Sir Arthur Conan Doyle
POSLEDNÍ POKLONA SHERLOCKA HOLMESE
Předmluva
Příznivce pana Sherlocka Holmese potěší zpráva, se je stále ještě živ a těší se dobrému zdraví, až na záchvaty revmatismu, které ho občas potrápí. Žije už řadu let na malé farmě u pobřeží nedaleko Eastbournu, kde tráví čas jednak filozofováním a jednak zemědělstvím. Co dlí na odpočinku, odmítl už řadu královských nabídek, aby se ujal různých případů, neboť se rozhodl zanechat nadobro aktivní činnosti. Když však začala hrozit válka s Německem, považoval za svou povinnost nabídnout své pozoruhodné kombinační, rozumové a praktické schopnosti vládě, a historické výsledky tohoto úsilí zachycuje Poslední poklona. Abych svazek doplnil, připojil jsem k němu ještě několik předchozích případů, které byly dosud zapsané pouze v mém archívu.
Vila Vistárie
1. Podivuhodný zážitek pana Johna Scotta Ecclese
Zjišťuji ve svých záznamech, že všechno začalo jistého pošmourného, větrného dne koncem března roku 1892. Při obědě dostal Holmes telegram a načrtl odpověď. Nic k tomu nepodotkl, ale zřejmě mu to nešlo z hlavy, protože po jídle zůstal zamyšleně stát před krbem, pokuřoval z dýmky a občas pohlédl na zprávu. Zničehonic se pak ke mně obrátil s šibalským zábleskem v očích.
„Vás přece musíme považovat za člověka s literárními sklony, Watsone,“ řekl. „Jakpak byste definoval slovo ‚groteskní‘?“
„Podivné – neobyčejné,“ navrhl jsem.
Zavrtěl nad mými synonymy hlavou.
„V tom výrazu je určitě ještě něco víc,“ řekl; „tkví v něm náznak čehosi tragického a hrůzyplného. Když si v duchu vyvoláte některá ta líčení, jimiž těžce zkoušíte trpělivost čtenářů, seznáte, že od groteskního je často pouze krůček k zločinu. Vzpomeňte si na tu příhodičku se spolkem ryšavců. Zpočátku se zdála výrazně groteskní a potom skončila v zoufalém pokusu o loupež. Anebo na onen velice groteskní případ s pěti pomerančovými jadérky, který přímo vyústil v plánovanou vraždu. Jak to slovo slyším, zbystřím pozornost.“
„Objevilo se zde?“ zeptal jsem se.
Přečetl telegram nahlas.
Mám za sebou zcela neuvěřitelnou a groteskní příhodu. Mohu se s Vámi poradit?
„Píše to muž či žena?“ zeptal jsem se.
„Muž, samozřejmě. Žádnou ženu by nenapadlo, aby zaplatila telegrafickou odpověď. Prostě by se sem rozjela.“
„Přijmete ho?“
„Milý Watsone, víte, jak se nudím ode dne, kdy jsme dostali pod zámek plukovníka Carrutherse. Můj rozum je jako rozjetý stroj: sám sebe ničí, protože nevykonává práci, k níž je předurčen. Život je fádní, v novinách se nic nedočtete, z podsvětí se navždy vytratila všechna odvaha a romantika. Jak se mne tedy můžete ptát, zda jsem ochoten věnovat pozornost nově se naskytnuvšímu problému, ať už se z něho vyklube třeba cosi banálního? Náš klient však už jde, pokud se nemýlím.“
Na schodech se ozvaly odměřené kroky a za okamžik nato vstoupil do místnosti vysoký statný pán s prošedivělými licousy, na první pohled úctyhodný a řádný občan. Celý jeho způsob života byl vepsán v jeho těžkopádných rysech a obřadném vystupování. Od kamaší až k brýlím se zlatými obroučkami to byl člověk konzervativní, bohabojný a zákonů dbalý, povahy nanejvýš ortodoxní a konvenční. Jakýsi nevšední zážitek však narušil jeho vrozenou vyrovnanost a obrazil se v rozčepýřených vlasech, hněvem rozpálených tvářích a v rozčileném, překotném počínání. Host přešel přímo k věci.
