…Filmotéka SRI byla na druhém konci městečka v nízkém pavilónu, na jehož střeše se blyštily mřížové štíty stereopanoramatického demonstrátoru. Hned za pavilónem začínala savana.
V pavilónu to vonělo ozónem a kokosovým mlékem. Vedoucí filmotéky seděla u stolu a studovala pomocí biokulárního mikroskopu jedinečný snímek kloubu zadní nohy. V této funkci tu pracovala hezká, asi pětadvacetiletá Tahiťanka.
„Buď zdráva, holčičko,“ něžně zavrkal Rudak.
Vedoucí se odtrhla od mikroskopu a tvář jí rozkvetla úsměvem.
„Buď zdráv, Paule,“ řekla.
„Tohle je dopisovatel Evropského střediska soudruh Slavin,“ řekl Rudak. „Buď na něj hodná. Ukaž mu záběry dvě stě šedesát sedm, tři sta patnáct a sedm tisíc pět set dvanáct…“
„Jestli vám to nebude činit potíže, samozřejmě,“ galantně dodal Žeňa.
Vedoucí mu velice připomínala Šejlu.
„Ráda,“ řekla. „Je soudruh Slavin připraven morálně?“
„Úplně,“ s jistotou odpověděl Žeňa.
„Tak já vás tu nechám,“ řekl Rudak. „Čekají mě zmetky.“
Stiskl kliku a vyšel ven. Bylo slyšet, jak se rozkřičel na celé městečko: „Akitado! Přivezli to zařízení?“ odpověď nebylo slyšet. Vedoucí si povzdechla a řekla:
„Vemte si skládací židli, soudruhu Slavine, a pojďte.“
Žeňa vyšel ven a usadil se u zdi pavilónu. Vedoucí věcně odhadla výšku Slunce, něco propočítala a pohybovala přitom rty. Pak se vrátila do pavilónu.
„Záběr dvě stě šedesát sedm,“ oznámila otevřeným oknem.
Sluneční světlo pohaslo. Žeňa uviděl tmavofialové noční nebe s výraznými neznámými hvězdami. Nízká plochá oblaka se táhla nad obzorem, pomalu se vytvářely černé siluety podivných stromů podobajících se trochu palmám, trochu gigantickým výhonkům květáku. Hvězdné záblesky se chvěly v černé vodě. Pak se nad oblaky vytvořila bílá záře. Byla stále výraznější, zrůdné stíny klouzaly po černém olejovitém povrchu, až najednou se za obzorem s výbuchem vzneslo oslepivě bílé pulsující těleso, trhavými pohyby se vznášelo na obloze a zhasínalo hvězdy. Mezi kmeny podivných stromů se chvěla šedivá mlha, míhaly se duhové záblesky, pak všechno zmizelo. Před Žeňou znovu vyvstala sluncem zalitá savana.
„Dál už jsou samé poruchy,“ řekla vedoucí.
„A co to bylo?“ zeptal se Žeňa. Čekal něco víc.
„To je zrození supernovy. Před více než sto milióny let. Dala život dinosaurům. Nyní záběr tři sta patnáct. To je naše pýcha. Je to po padesáti miliónech let.“
Savana znovu zmizela. Žeňa uviděl šedivou, vodou pokrytou rovinu. Všude z ní trčely tlusté stonky nějakých rostlin. Rovinou se brodilo po kolena ve vodě dlouhé šedivé zvíře. Žeňa se hned nedokázal orientovat, kde má zvíře hlavu. Mokrý sudovitý trup polepený zelenou trávou se rovnoměrně zužoval k oběma koncům a přecházel do dlouhého pružného ocasu a krku. Potom Žeňa uviděl titěrnou plochou hlavu s bezzubou tlamou. V chování této zrůdy bylo něco, co připomínalo kuře — při každém kroku nořilo hlavu do vody a hned ji prudce zvedalo, nesmírně rychle drtilo v tlamě něco zeleného.
„Diplodok,“ řekla vedoucí. „Délka čtyřiadvacet metrů.“
Pak Žeňa uviděl druhou příšeru. Jako had se plazila vedle prvního zvířete a zanechávala za sebou pruh zčeřené vody. Jednou se taktak uhnula před sloupovitou nohou diplodoka a Žeňa na okamžik spatřil obrovskou bledou ozubenou tlamu. ‚Tady se něco stane,‘ pomyslel si. Tohle bylo mnohem zajímavější než výbuch supernovy. Diplodok zřejmě neměl ani potuchy o svém zubatém souputníku, nebo si ho jednoduše nevšímal. A ten obratně manévroval kolem jeho nohou, přiblížil se více k přední části, prudkým pohybem se vysunul z vody, v mžiku odkousl diplodokovi hlavu a ponořil se.
