„Sledoval jste mé myšlenky obdivuhodně!“ zvolal jsem.
„Až dotud jsem se sotva mohl mýlit. Nato jste se v duchu vrátil k Beecherovi a soustředěně jste se na něho zadíval, jako byste z jeho podoby studoval jeho povahu. Přestal jste mhouřit oči, avšak i nadále jste na něho upřeně hleděl a vaše tvář nabyla uvážlivého výrazu. Vzpomínal jste na události Beecherovy životní dráhy. Věděl jsem dobře, že přitom nemůžete nevzpomenout onoho poslání, jehož se podjal za Sever v době americké občanské války, neboť si vzpomínám, že jste vyjádřil hluboké rozhořčení nad podivným přivítáním, jež mu připravili někteří naši temperamentnější krajané. Jelikož to ve vás vzbudilo tak silnou reakci, věděl jsem, že nepomyslíte na Beechera, aniž pomyslíte i na tohle. Když jsem chvíli poté zpozoroval, že váš zrak zabloudil od podobizny jinam, dohadoval jsem se, že nyní myslíte na občanskou válku, a jelikož jste semkl rty, v očích vám zajiskřilo a ruce se sevřely v pěst, byl jsem si jist, že skutečně vzpomínáte na příkladnou odvahu, kterou v tom zoufalém zápase prokázaly obě strany. Ale pak jste ve tváři opět zesmutněl a zavrtěl jste hlavou. V duchu před vámi vyvstal všechen ten smutek, hrůza a zbytečně zmarněné životy. Ruka vám zatápala k vašemu vlastnímu starému zranění a na rtech se vám zachvěl úsměv, který mi napověděl, že jste v duchu nedokázal přejít směšnou stránku této metody, používané k řešení mezinárodních problémů. V tomto bodě jsem s vámi vyjádřil souhlas, že se rozepře tak pošetilým způsobem řešit nemají, a s potěšením jsem si ověřil, že mé dedukce byly správné.“
„Naprosto!“ řekl jsem. „A třebaže jste mi to nyní vysvětlil, doznávám, že mne to uvádí v úžas stejně jak předtím.“
„Vždyť šlo jen o povrchní dedukce, milý Watsone, ujišťuji vás. Neosoboval bych si kvůli tomu právo na vaši pozornost, kdybyste onehdy nebyl projevil nedůvěru. Teď však mám před sebou jeden problém, z něhož se možná vyklube obtížnější oříšek než můj krátký experiment v čtení myšlenek. Všiml jste si v novinách zprávičky o zásilce s podivným obsahem, kterou doručila pošta slečně Cushingové z Cross Street v Croydonu?“
„Ne, o ničem takovém nevím.“
„Pak jste to musel přehlédnout. Hoďte mi ty noviny. Tady to je, hned pod finanční rubrikou. Byl byste tak laskav a přečetl to nahlas?“
Zvedl jsem noviny, které mi přistrčil, a přečetl označený článek. Byl nadepsán Hrůzný balíček.
Slečna Susan Cushingová, bytem na Cross Street v Croydonu, se stala obětí mimořádně odsouzeníhodného nevhodného žertu, pokud můžeme událost takto posuzovat a neukáže se, že to má nějaké děsivější pozadí. Včera ve dvě hodiny odpoledne jí listonoš přinesl malý balíček v hnědém papíru. Obal skrýval lepenkovou krabici, naplněnou dobytčí solí. Když ji slečna Cushingovd vysypala, s hrůzou zjistila, se v ní jsou dvě lidské uši, zřejmě zcela nedávno odříznuté. Krabice byla odeslána předchozího dne s Belfastu. Nic nenapovídá, kdo by mohl být odesilatelem, a celá událost je tím nepochopitelnější, že slečna Cushingová, neprovdaná padesátiletá dáma, vede tichý, uzavřený život a má tak málo známých, s nimiž by si psala, že ji pošta jen zřídkakdy něco doručí. Před několika lety však bydlela v Penge a měla v podnájmu tři mediky, kterým musela dát výpověď pro jejich hlučnost a neukázněnost. Policie se domnívá, že by ten hnusný kousek mohli mít na svědomí zmínění tři mladíci, jelikož třeba chovají ke slečně Cushingové zášť a chtěli ji postrašit těmito trofejemi z pitevny. Tuto domněnku podporuje skutečnost, že jeden student pocházel ze Severního Irska, a pokud slečnu Cushingovou paměť neklame, tedy přímo z Belfastu. Policie zatím záležitost pečlivě vyšetřuje a pátráním byl pověřen pan Lestrade, jeden z našich nejschopnějších detektivů.