„Jmenuji se Scott Eccles a zažil jsem velmi zvláštní a nepříjemnou příhodu, pane Holmesi,“ pravil. „V životě jsem se neoctl v takové situaci. Bylo to vůči mně neslušné, ba přímo pobuřující. Musím trvat na vysvětlení.“ Tváře se mu nadouvaly a slova ze sebe ztěžka vyrážel, jak se zlobil.
„Prosím přijměte místo, pane Ecclesi,“ řekl Holmes chlácholivě. „Smím se vás předně zeptat, proč vůbec za mnou přicházíte?“
„Víte, pane Holmesi, nepřipadalo mi, že by se tou záležitostí měla zabývat policie, a přitom zajisté uznáte, až uslyšíte fakta, že jsem to nemohl nechat jen tak. Zásadně nejsem nakloněn službám soukromých detektivů, ale vás znám z doslechu, a proto –“
„Zajisté. A za druhé, pročpak jste nepřišel hned?“
„Jak to myslíte?“
Holmes pohlédl na hodinky.
„Je čtvrt na tři,“ pravil. „Telegram jste odesílal kolem jedné. Váš zevnějšek a oblečení napoví však každému, že vás něco rozrušilo hned, jak jste se probudil.“
Náš klient si uhladil rozčepýřené vlasy a přejel prsty neholenou bradu.
„Máte pravdu, pane Holmesi. Nevěnoval jsem ranní toaletě vůbec pozornost. Hleděl jsem opustit takový dům co nejrychleji. Zašel jsem do realitní kanceláře, ale tam mi řekli, že pan Garcia má nájemné řádně zaplacené a že ve vile Vistárii je všechno v pořádku.“
„Počkejte, milý pane,“ zasmál se Holmes. „Jste jako můj přítel doktor Watson: ten má také zlozvyk vyprávět události zprostředka nebo od konce. Prosím upokojte se, abyste mi mohl po pořádku vylíčit, co se přihodilo, že jste ráno vyběhl z domu neučesaný a neupravený, se střevícemi a vestou zapjatými nakřivo, hledat radu a pomoc.“
Klient kajícně přelétl pohledem svůj neobvyklý zevnějšek.
„Uznávám, že to nepůsobí zrovna dobrým dojmem, pane Holmesi, a pokud si vzpomínám, za celý život se mi něco takového ještě nestalo. Ale vylíčím vám celou tu podivnou záležitost, a jistě budete nucen připustit, až mne vyslechnete, že pro to mám dostatečnou omluvu.“
Nebylo mu však dopřáno, aby vůbec začal. Na chodbě se ozvaly nějaké zvuky, paní Hudsonová otevřela dveře a uvedla dva úředně se tvářící hromotluky: jednoho z nich jsme znali, byl to inspektor Gregson ze Scotland Yardu, energický, odvážný a v mezích svých možností schopný policejní úředník. Stiskl Holmesovi pravici a představil mu svého kolegu jako inspektora Baynese ze surreyského okrsku.
„Vyšetřujeme jednu věc společně, pane Holmesi, a stopa nás zavedla až sem.“ Obrátil buldočí oči k našemu návštěvníkovi. „Jste pan John Scott Eccles, bytem v Lee, dům zvaný Popham?“
„Jsem.“
„Hledám vás už od rána.“
„Bezpochyby vás upozornil ten telegram,“ řekl Holmes.
„Správně, pane Holmesi. Zachytili jsme stopu na poště v Charing Cross a přišli jsme sem.“
„Ale proč mne hledáte? Co si přejete?“
„Pane Scotte Ecclesi, potřebujeme vaši výpověď týkající se událostí, v jejichž důsledku přišel včera v noci o život pan Aloysius Garcia z vily Vistárie u Esheru.“
Náš klient vyvalil oči a z užaslého obličeje mu zmizela všechna barva.
„On je mrtev? Říkáte, že je mrtev?“
„Ano, pane, je mrtev.“
„Ale co se stalo? Nějaké neštěstí?“
„Byl zavražděn, o tom nemůže být sporu.“
„Pro boha živého! To je strašné! Snad si nemyslíte – snad nepodezíráte mne?“
„U mrtvého v kapse jsme našli váš dopis a z něho jsme se dozvěděli, že jste hodlal strávit noc na dnešek v jeho domě.“
„A také jsem ji tam strávil.“