázkovou linku tu nemáme,“ bručel, „vaříme si sami. V kybernetických kuchyních.“
„ÚKM-207?“ zeptal se Žeňa.
„Ne, já mám americkou značku.“
Žeňa nejedl. Pil a díval se, jak jí Rudak. Vyprazdňoval talíře a misky a zaníceně říkaclass="underline"