Žeňa usnul a probudil se za svítání. V jídelně slabě cinkalo nádobí a probíhaly polohlasné úvahy:
„…Teď půjde všechno jako po másle. Tatík Lomba se uklidnil a získal zájem!“
„Aby ne, takový materiálek o teorii strojových chyb!“
„Kluci, ale SRI se předvedl stejně jako dost primitivní. Čekal jsem od něho víc nápaditosti.“
Někdo se najednou rozchechtal a řekclass="underline"
„Sedminohý beran bez sebemenšího prvku pro orgán udržující rovnováhu. Chudák SRI!“
„Tiše, vzbudíš toho redaktora!“
Po dlouhé přestávce, když už Žeňa začal podřimovat, jednou řekl někdo lítostivě:
„Škoda, že už je tohle všechno za námi. Bylo to docela zajímavé. Sedminohý beran! Je mi líto, že ta tvá záhada už neexistuje!“
SVÍČKY PŘED PULTEM
O půlnoci začalo pršet. Silnice byla kluzká, Zvancev zpomalil. Byla černočerná tma, zář městských světel se ukryla za temnými pahorky a Zvancevovi připadalo, že auto jede pouští. Na drsném mokrém betonu před ním poskakovalo bílé světlo reflektorů. Žádná vozidla nepotkávali, naposledy Zvancev viděl auto krátce před tím, než zabočil na silnici k Institutu. Asi kilometr za zatáčkou byla vesnička, bylo mu divné, že nehledě na pozdní dobu se téměř ve všech oknech svítilo a na verandě velké kavárny u silnice postávalo plno lidí. Připadalo mu, že mlčí a že na něco čekají.
Akiko se ohlédla.
„Dívají se za námi,“ řekla.
Zvancev neodpověděl.
„Určitě si myslí, že jsme lékaři,“ řekla.
„Určitě,“ řekl Zvancev.
Bylo to poslední osvětlené místo, které viděli. Za zatáčkou začala mokrá tma.
„Tady někde by měla být továrna,“ řekl Zvancev. „Nevšimla sis?“
„Ne.“
„Ty si nikdy ničeho nevšimneš.“
„Vy sedíte za volantem. Pusťte mě tam a uvidím všechno.“
„To raději ne,“ řekl Zvancev.
Prudce zabrzdil, až auto dostalo smyk a svezlo se stranou po pištícím betonu. Reflektory osvětlily sloup s ukazatelem. Signální světla tu nebyla, nápis na ukazateli byl vybledlý: Novosibirský Institut pro biologické kódování — 21 km. Pod ukazatelem byla šikmo přibitá deska z překližky s kostrbatým nápisem: Pozor! Zapojit všechny neutralizátory! Zpomalit! Před vámi je hlídka! Totéž tam stálo ve francouzštině a angličtině. Z velikých písmen stékala v drobných praméncích barva.
„No prosím,“ zabručel Zvancev, sklonil se pod volant a zapojil neutralizátory.
„Jaká hlídka?“ zeptala se Akiko.
„To nevím,“ řekl Zvancev, „je ale vidět, že jsi měla zůstat ve městě.“
„Ne,“ řekla Akiko.
Když se auto rozjelo, opatrně se zeptala:
„Co myslíte, pustí nás dál?“
„Myslím si, že tebe nepustí.“
„Pak tedy počkám,“ řekla klidně Akiko.
Auto pomalu a tiše ujíždělo po silnici. Zvancev se díval před sebe a řekclass="underline"
„Já bych byl ale přesto rád, kdyby tě pustili.“
„Já taky,“ řekla Akiko. „Moc bych se s ním chtěla rozloučit…“
Zvancev mlčky sledoval cestu.
„V poslední době jsme se vídali jen málo,“ pokračovala Akiko. „Mám ho moc ráda. Jiného takového člověka neznám. Ani otce jsem neměla tak ráda jako mám ráda jeho. Dokonce jsem plakala…“
‚Ano, plakala,‘ pomyslel si Zvancev. ‚Oceán byl tmavomodrý, obloha blankytná, on měl tvář opuchlou, když jsme ho s Kondratěvem opatrně vedli ke konvertoplánu. Pod nohama nám skřípal rozpálený korálový písek, šlo se mu ztěžka, každou chvíli nám zůstal viset na rukách, ale ani za nic nechtěl, abychom ho nesli a provinile brumlaclass="underline" Gokuro-sama, gokuro-sama… Měl zavřené oči. Za námi i vedle nás šli mlčky oceánologové, Akiko šla vedle Sergeje, v obou rukou nesla jako podnos po celém Oceánu známý otřepaný bílý klobouk a hořce plakala. To byl první, nejstrašnější záchvat nemoci před šesti lety na bezejmenném ostrůvku 15 mil západně od Atolu Oktopus…‘
„…Znám ho už dvacet let. Od dětství. Moc bych se s ním chtěla rozloučit.“
Z mokré tmy se vynořila mřížová brána zařízení pro mikropočasí. Na synoptické stanici se nesvítilo. ‚Zařízení nefunguje,‘ pomyslel si Zvancev. ‚Proto to svinské počasí.‘ Koutkem oka pohlédl na Akiko. Seděla na sedadle s nohama pod bradou a dívala se upřeně před sebe. Na její tváři se odrážely záblesky ciferníků z palubní desky.
