„Důležitost spočívá ve skutečnosti, že tím zůstal uzel nedotčen a že je to uzel zvláštního druhu.“
„Je velmi úhledně zavázaný. To už jsem si poznamenal,“ řekl Lestrade samolibě.
„To bychom tedy měli motouz,“ usmál se Holmes, „a teď obaclass="underline" hnědý papír, výrazně cítit od kávy. Jakže, to jste nepostřehl? Myslím, že o tom nemůže být pochyb. Adresa je nadepsána dost těžkopádným rukopisem: ‚Slečna S. Cushingová, Cross Street, Croydon.‘ Psáno perem s širokým hrotem, pravděpodobně trojkou, a velice podřadným inkoustem. Slovo Croydon napsal pisatel původně s ‚i‘, a pak je přepsal na ‚y‘. Odesilatelem balíčku byl tedy muž – písmo má výrazně chlapský charakter – a to muž nevalného vzdělání, neznalý města Croydonu. To bychom tedy měli. Obal chránil žlutou čtvrtkilovou krabici od virginského tabáku, na níž není nic pozoruhodného, až na dva zřetelné otisky palce v levém rohu dole. Je naplněna hrubou solí, jaké se používá k vydělávání kůží a při jiných hrubších pracích. V soli pak je uložen tento velice neobvyklý obsah.“
Při těch slovech vyňal obě uši, položil je na prkénko, které měl na klíně, a pozorně je do všech podrobností zkoumal, zatímco my s Lestradem jsme se k němu z každé strany skláněli a hleděli jsme střídavě na ty hrůzné ostatky a na zamyšlenou bystrou tvář našeho společníka. Nakonec je opět vrátil do krabice a chvíli ještě zůstal sedět a uvažoval.
„Všiml jste si ovšem,“ pravil nakonec, „že ty uši nejdou do páru.“
„Ano, to jsem zaznamenal. Jestli však jde o žertovný kousek nějakých mediků, mohli v pitevně právě tak dobře sebrat dvě různé uši jako stejný pár.“
„To je pravda. Jenže v tomto případě nejde o žert.“
„Jste si tím jist?“
„Všechno mluví proti takovému předpokladu. Tělům v pitevně je injikována konzervační látka. U těchto uší po ní není ani stopy. Navíc jsou čerstvého data. Byla useknuta nějakým hrubým nástrojem, což by medik neudělal. A pak, adeptu lékařského povolání by jistě napadla jako konzervační prostředek spíše kyselina karbolová nebo čistý líh a sotva průmyslová sůl. Opakuji, že zde nejde o žádný žert, ale že vyšetřujeme vážný zločin.“
Pocítil jsem nedefinovatelné vzrušení, když jsem slyšel přítelova slova a viděl, jak jeho tvář zvážněla a zpřísněla. Brutální úvod jako by předznamenával jakousi divnou a nevysvětlitelnou hrůzu v pozadí. Lestrade však zavrtěl hlavou: očividně nebyl docela přesvědčen.
„Jistě lze leccos namítat proti domněnce o žertu,“ řekl, „jenže proti té druhé domněnce je možno vznést ještě důraznější námitky. Víme, že tahle žena žila dvacet let tiše a spořádaně, zprvu v Penge a pak tady. Proč by, pro všechny svaté, právě jí poslal nějaký zločinec důkaz své viny, zvlášť když ona sama – pokud není mistrnou herečkou – z toho není o nic moudřejší než my?“
„Ten problém je třeba rozřešit,“ odvětil Holmes, „a já za svou osobu se do toho pustím s předpokladem, že jsem uvažoval správně a že došlo k dvojí vraždě. Jedno z těch uší patřilo ženě: je malé, jemně tvarované a bylo propíchnuto pro náušnici. To druhé je mužské, opálené, vybarvené, a rovněž propíchnuté pro náušnici. Tito dva lidé jsou s největší pravděpodobností mrtvi, anebo bychom se byli o jejich případu už doslechli. Dnes je pátek. Balíček byl odeslán ve čtvrtek ráno. K tragické události tedy došlo ve středu, v úterý anebo ještě dříve. Jestliže byli dva lidé zavražděni, kdo jiný než jejich vrah poslal tento důkaz vykonané práce slečně Cushingové? Můžeme předpokládat, že odesilatel balíčku je člověk, po němž pátráme. Musel mít nějaký pádný důvod, proč poslal tu trofej slečně Cushingové. Jaký důvod? Chtěl jí oznámit, že čin byl vykonán, anebo jí snad způsobit zármutek. V tom případě by však věděla, kdo zločin spáchal. Ví to skutečně? Pochybuji. Kdyby to věděla, proč by volala policii? Mohla ty uši zakopat a nikdo by nic netušil. To by byla udělala, kdyby chtěla zločince krýt. A kdyby ho nechtěla krýt, udala by jeho jméno. Tu motanici je třeba rozmotat.“ Tyto věty ze sebe chrlil vysokým hlasem, oči bezvýrazně upřeny na zahradní plot; pak však rázně vstal a vykročil k domu.
