„Průměr zrcadla sedm set metrů,“ řekl Gurgenidze. „To není tak moc. Zato úhel shromažďovače, hoši, činí šest kilometrů. A délka od jednoho konce ke druhému téměř osm kilometrů.“
‚Hmotnost — tisíc šestnáct tun,‘ mechanicky si vzpomněl Serjoža. ‚Průměrný tah osmnáct megazengerů, cestovní rychlost — osmdesát megametrů za sekundu, vypočtené maximální přetížení — šest G… to je málo… Maximální vypočtený záběr — patnáct var… to je málo, málo…‘
„Navigátoři,“ řekl zasněně Malyšev. „Tohle je přece náš koráb. S takovými budeme létat.“
„Oversanom — Země — Pluton!“ řekl Gurgenidze.
Na druhém konci sálu zavolal někdo zvonivým tenorem:
„Soudruzi! Slyšeli jste to? Molnija sedmnáctého odlétá na první mezihvězdnou výpravu!“
V sále to zašumělo. Od sousedního stolku vstali tři z velitelské fakulty a pospíchali za hlasem.
„Esa šla za signálem,“ řekl Malyšev a sledoval je očima.
„Já jsem člověk prostý, jednoduchý,“ řekl najednou Panin při nalévání rajské šťávy do sklenice. „To je to, co přes veškerou snahu nedokážu pochopit. Na co nám vlastně ty hvězdy jsou?“
„Jak to myslíš — na co?“ podivil se Gurgenidze.
„Tak Měsíc — to je startovací plocha a observatoř. Venuše — to jsou aktinidy. Mars — to je fialové zelí, generace atmosféry — kolonizace. Skvělé. Ale na co hvězdy?“
„Jestli tomu dobře rozumím,“ řekl Malyšev, „tak tobě není jasné, proč Ljachov odlétá na mezihvězdnou expedici?“
„To je obluda,“ řekl Gurgenidze. „Oběť mutací.“
„Tak poslouchejte,“ řekl Panin. ‚Já už o tom přemýšlím dlouho. Tedy my jsme hvězdoletci, odlétáme k Velrybě. Dva a půl parseku.“
„Dva celé, čtyři desetiny,“ řekl Kondratěv při pohledu do sklenice.
„Letíme,“ pokračoval Panin. „Letíme dlouho. Dejme tomu, že tam třeba jsou planety. Přistaneme na nich, prozkoumáme je, šup sem šup tam, jak říká můj děda.“
„Ten tvůj děda je estét,“ přerušil ho Gurgenidze.
„Pak dlouho letíme zpátky. Jsme staří a vymrzlí, všichni jsme se spolu mockrát pohádali. Serjožka aspoň docela jistě s nikým nemluví. Je nám už k šedesátce. A díky Einsteinovi na Zemi za tu dobu uplynulo sto padesát let. Vítají nás nějací mladí občané. Nejdřív je to všechno pěkné: hudba, květiny a šašlik. Pak ale dostanu chuť zajet si do mé Vologdy. A teď se ukáže, že tam nikdo už nebydlí. Udělali tam totiž muzeum.“
„Muzejní město Borise Panina,“ řekl Malyšev. „Samé pamětní desky.“
„Ano,“ pokračoval Panin. „Samé desky. Prostě ve Vologdě se bydlet nedá, ale — líbí se vám to ale? — byl tam vybudován památník. Můj památník. Dívám se sám na sebe a pokouším se zjistit, proč mám rohy. Odpovědi nerozumím. Jasné je jenom to, že to nejsou rohy. Vysvětlují mi, že před půldruhým stoletím jsem nosil takovou přilbu. Ne, říkám jim, takovou přilbu jsem neměl. No to je zajímavé! — říká dozorce muzejního města a začíná si to zapisovat. A pak povídá — to musím okamžitě sdělit do Ústředního úřadu věčné paměti. Při slovech „věčná paměť“ se mi začínají vytvářet ne právě nejlepší asociace. Nejsem však schopen vysvětlit to dozorci.“
„Řečičky,“ řekl Malyšev. „K věci.“
„V podstatě začínám chápat, že jsem se znovu dostal do cizího světa. Předáváme výsledky z našeho letu, ale oni je přijímají nějak podivně. Tyto výsledky, jak račte vidět, mají příliš úzký historický význam. To všechno už tu znají padesát let, protože na Velrybě — tam jsme, myslím, letěli? — lidi byli po nás už dvacetkrát. A dokonce tam postavili tři umělé planety velké jako naše Země. Uskutečňují podobné přelety za dva měsíce, protože, račte si všimnout, objevili nějakou vlastnost prostoru a času, které my nerozumíme a které oni říkají třeba tramtadijadárije. Nakonec nám pouštějí film, týdeník, který byl natočen, když zařazovali náš koráb do Archeologického muzea. My se na to koukáme, posloucháme…“
„Kde se to v tobě bere,“ řekl Malyšev.
„Já jsem člověk jednoduchý,“ řekl výhružně Panin. „Popustil jsem jenom uzdu fantazii…“
„Nemá pravdu,“ řekl potichu Kondratěv.
