„Mladý, pane – ani ne třicet.“
„Nemůžete ho popsat trochu podrobněji?“
„Mluvil dobře anglicky, ale přitom jsem podle přízvuku měla dojem, že je to cizinec.“
„Jak byl oblečen?“
„Moc pěkně – jako nóbl pán. Tmavý oblek – nic nápadného.“
„Nepředstavil se?“
„Ne, pane Holmesi.
„Nikdo mu nepsal ani ho nepřišel navštívit?“
„Nikdo.“
„Ale přece musíte vy nebo vaše děvče do jeho pokoje ráno zajít?“
„Ne, prosím; on si uklízí sám.“
„Propána! To je jistě zvláštní. Co zavazadla?“
„Přinesl si s sebou jen jednu velkou hnědou kabelu – jinak nic.“
„Hm, to nám tedy mnoho nepomůže. Pravíte, že se nic nevyneslo z jeho pokoje – vůbec nic?“
Paní bytná vyňala z kabelky obálku a z ní vysypala na stůl dvě ohořelé sirky a nedopalek cigarety.
„Tohle bylo na jeho podnose dnes ráno. Přinesla jsem to, protože jsem slyšela, že vy umíte z maličkostí vyčíst velké věci.“
Holmes pokrčil rameny.
„Tohle nic není,“ řekl. „Sirky použil ovšem proto, aby si zapálil cigaretu. To je zřejmé podle krátkého ohořelého konce. Kdyby si zapaloval dýmku nebo doutník, shořelo by půl sirky. I propána! Ten oharek je zajisté zajímavý. Říkáte, že ten pán měl knír a bradku?“
„Ano, pane Holmesi.“
„Tomu tedy nerozumím, Watsone. Soudil bych, že tohle mohl vykouřit jen hladce vyholený muž. Vždyť i váš skromný knírek by takováhle cigareta ožehla.“
„Špička?“ navrhl jsem.
„Ne, ne; nedopalek je sežmolený. