Lovec pomalu procházel galeriemi, přecházel z pavilónu do pavilónu. Zářijové hřejivé slunce, dobré teplé slunce Země, osvětlovalo zvířata zalitá do skloplastu, zvířata, která se narodila pod jinými slunci stovky miliard kilometrů odtud. Téměř všechna je Lovec znal, mnohokrát je viděl, nejenom v Muzeu. Občas se zastavil před novými exponáty, pročítal divoká jména stejně divoce vyhlížejících zvířat a známá jména lovců. Maltézský kord, Kropenatý dzo, Velký tsi-lin, Malý tsi-lin, Kapucín blanitý, Černé strašidlo, Královna-Labuť… Simon Kreitzer, Vladimír Babkin, Bruno Bellard, Nicolas Droueau, Jean Salier mladší… Znal je všechny a byl teď z nich všech nejstarší, i když nepatřil mezi nejúspěšnější. Měl radost, když zjistil, že Salier mladší konečně ulovil šupinatého krytožábernatce, že Voloďka Babkin dopravil na Zemi živého slimáka pásového a Bellard zastřelil na Pandoře hrbonosce s plovací blanou, na kterého chodil už několik let…
Tak se dostal až do desátého pavilónu, kde byla řada jeho vlastních trofejí. Tady se zastavoval téměř u každého exponátu, vzpomínal a vzpomínky vychutnával. ‚Tohle je Létající koberec, Plachtící list. Čtyři dny ho stopoval. Bylo to na Růženě, kde tak zřídkakdy prší, kde kdysi zahynul vynikající zoolog Ludwig Porta. Létající koberec se přemisťuje nesmírně rychle a má vynikající sluch. Není možno na lov jezdit, musí se za ním pěšky ve dne v noci, vyhledávat nepatrné olejovité stopy na listí stromů. Vystopoval jsem ho a od té doby se to doposud nikomu nepodařilo. Ješitný Salier se nejednou dal slyšet, že to byla náhoda.‘ Lovec s hrdostí přejel prsty přes písmena vyražená na informující tabulce: ‚Uloven a preparován lovcem P. Gnědych.“ Vystřelil jsem na něj čtyřikrát, ani jednou jsem neminul, přesto byl ještě živý, když padal k zemi, lámal větve se zelenými listy. To bývalo, když jsem ještě střílel…
A tady je bezhlavá příšera z těžkovodních bažin na Vladislavě. Bez očí, bez tvaru. Nikdo vlastně ani nevěděl, jakou podobu jí dát při vycpávání, a nakonec ji upravili podle nejúspěšnější fotografie. Hnal jsem ji přes bažiny ke břehu, kde bylo vykopáno několik pastí. Do jedné z nich spadla a dlouho tam řvala, válela se v černé kaši, bylo třeba dvou kbelíků beta-novokainu, než ji vůbec uspali. Bylo to docela nedávno, před nějakými deseti lety, tehdy jsem už nestřílel… Bylo to příjemné setkání.
Čím dál šel Lovec v desátém pavilónu galerií, tím byly jeho kroky pomalejší. Dál se mu nechtělo jít. Protože dál nemohl jít. Protože se schylovalo k hlavnímu setkání. S každým krokem stále silněji vnímal známý stísněný neklid. Ze skleněné vitríny se za ním už dívaly bílé kulaté oči…
Přistoupil k tomuto malému panelu jako vždycky, svěsil hlavu a nejprve přečetl z tabulky nápis, který se už dávno naučil nazpaměť: ‚Zvířecí svět z Crooxovy planety, hvězdná soustava EN 92, uhličitý cyklus, monochordatus, třída, oddíl, rok, druh — čtyřruký tříprstec. Získán lovcem P. Gnědych, preparován doktorem A. Kostylinem.‘ Pak zvedl oči.
Pod skleněným zvonem na nakloněné vyleštěné desce ležela hlava — vertikálně silně zploštěná, zcela lysá, černá, s plochou oválnou lícní částí. Kůže na této části byla hladká jako na bubnu, nebyla tam ani ústa, ani čelo, ani nosní dírky. Byly tam jenom oči. Kulaté, bílé, s malými černými panenkami, nezvykle rozšířenými. Pravé oko bylo částečně poškozeno a právě to dávalo mrtvému pohledu podivný výraz. Právě takový měl výraz ten čtyřruký, když se nad ním Lovec prvně sklonil v mlze. To už bylo dávno…
Stalo se to před sedmnácti lety. ‚Proč k tomu došlo?‘ uvažoval Lovec.,Já jsem tam přece nechtěl lovit. Croox tvrdil, že tam žádný život není — jenom baktérie a suchozemští ráčci. Přesto když mě Sanders požádal, abych se podíval po okolí, vzal jsem si pušku…‘
Nad kamennou sutí se plížila mlha. Plavalo tam malé červené slunce — červený trpaslík EN 92 a vypadalo to, že i mlha je červená. Pod pružnými pásy terénního vozidla rachotilo kamení, z mlhy se jedna po druhé vynořovaly tmavé nízké skály. Na hřebeni jedné z nich se najednou něco pohnulo. Lovec zastavil vozidlo. Na takovou vzdálenost bylo obtížné rozeznat nějaké zvíře. Navíc byla mlha a soumrak. Lovec však měl zkušené oči. Po vrcholku skály se ostražitě plížil nějaký velký obratlovec. Byl proto rád, že si přece jenom vzal pušku. ‚Já Crooxovi ukážu,‘ pomyslel si vesele. Zvedl kryt, opatrně vysunul hlaveň pušky a zamířil. Jakmile mlha jen trochu zřídla a silueta zvířete vystoupila na načervenalém nebi výrazněji, Lovec vystřelil. Na místě, kde bylo zvíře, vytryskl nafialovělý oslepující výbuch. Něco ohlušivě zarachotilo a ozval se táhlý syčivý zvuk. Pak nad vrcholkem vyletěly do vzduchu skály a smísily se s oblakem šedivého kouře.