„Tolik tedy Daily Chronicle,“ řekl Holmes, když jsem dočetl. „A dále přítel Lestrade; dostal jsem od něho dnes ráno následující dopis:
Myslím, se tenhle případ bude něco pro Vás. Věříme pevně, že se nám podaří celou záležitost objasnit, ale zatím se nám nepodařilo objevit nic, z čeho bychom mohli vyjít. Zatelegrafovali jsme ovšem na belfastskou poštu, ale toho dne tam občané podali mnoho balíčků k odeslání a oni nemohou žádným způsobem blíže určit právě tuhle zásilku, ani si vybavit odesílatele. Ta krabice je čtvrtkilová krabička od virginského tabáku a není nám mnoho platná. Domněnka o medicích se mi pořád jeví jako nejpravděpodobnější, ale kdybyste měl na pár hodin čas, velice rád bych vás tu uvítal. Budu celý den buď v tom domě, anebo na stanici.
Co tomu říkáte, Watsone? Dokážete se povznést nad vedro a zajet se mnou do Croydonu, kde vám možná kyne příležitost získat další příběh do svých análů?“
„Toužebně jsem si přál mít něco na práci.“
„Pak se vaše přání vyplní. Zazvoňte, aby nám služebná přinesla boty, a řekněte jí, ať objedná drožku. Hned se vrátím, jen co se převléknu z županu a doplním pouzdro na doutníky.“
Když jsme seděli ve vlaku, zastihla nás dešťová přeháňka a v Croydonu už bylo horko daleko snesitelnější než ve městě.
Holmes poslal předem telegram, takže nás Lestrade, mrštný a obratný čmuchal jako vždy, očekával na nádraží. Za pět minut jsme došli do Cross Street, kde slečna Cushingová bydlela.
Byla to velice dlouhá ulice patrových cihlových domů, úhledných a udržovaných, před každým vchodem byly nabílené schody a poblíž nich postávaly skupinky žen v zástěrách a vykládaly si. Uprostřed ulice Lestrade zastavil a zaklepal na jedny dveře; otevřela mu mladá služtička. Slečna Cushingová seděla v salónku, kam jsme byli také uvedeni. Byla to žena pokojného výrazu, s velkýma dobrotivýma očima a prošedivělými kučerami, které se jí vlnily po obou skráních. Rozpracované vyšívání jí leželo v klíně a košíček s barevnými bavlnkami stál na stoličce vedle ní.
„Ta odporná věc je v dřevníku,“ řekla, jakmile Lestrade vstoupil. „Byla bych ráda, kdybyste si to vůbec odnesli.“
„I k tomu dojde, slečno Cushingová. Nechával jsem je zde pouze proto, aby si je můj přítel pan Holmes mohl prohlédnout ve vaší přítomnosti.“
„A pročpak v mé přítomnosti, pane?“
„Pro případ, že by se vás chtěl na něco zeptat.“
„Co má za smysl vyptávat se mne, když už jsem vám řekla, že o tom vůbec nic nevím?“
„Zajisté, milostivá,“ řekl Holmes chlácholivě, jak to uměl. „Rád věřím, že jste kvůli téhle záležitosti zažila už dost obtěžování.“
„To máte pravdu, pane. Jsem tichá osoba a žiji dost osamoceně. Nejsem zvyklá, aby se o mně psalo v novinách a policie aby mi prohledávala dům. Nechci mít ty věci tady, pane Lestrade. Jestli si je chcete prohlédnout, musíte do dřevníku.“
Byl to malý dřevěný přístřešek v úzké zahrádce, která se prostírala za domem. Lestrade tam vešel a přinesl žlutou lepenkovou krabici, arch hnědého papíru a kus provazu. U pěšinky stála lavička a na ni jsme se posadili, zatímco si Holmes pozorně prohlížel jednu věc po druhé, jak mu je Lestrade podával.
„Ten provázek je mimořádně zajímavý,“ poznamenal, zvedl ho proti světlu a čichal k němu. „Co soudíte o tom motouzu, Lestrade?“
„Je podehtovaný.“
„Správně. Je to kus dehtového motouzu. Postřehl jste také zajisté, že jej slečna Cushingová přestřihla nůžkami, jak je vidět podle roztřepení na obou stranách. To je důležité.“
„Nevidím v tom nic důležitého.“