Člověk se vyložil přes okraj, odplivl si a chraptivým hlasem prohlásiclass="underline"
„Má toho tam celý arzenál. Úplné armády pohyblivých talířů. Vytáhněte mě odtud…“
Prstencovitý červ se stále soukal ze země, rudé zapadající slunce se mu odráželo na kovových bocích.
„Jedeme,“ prohlásil Rudak a znovu se vyšplhal na plošinový vůz.
Pročesal si nalevo i napravo vousy, příšerně se zašklebil na děvčata stojící dole a pohybem pianisty položil ruce na ovládací pult. Ten se rozhořel světélky indikátorů.
Nyní všechno utichlo. Žeňa natahoval filmovací přístroj, nervózně zaregistroval, že několik lidí se rychle vyškrábalo na akát a rozesadilo ve větvích, že se děvčata více přitiskla k plošinovému vozíku. Pro jistotu také přistoupil blíž.
„Strongu a Joei, připravte se!“ řekl hromovým hlasem Rudak.
„Jsme připraveni!“ ozvaly se dva hlasy.
„Zpívám na nejvyšší frekvenci. Přidejte se na křídlech. A co nejsilněji!“
Žeňa teď čekal, že všichni začnou zpívat a bubnovat, ale ticho bylo ještě větší. Uplynula minuta.
„Zvýšit napětí,“ potichu řekl Rudak.
Uplynula další minuta. Slunce zapadlo, na obloze se vyrojily obrovské hvězdy. Někde líně vykřikl emu. Děvče, které stálo vedle Ženi, si rozechvěle povzdechlo. Najednou se ti nahoře ve větvích akátu pohnuli a něčí vzrušený hlas zvolaclass="underline"
„Ale to jsou přece oni! Tamhle, na louce! Díváte se na druhou stranu!“
Žeňa neměl potuchy, kam se má dívat a ani nevěděl, kdo to jsou ti oni a co je možno od nich očekávat. Zvedl filmovací přístroj, ještě trochu couvl, až tísnil dívky u plošinového vozíku, a najednou je spatřil. Nejdřív si myslel, že se mu to jen zdálo. Že se mu prostě míhají stíny před unavenýma očima. Černá savana pod hvězdami byla najednou v pohybu. Objevily se na ní šedivé mlčící a nic dobrého nevěštící stíny, zašuměla tráva, někde něco zaskřípalo, ozvalo se lehké klepání, zvonění, praskání. V jediném okamžiku se ticho naplnilo hustým nesrozumitelným šramotem.
„Světlo!“ vyjel Rudak. „Jdou vojáčkové!“
Ti na akáte se dali do radostného ječení. Začalo se sypat suché listí a větve. V tom okamžiku nad planinou vytrysklo oslepující světlo.
Savanou vykračovala armáda velikého SRI. Šla, aby se vzdala. Takovou přehlídku mechanických zmetků Žeňa ještě nikdy v životě neviděl. Zřejmě ale i sluhové velikého SRI něco podobného viděli rovněž poprvé. Hurónský smích otřásal akátem. Konstruktéři, zkušení bojovníci za mechanickou dokonalost, šíleli. Jako pecky padali z větví a váleli se po planině.
„No ne, podívej se! Jenom se podívej!“
„Sedmnácté století!“
„Kde je Robinson? Robinsone, to ty sis myslel, že SRI je chytřejší než ty?“
„Hurá Robinsonovi, dáme mu hobla!“
„Hoši, tak podepřete jim přece někdo kola! Vždyť to k nám nedojede!“
„Kluci! Kluci! Podívejte se! Parní stroj!“
„Autora! Autora!“
Hrozní strašáci přijížděli na planinu. Zkosené velocipedy o třech kolech poháněné párou. Řinčící plech na zařízeních podobajících se talířům, od nichž odletovaly jiskry, to všechno páchlo pohonnými hmotami. Už známé želvy, neskutečně vyhazující proslulou zadní nohou. Pavoukovité mechanismy na neuvěřitelně dlouhých tenkých nohách, které se každou chvíli zaplétaly. Vzadu se s ledabylým pohupováním přibližovaly tyče na kolečkách s matnými zrcadly na koncích. To všechno se táhlo, pokulhávalo, strkalo, klepalo, pochroumávalo za jízdy a překypovalo párou a jiskrami. Žeňa zaníceně pracoval s filmovacím přístrojem.
„Od téhle chvíle nejsem sluha!“ křičel někdo na akáte.
„Já také ne!“
„A těch zadních noh co tu je!“
Když první řady mechanických zrůd dosáhly planiny, zastavily se. Ty zezadu se na ně škrábaly a posléze také znehybněly na hromadě, když se zapletly a roztáhly zrůdné končetiny. Až nahoru dopadly s dřevěným zvukem lámající se tyče na kolečkách. Jedno kolo se se zvoněním dokutálelo k plošinovému vozu, zatočilo se a znehybnělo u Žeňových nohou. Žeňa pohlédl na Rudaka. Ten stál nahoře s rukama v bok. Vousy se mu pohybovaly.
„Tak vidíte, hoši,“ řekl, „tohleto vám dávám k dispozici. Teď se určitě dozvíme, jak, kam a proč tak uhánějí.“
Vítězové se vrhli na poraženou armádu.
„Copak skutečně veliký SRI postavil tohle všechno, aby prostudoval chování Buridanova berana?“ užasle se zeptal Žeňa.