„Co se to tu děje?“ řekl Zvancev. „Nějaká mrtvá zóna.“
„To nevím,“ řekla Akiko. Pohnula se, aby se usadila pohodlněji, narazila kolenem Zvancevovi do boku a najednou znehybněla, dívala se na něho v tom soumraku svítícíma očima.
„Co je?“ zeptal se.
„Třeba už…“
„Nesmysl,“ řekl Zvancev.
„Všichni odešli k Institutu…“
„Nesmysl,“ rozhodně řekl Zvancev, „nesmysl.“
Daleko před nimi se rozsvítilo mihotavé červené světélko. Blikalo jako hvězda na neklidném nebi. Zvancev pro jistotu ještě více zpomalil. Jeli velice pomalu a bylo slyšet šumění deště. Ve světle reflektorů se objevily rovnou uprostřed silnice tři postavy v lesknoucích se modrých pláštích. Přes cestu ležela silná kláda. Ten vpravo držel nad hlavou velkou čadící pochodeň. Pomalu jí mával ze strany na stranu. Zvancev zajel autem blíž a zastavil. ‚Tak to je ta hlídka,‘ pomyslel si. Člověk s pochodní volal něco nesrozumitelného do šumění deště, všichni tři rychle přistoupili k autu, v ohromných mokrých pláštích se pohybovali neobratně. Ten s pochodní znovu něco volal a zlostně přitom křivil ústa. Zvancev vypnul dálková světla a otevřel dvířka.
„Motor!“ vykřikl člověk s pochodní. Přistoupil až k autu. „Vypněte už ten motor!“
Zvancev poslechl a vystoupil na silnici do drobného hustého deště.
„Jsem oceánolog Zvancev,“ řekl. „Jedu k akademikovi Okadovi.“
„Vypněte v autě světla!“ řekl člověk s pochodní. „Ale rychle, prosím vás!“
Zvancev se otočil, ale světlo v autě už nesvítilo.
„Kdo to s vámi jede?“ zeptal se člověk s pochodní.
„Oceánoložka Kondratěvová,“ odpověděl vztekle Zvancev. „Moje spolupracovnice.“
Ti tři v pláštích mlčeli.
„Můžeme jet dál?“
„Jsem operátor Michajlov,“ řekl člověk s pochodní. „Poslali mě vám naproti. Mám vyřídit, že k akademikovi Okadovi se nesmí.“
„O tom si promluvím až s profesorem Kasparem,“ řekl Zvancev. „Doprovoďte mě k němu.“
„Profesor Kasparo je velice zaneprázdněn. Neradi bychom, abyste ho rušil.“
‚Kdo to je — my?‘ chtěl se zeptat Zvancev, ale ovládl se, protože Michajlov měl lhostejný monotónní hlas na smrt unaveného člověka.
„Musím předat akademikovi nesmírně důležitou zprávu,“ řekl Zvancev. „Doprovoďte mě ke Kasparovi.“
Tři muži mlčeli, zarudlé světlo se jim odráželo ve tvářích.
„No tak?“ řekl netrpělivě Zvancev.
Najednou si všiml, že Michajlov spí. Ruka s pochodní mu pomalu klesala stále níže. Oči měl zavřené.
„Toljo,“ řekl tiše jeden z jeho přátel a strčil mu do ramene.
Michajlov se vzpamatoval, trhl pochodní a upřel opuchlé oči na Zvanceva.
„Co je?“ řekl chraptivě. „Aha, vy chcete k akademikovi… K akademikovi Okadovi nikdo nesmí. Na celé území Institutu se nesmí. Odjeďte, prosím.“
„Musím vyřídit akademikovi Okadovi důležitou zprávu,“ trpělivě opakoval Zvancev. „Jsem oceánolog Zvancev a v autě je oceánoložka Kondratěvová. Vezeme důležitou zprávu.“