Panin okamžitě zvážněl.
„Dobře,“ řekl také potichu. „Pak mi řekni, v čem nemám pravdu. Pak mi ale taky řekni, na co nám jsou hvězdy.“
„Počkejte,“ řekl Malyšev. „Tady jsou dvě otázky. Za prvé: jaký užitek máme z hvězd?“
„Tak jaký?“ zeptal se Panin.
„Za druhé: kdyby z toho nějaký užitek byl, jestli ho bude mít taky současné pokolení? Je to tak, Borko?“
„Je,“ řekl Panin. Už se neusmíval a hleděl upřeně na Kondratěva. Kondratěv mlčel.
„Odpovídám na první otázku,“ řekl Malyšev. „Ty chceš vědět, co se děje v souhvězdí Velryby?“
„No chci,“ řekl Panin. „To je ale málo jenom chtít.“
„Ale já chci. A jestli to budu chtít celý život a jestli se budu snažit, abych to poznal, pak před koncem mého — doufám že nekonečného — života, budu moci děkovat bohu, který neexistuje, že vytvořil hvězdy a naplnil můj život.“
„Ach!“ zvolal Gurgenidze. „Jak nádherně to zní!“
„Chápeš to, Borisi,“ řekl Malyšev. „Člověk!“
„No a co?“ zeptal se rudnoucí Panin.
„To je všechno,“ řekl Malyšev. „Člověk nejdřív řekne: chci jíst. Pak to ještě není člověk. Ale pak řekne: chci vědět. Pak už to je Člověk. Chápeš, který z nich se má psát s velkým písmenem?“
„Ten váš Člověk,“ vztekle řekl Panin, „ještě pořádně neví, po čem šlape, a už chce sahat na hvězdy.“
„Proto je to také Člověk,“ odpověděl Malyšev. „On už je takový. Podívej se, Borisi, nestav se proti přírodním zákonům. To na nás nezáleží. Je takový zákon: touha poznávat, aby bylo možno žít, se nenávratně mění v touhu žít, aby bylo možno poznávat. Z novin. Ty se přece bojíš přetížení.“
„Tak dobře,“ řekl Panin. „Půjdu dělat učitele. Budu poznávat dětské duše pro všechny. Ale pro koho ty budeš poznávat hvězdy?“
„To je jiná otázka,“ začal Malyšev. Gurgenidze jim skočil do řeči a vykřikl, až mu při tom svítilo bělmo v očích:
„Ty chceš čekat, až vynaleznou tu tvoji tramtadijadáriji? Tak čekej! Já čekat nechci! Já poletím ke hvězdám!“
„Řečičky,“ řekl Panin. „Buď zticha, Levo.“
„Jen se neboj, Borjo,“ řekl Kondratěv, aniž zvedl oči. „Tebe ke hvězdám nepošlou.“
„A proč?“ vzpamatoval se Panin.
„Kdo tě potřebuje?“ vykřikl Gurgenidze. „Seď si na měsíční trase!“
„Bude jim líto tvého mládí,“ řekl Kondratěv. „A pro koho my budeme poznávat hvězdy… Pro nás, pro všechny. Taky pro tebe. Ale ty je poznávat nebudeš. Ty se o nich budeš dozvídat. Z novin. Ty se přece bojíš přetížení.“
„No tak, kluci,“ poplašeně řekl Malyšev. „Jde o čistě teoretický spor.“
Serjoža ale cítil, že nezbývá mnoho, aby začal být hrubý a aby začal dokazovat, že není sportovec. Rychle vyšel z kavárny.
„Máš dost?“ řekl Gurgenidze Paninovi.
„No,“ řekl Panin, „aby v takové situaci zůstal člověk člověkem, musí pěkně zdivočet.“
Chytil Gurgenidzeho za krk a ohnul ho až dolů. V kavárně už nikdo nebyl, u pultu si přiťukávali rajskou šťávou tři esa z fakulty pro velení. Pili na Ljachova, na první mezihvězdnou expedici.
…Serjoža Kondratěv šel rovnou k videofonu. ‚Nejprve musím dát všechno do pořádku,‘ uvažoval. ‚Nejdřív Káťu. Jak hloupě se to všechno zamotalo. Chudák Káťa. Jenže já jsem taky chudák.‘
Zvedl sluchátko a zarazil se, když se snažil vzpomenout na číslo Kátina pokoje. Najednou vytočil číslo pokoje Valji Petrova. Do poslední chvíle myslel na to, že musí okamžitě mluvit s Káťou, ale pak chvíli mlčel, díval se na vyhublou Petrovovu tvář, která se objevila na obrazovce. Petrov také mlčel a udiveně zvedl řídké obočí. Serjoža řekclass="underline"
„Neruším tě?“
„Teď ani ne,“ řekl Valja.
„Potřebuji s tebou mluvit. Přijdu teď za tebou.“
„Potřebuješ sedmý díl?“ řekl Valja s přimhouřenýma očima. „Tak přijď. Já ještě někoho pozvu. Neměl bych pozvat Kana?“