Takhle to po pravdě bylo. Můžete si mě pověsit, nebo se mnou dělejte, co chcete, ale nemůžete mě potrestat víc, než jsem byl potrestaný. Nemůžu zavřít oči, abych neviděl, jak se na mě ti dva koukali, když se v mlze ukázal můj člun. Já je zabil rychle, ale oni mě zabíjejí pomalu; a jestli takhle prožiju ještě jednu noc, buď se do rána pominu, anebo umřu. Nenecháte mě tu v cele samotného, viďte, pane? Proboha, nenechávejte mě tu, a kéž se i nad vámi ve vaší nejtěžší hodince někdo slituje jako vy teď nade mnou.‘
Co to má všechno za smysl, Watsone?“ řekl Holmes vážným hlasem, když odložil ty listy. „Jakému účelu slouží tenhle bludný kruh utrpení, násilí a hrůzy? Musí mířit k nějakému cíli, jinak by v našem vesmíru vládla náhoda, a to je nepředstavitelné. Ale k jakému cíli? tak zní ta obtížná, neodbytná, věčná otázka, a lidský rozum je pořád stejně dalek toho, aby na ni našel odpověď.“
Rudý kruh
1
„Podívejte, paní Warrenová, skutečně se nedomnívám, že byste měla důvody k obavám, ani nevidím nutnost, abych já, jehož čas je vzácný, v té věci nějak zasahoval. Musím opravdu věnovat pozornost jiným záležitostem.“ Tak pravil Sherlock Holmes a rozevřel opět velké desky, v nichž si pořádal a katalogizoval některé dokumenty z poslední doby.
Paní bytná se však vyznačovala pravou ženskou vytrvalostí a důvtipem a pevně trvala na svém.
„Vloni jste se ujal jednoho mého podnájemníka,“ pravila, „jistého pana Fairdala Hobbse.“
„Ano, vzpomínám si – jednoduchý případ.“
„Ale on o tom pořád mluvil, jak jste na něho byl milý a jak jste mu pomohl najít cestu z nesnází. Vím, že byste mi dokázal pomoci, jen kdybyste chtěl.“
Holmes býval přístupný lichotkám, ale také, abych byl spravedlivý, útokům na své soucitné srdce. Toto spojené úsilí ho teď přimělo odložit lepidlo a s rezignovaným povzdechem odsednout od stolu.
„Tak tedy dobrá. Povězte nám, co máte na srdci, paní Warrenová. Doufám, že vám nevadí kouření? Děkuji vám – Watsone, zápalky! Pokud jsem vám dobře rozuměl, zneklidňuje vás, že nový podnájemník setrvává ve svých pokojích a vy ho ani nevidíte. Propána, paní Warrenová, kdybych já byl vaším podnájemníkem, neviděla byste mne často třeba celé týdny.“
„Jistě, no prosím, ale tohle je něco jiného. Děsí mne to, pane Holmesi. Nemůžu strachem spát. Od časného rána do pozdního večera slyším jeho kroky, jak přechází rychle po pokoji sem a tam, a nikdy jsem ho ještě ani nezahlédla. Já už to nevydržím. Manžel je z toho stejně znepokojený jako já, ale on je celý den v práci, a já nemám ani na chvilku klid. Proč se skrývá? Co má na svědomí? Jsem v domě sama, jen s holkou, a nemám na to nervy.“
Holmes se naklonil kupředu a svými dlouhými tenkými prsty vzal ženu za rameno. Když chtěl, dokázal lidi téměř hypnoticky zkonejšit. Vyděšený pohled se jí ztratil z očí a rozčilený výraz na tváři se změnil v obvyklou vyrovnanost. Posadila se na židli, kterou jí nabídl.