Žeňa zavřel ústa, až cvakl zuby. Obraz to byl nebývale jasný a výrazný. Diplodok se na okamžik zastavil, vysoko zdvihl bezhlavý krk a… šel dál, stejně pravidelně nořil krvácející pahýl do kalné vody. Teprve po několika krocích se mu podlomily přední nohy. Zadní však pokračovaly v chůzi a obrovský ocas se klidně kymácel ze strany na stranu. Krk se naposledy vztyčil k obloze a bezmocně šplouchl do vody. Přední část trupu začala klesat na bok, zadní však stále pokračovala v pohybu kupředu. Náhle se však podlomily i zadní nohy a v té chvíli se z kalné zčeřené vody vynořily a vyřítily desítky vyceněných zubatých tlam…
„Fuj!“ řekl Žeňa a otřel si pot. „Strašná podívaná…“
„To je typická scéna z lovu dravých dinosaurů na obrovitého diplodoka,“ věcně vysvětlila vedoucí. „Neustále požírali jeden druhého. Téměř všechny informace, které dostáváme z této doby, je nepřetržité požírání. Jak se vám líbila kvalita obrazu, soudruhu Slavine?“
„Kvalita byla vynikající,“ řekl Žeňa. „Jenom se to z neznámých důvodů pořád chvěje…“
Nad korunami akátů rachotivě proletěl břichatý šestimotorový stroj. Vedoucí vyběhla z pavilónu.
„Přístroje!“ zvolala. „Pojďme, soudruhu Slavine, to přivezli přístroje!“
„No počkejte!“ zapištěl Žeňa. „A co dál? Slíbili jste mi přece ukázat ještě něco!“
„To skutečně nestojí za to, opravdu,“ přesvědčivě řekla vedoucí. Spěšně skládala židli. „Nevím, co to Paula vůbec napadlo. Sedm tisíc pět set dvanáct — to je krveprolití v Konstantinopoli… Patnácté století… Kvalita obrazu je dokonalá, ale… je to tak nepříjemná podívaná… skutečně to nestojí za to, soudruhu Slavine… Pojďte se radši podívat, jak bude Paul lovit zmetky.“
Obrovitý šestivrtulový letoun dosedl poblíž místa, kde Žeňa zanechal svůj pterokar, vykládání bylo v plném proudu. Z rozevřených nákladových prostorů vyjížděly plošinové vozy na vysokých kolech, naložené žlutými bednami. Bedny se shromažďovaly u paty jednoho z akátů, kde mezi rozdvojenými mohutnými kořeny neúnavný Rudak řídil montáž. Jeho pronikavý hlas se nesl široko daleko večerní savanou.
Vedoucí filmotéky se omluvila a někam odběhla. Žeňa začal opisovat kolem Rudaka nejisté kruhy. Zvědavost byla silnější. Plošinové vozy na vysokých kolech přijížděly, byly vyloženy a znovu odjížděly, ‚sluhové SRI‘, chlapci a děvčata, sestavovali žluté bedny a pod akátem se brzo začalo rýsovat hromotlucké mohutné zařízení. Někde uvnitř tohoto zařízení se hrabal Rudak, dělal rámus, pískal a hlasitě pokřikoval. Bylo tu plno hluku a veselí.
„Strongu a Joei, pusťte se do intravizoru!“
„Trá-ra-rá! Hoďte sem uzávěr, kdo je to tam?“
„Napáječe! Kam se ztratily napáječe?“
„Ó-la-lá… Trochu doprava! Tak…“
„Froste, vykládat!“
Žeňu bez zlého úmyslu odstrkovali a žádali ho, aby šel někam stranou. Mohutný vrtulník byl konečně vyložen, motory zařvaly, zvedly vítr a chuchvalce trávy, a stroj odletěl od akátu na přistávací plochu. Zpod zařízení vylezl po čtyřech Rudak, vstal, očistil si dlaně a řekclass="underline"
„Tak můžeme začít. Všichni na svá místa.“
Vyskočil na plošinový vůz, kde byl připraven malý ovládací pult. Vůz zasténal.
„Teď se modli, veliký SRI!“ vykřikl Rudak.
„Stanislav se ještě nevrátil!“ zvolal někdo.
„To je škoda!“ řekl Rudak a slezl z plošinového vozíku.
„Profesor Lomba o tom ví?“ bázlivě se zeptala hubená dívka ostříhaná na kluka.
„Profesor se to dozví,“ naléhavě řekl Rudak. „Kde je ten Stanislav?“
Na mýtině před akátem se vzdula a praskla zem. Žeňa uskočil o celý metr. Připadalo mu, že se z trávy vysunula bezbarvá zubatá tlama dinosaura.
„No konečně!“ řekl Rudak. „Už jsem začínal mít strach: kyslík mu musel dojít už před minutou… nebo dokonce přede dvěma…“
Ze země se pomalu a neobratně sunulo kovové prstencovité těleso o průměru půl metru, podobající se obrovské žížale. Stále se plazilo a plazilo a kdo ví, kde mu byl konec, kdo ví, kolik prstenců se ještě skrývalo pod zemí, když se najednou jeho přední část rychle zatočila, odšroubovala a spadla do trávy. Z černého otvoru se vysunula rudá mokrá tvář s otevřenými ústy.
„Ahoj!“ vykřikl Rudak. „Vítám tě, Stanislave!“