Lovec se nesmírně podivil. Byl si jist, že vystřelil anestetickou jehlu, a v takovém případě byl podobný výbuch vyloučen. Chvíli uvažoval, pak vystoupil z vozidla a vydal se hledat kořist. Našel ji tam, kde čekal — přímo pod skálou na kamenné suti. Bylo to skutečně čtyřruké nebo čtyřnohé zvíře velké jako mohutná doga. Bylo celé spálené a zmrzačené a Lovec se znovu přesvědčil, jak hrozivé dílo způsobila obyčejná anestetická jehla. Bylo dokonce těžké představit si, jak zvíře předtím vypadalo. Relativně nepoškozena zůstala jenom přední část hlavy — plochý ovál potažený hladkou černou kůží, na ní bílé vyhaslé oči.
Na Zemi se touto trofejí zabýval Kostylin. Po týdnu Lovci oznámil, že trofej je nesmírně poškozena a že nejde o něco, co by mohlo vzbudit zvláštní pozornost — snad jenom tolik, že vzhledem k možné existenci vyšších forem života v oblasti červených trpaslíků Lovci doporučuje, aby propříště opatrněji zacházel s termitovými náboji. ‚Člověka hned napadne, že jsi po něm vystřelil z leknutí,‘ řekl podrážděně.,Já ale naprosto jistě vím, že jsem střílel jehlou,‘ namítal Lovec.,Jenže já jasně vidím, že jsi ho zasáhl termitovým nábojem přesně do páteře,‘ odpověděl Lin. Lovec pokrčil rameny a už se nepřel. Zajímavé by samozřejmě bylo, kdyby šlo zjistit, jak mohlo dojít k takovému výbuchu.
‚Ano, tehdy mi to nepřipadalo tak důležité,‘ uvažoval Lovec. Stále postával a hleděl na zploštělou hlavu čtyřrukého. ‚Vysmál jsem se Crooxovi, pohádal jsem se s Linem a na všechno jsem zapomněl. Pak ale přišly pochybnosti a s nimi… úzkost.‘
Croox zorganizoval dvě velké výpravy. Prozkoumal velké prostory na své planetě. Nenalezl tam ani jediného živočicha, který by byl větší než palec u ruky. Zato však na jižní polokouli na kamenné plošině objevil neznámou přistávací plochu — roztavený čedič kruhového průměru kolem dvaceti metrů. Nejdřív ho ten nález zaujal, pak se však vysvětlilo, že v této oblasti přede dvěma lety přistál kvůli běžné opravě Sandersův hvězdolet, a tak se na nález zapomnělo. Zapomněli na něj všichni kromě Lovce. Protože v té době Lovec už začal pochybovat. V Leningradském klubu hvězdoletců Lovec vyslechl příběh o tom, že na Crooxově planetě bezmála uhořel palubní inženýr. Vystoupil z korábu s vadnou nádrží, ze které unikal kyslík. Ovzduší Crooxovy planety je nasyceno lehkými uhlovodíky, které bouřlivě reagují s volným kyslíkem. Naštěstí z toho chlapíka stačili strhnout hořící nádrž a vyšel z toho jenom s lehkými popáleninami. Když Lovec ten příběh vyslechl, před očima mu znovu vyvstal nafialovělý výbuch nad tmavým skalním hřebenem.
Jakmile byla na Crooxově planetě objevena neznámá přistávací plocha, pochybnosti se změnily ve strašnou jistotu. Lovec se pustil do Kostylina. ‚Koho jsem to zabil?‘ křičel na něho. ‚Bylo to zvíře, nebo člověk? Line, koho jsem to zabil?‘ Kostylin mu naslouchal, postupně se v něm však hromadil vztek, až zařvaclass="underline" ‚Sedni si! A přestaň s těmi hysterickými výstupy, babo! Jak si dovoluješ říkat mi něco takového? Ty si myslíš, že já, Alexandr Kostylin, nejsem schopen rozlišit rozumnou bytost od zvířete?‘ ‚Ale ta přistávací plocha…‘ ‚Ty sám jsi přistál v těch místech se Sandersem…‘ ‚Ten výbuch… Prostřelil jsem mu kyslíkovou nádrž!‘ ‚Střílel jsi termitovými náboji v uhlovodíkovém ovzduší!‘ ‚Dejme tomu, ale vždyť Croox tam přece nenašel ani jediného čtyřrukého! Já vím, že to byl astronaut!‘ ‚Babo!‘ řval na něho Lin. ‚Hysterko! Na Crooxově planetě nenajdou třeba ještě celých sto let jediného čtyřrukého! Celá ta obrovská planeta je rozryta jeskyněmi jako ementál! Měls prostě štěstí, chytráku, nedokázals toho využít a přivezls mi zuhelnatělé kosti místo zvířete!‘