„Musím slečně Cushingové položit několik otázek,“ řekl.
„V tom případě vás tady opustím,“ řekl Lestrade, „neboť bych si chtěl vyřídit jistou záležitost. Nepředpokládám, že bych se od slečny Cushingové dozvěděl něco nového. Najdete mne na stanici.“
„Zastavíme se tam cestou na nádraží,“ odvětil Holmes. Za okamžik nato jsme oba stanuli v předním salónu, kde paní domu dál vyšívala, jako by se nic nedělo. Když jsme vešli, spustila vyšívání do klína a pátravě se na nás zahleděla modrýma očima.
„Jsem přesvědčena, pane,“ pravila, „že je to všechno omyl a že ta zásilka vůbec nebyla určena mně. Řekla jsem to už několikrát tomu pánovi ze Scotland Yardu, ale on se mi prostě vysmál. Pokud vím, nemám na celém světě nepřítele, tak proč by mi chtěl někdo zahrát takový kousek?“
„Začínám přicházet k stejnému názoru, slečno Cushingová,“ řekl Holmes a usedl po jejím boku. „Připadá mi víc než pravděpodobné –“ odmlčel se a já s překvapením zjistil, když jsem se pootočil, že s mimořádnou pozorností studuje slečnin profil. Na jeho bystré tváři se kratičce mihlo jak překvapení, tak zadostiučinění, ale když se slečna ohlédla, aby zjistila, proč nedopověděl, co chtěl říci, tvářil se už zase stejně neosobně jako předtím. Prohlédl jsem si sám pozorně její uhlazené kučeravé vlasy, úpravný čepeček, malé pozlacené náušničky a pokojný výraz, ale nespatřil jsem nic, co by vysvětlovalo přítelovo očividné vzrušení.
„Rád bych vám položil několik otázek –“
„Všechno to vyptávání už mne unavuje!“ zvolala slečna Cushingová nedůtklivě.
„Vy máte dvě sestry, viďte.“
„Jak jste to poznal?“
„Jakmile jsem vstoupil do tohoto pokoje, všiml jsem si, že máte na římse soubornou podobiznu tří dam: jedna z nich jste bezpochyby vy sama, zatímco druhé dvě se vám tak blízce podobají, že jsem nezapochyboval o příbuzenských vztazích mezi vámi.“
„Ano, máte pravdu. To jsou moje dvě sestry Sarah a Mary.“
„A zde vedle mne je další fotografie, pořízená v Liverpoolu: zobrazuje vaši mladší sestru ve společnosti muže, o němž se podle uniformy dá soudit, že je stevardem na lodi. Vidím, že tehdy byla ještě svobodná.“
„Máte bystrý postřeh.“
„To patří k mému povolání.“
„Nu, máte pravdu. Ale několik dní nato se za pana Brownera provdala. V té době, kdy se dali fotografovat, se plavil na lince do Jižní Ameriky, ale má ji tak rád, že se od ní nechtěl odloučit na tak dlouhou dobu, a teď se plaví mezi Liverpoolem a Londýnem.“
„Že by na Dobyvateli?“
„Ne, na 1. máji, pokud vím. Jím mne sem přišel jednou navštívit. To bylo ještě předtím, než porušil slib; potom už vždycky pil, jakmile vyšel na břeh, a jemu stačilo málo, aby začal vyvádět jako rozumu zbavený. Nešťastný den, kdy zase vzal do ruky sklenku! Nejdřív se přestal stýkat se mnou, pak se pohádal se Sarah, a teď už ani Mary nepíše, takže vůbec nevíme, jak se jim daří.“
Slečna Cushingová zřejmě narazila na námět, který jí velice ležel na srdci. Zprvu byla uzavřená, jako osaměle žijící lidé většinou bývají, ale nakonec se živě rozpovídala. Pověděla nám hromadu podrobností o svém švagrovi stevardovi a pak zabrousila na své bývalé podnájemníky, ty mediky, a podala dlouhý výčet jejich přečinů a uvedla jejich jména i nemocnice, kde praktikovali. Holmes všemu pozorně naslouchal a tu a tam ji povzbudil otázkou.