„Ujmu-li se toho případu, musím znát všechny podrobnosti,“ řekl. „Nepospíchejte a uvažujte. Malá drobnost může mít klíčový význam. Pravíte, že před deseti dny k vám přišel nějaký muž a zaplatil si na čtrnáct dní za byt a stravu?“
„Zeptal se, co požaduji. Řekla jsem, že padesát šilinků na týden. Pronajímám malý obývací pokoj a ložnici s celým příslušenstvím v podkroví.“
„A co on?“
„Povídá: ‚Dám vám pět liber na týden, přistoupíte-li na mé podmínky.‘ Nejsme zámožní, pane Holmesi, manžel má malý plat a ty peníze pro mne hodně znamenaly. Vytáhl desetilibrovku a na místě mi ji dal. ‚Můžete ji mít každých čtrnáct dní, a hezky dlouho, jestli se budete řídit podle dohodnutých podmínek,‘ povídá. ‚Kdybyste je porušila, nechtěl bych vás už znát.‘“
„Jaké to byly podmínky?“
„No, předně žádal klíč od domu. Proti tomu jsem nic neměla. Podnájemníci často mívají klíče. A také aby do pokoje nikdo nechodil a pod žádnou záminkou ho nikdy nikdo nerušil.“
„Na tom přece není nic tak neobvyklého.“
„V rozumných mezích jistě ne, pane. Ale tohle se vymyká všem mezím. Bydlí u nás deset dní, a ani manžel, ani já, ani holka jsme ho jedinkrát nezahlédli. Slyšíme, jak rychlými kroky přechází sem a tam, sem a tam, večer, ráno i v poledne, ale krom prvního večera nevyšel ještě z domu.“
„První večer tedy někam odešel?“
„Ano, prosím, a vrátil se velmi pozdě – všichni jsme už spali. Řekl mi o tom, když si najal pokoje, a požádal mě, abych nezastrkovala závoru. Bylo už po půlnoci, když jsem ho slyšela jít po schodech nahoru.“
„A co jídlo?“
„Vyžádal si, abychom mu vždycky, když zazvoní, nechali jídlo na židli hned za dveřmi. Když dojí, zazvoní, a my si to zas z té židle vezmeme. Chce-li něco jiného, napíše to tiskacími písmeny na lísteček a nechá ho na podnose.“
„Tiskacími písmeny?“
„Ano, prosím, tužkou a tiskacími písmeny. Jen jedno slovo, nic víc. Tady jsem vám jeden lísteček přinesla na ukázku: MÝDLO. Tady je jiný: SIRKA. Tenhle lísteček mi tam nechal dnes ráno: DAILY GAZETTE. Ty noviny mu nosím každé ráno se snídaní.“
„Považte, Watsone!“ řekl Holmes a prohlížel si s velkou zvědavostí útržky papíru, které mu bytná podávala. „Tohle je jistě trochu nezvyklé. Touhu po odloučenosti chápu; ale proč tiskací písmena? Malovat tiskací písmena je zdlouhavé. Proč to prostě nenapíše? Co vám to napovídá, Watsone?“
„Že si nepřeje ukázat, jaký má rukopis.“
„Ale proč? Co mu na tom může vadit, kdyby paní bytná měla kratičkou ukázku jeho rukopisu? Přesto ale to může být, jak říkáte. A nabízí se další otázka: proč tak stručné vzkazy?“
„To nemám tušení.“
„Otevírají se tu vděčné možnosti pro inteligentní dohady. Ta slůvka jsou psána běžnou nafialovělou tužkou s širokým hrotem. Všimněte si, že z tohoto lístku utrhl ze strany kousek poté, kdy napsal vzkaz, takže M ve slově MÝDLO je zčásti pryč. Výmluvné, Watsone, nemyslíte?“
„Opatrnost?“
„Správně. Byla tam očividně nějaká stopa, snad otisk palce, něco, co mohlo vést k odhalení totožnosti. Říkala jste tedy, paní Warrenová, že to byl člověk prostřední postavy, černovlasý, s plnovousem. Jak starý asi mohl být?“