„A proč ne?“ řekl Rudak. „Dokonce klidně. Třeba i jistě.“ A mrkl na něho vychytrale. „Nakonec je samozřejmě jasné, že tu není něco v pořádku.“
Dva urostlí konstruktéři kolem nich vlekli za zadní nohu malého kovového brouka. Právě proti plošině se jim noha utrhla a konstruktéři se svalili do trávy.
„Zmetky,“ zabručel Rudak.
„Vždyť jsem říkal, že moc nedrží,“ řekl Žeňa.
Veselý hluk proťal ostrý stařecký hlas:
„Co se to tu děje?“
Okamžitě nastalo ticho.
„No nazdar,“ zašeptal Rudak a slezl dolů.
Žeňovi připadlo, že se Rudak najednou zmenšil.
K plošině se s pokulháváním blížil starý šedivý černoch v bílém plášti. Žeňa ho poznal — byl to profesor Lomba.
„Kdepak mám svého Pavla?“ vyptával se nic dobrého nevěstícím hlasem:
„Tak, děti, kdo mi poví, kde je můj zástupce?“
Rudak mlčel. Lomba šel přímo k němu. Pavel začal couvat, a když narazil zády na plošinu, zastavil se.
„Tak copak se to tu děje, synáčku?“ zeptal se Lomba a přistupoval těsně k němu.
Rudak smutně odpověděclass="underline"
„Převzali jsme řízení od SRI… sehnali jsme všechny zmetky na jednu hromadu…“
„Tak zmetky?“ úlisně řekl Lomba. „To je důležitý problém! Kdepak se tu vzala sedmá noha? Moc důležitý problém, děti moje!“
Znenadání chytil Rudaka za vousy a táhl ho doprostřed planiny rozestoupivším se davem.
„Jen se na něho podívejte, děti!“ volal slavnostně. „My žasneme! Lámeme si hlavy! Jsme okouzleni! Představujeme si, že nás SRI přelstil!“
S každou tou větou zatahal Rudaka za vousy, jako kdyby tahal za zvon. Rudakova hlava se pokorně kymácela.
„A co se stalo, učiteli?“ nesměle se zeptalo jedno děvče.
„Co se stalo, holčičko?“ Lomba konečně Rudaka pustil. „Starý Lomba jede do Střediska. Vytrhuje nejlepší odborníky z práce. A co se dozví? Hanba! Co se dozví, ty zrzavý lotře?“ Znovu chytil Rudaka za vousy a Žeňa rychle zacvakal přístrojem. „Starému Lombovi se vysmívají! Starý Lomba se stal středem výsměchu všech kybernetiků! O starém Lombovi se už vyprávějí anekdoty.“ Pustil vousy a zabušil kostnatou pěstí do širokých Rudakových prsou. „Tak co, ty hlavo! Kolik nohou má obyčejná australská merinová ovce? Nebo jsi to snad zapomněl?“
Žeňa si najednou všiml, že několik mladých lidí začalo při těch slovech couvat s jasným úmyslem ztratit se v davu.
„Programátory nikam nepouštět,“ přikázal Lomba, aniž se otočil.
V davu to zahučelo a mladíci byli vystrčeni doprostřed kruhu.
„Co dělají tihle intelektuálští piráti?“ zeptal se Lomba a prudce se k nim obrátil. „Uvádějí v programu, že má beran sedm nohou…“
V davu to zašumělo.
„Podle nich nemá beran malý mozek…“
Lidé v davu se začali smát, Žeňovi připadalo, že je to smích souhlasný.
„Ubohý, skvělý dobrák SRI!“ Lomba sepjal ruce k obloze. „Hromadí hloupost na hloupost! Copak mohl předpokládat, že ten zrzavý chuligán, který ho má na starosti, mu uloží úkol s trojúhelníkem o pěti úhlech?“
Rudak provinile zadrmoliclass="underline"
„Už to víckrát neudělám. Čestné slovo, že už to neudělám.“
Žeňa přespal u Rudaka. Měl ustláno v pracovně, Rudak si pečlivě pročesal vousy a šel zpátky k akátům. Otevřeným oknem sem nahlížel veliký oranžový měsíc pomalovaný šedivými čtverci D-kosmodromů. Žeňa se na něj díval a vesele se chechtal, když si v paměti probíral předcházející události.
Měl velice rád dny, které neuplynuly zbytečně, protože se mu podařilo seznámit s novými, dobrými, veselými nebo jednoduše příjemnými lidmi. S takovými, jako byl uvážlivý Parnkala nebo skvělý Rudak nebo bouřící Lomba…
‚O tom určitě napíšu,‘ pomyslel si. ‚Určitě! O tom, jak veselí, chytří mladí lidé vložili o své vůli nesmyslný program do neobyčejně složitého a moudrého stroje, aby si ověřili, jak si ten stroj povede. A jak si stroj vedl, když se pečlivě ze všech sil snažil vytvořit neodporující si model berana se sedmi nohama a bez malého mozku a jak šla černou vyhřátou savanou armáda těchto zrůdných modelů, jak se šla vzdát intelektuálskému pirátovi se zrzavými vousy a jak toho piráta tahali za vousy — určitě to nebylo poprvé ani naposledy… Protože jeho přespříliš zajímají úlohy o trojúhelnících s pěti úhly a o čtyřhranných koulích… které dokáží zranit důstojnost dobromyslného stroje… To může dopadnout docela dobře — povídka o intelektuálském chuligánství…“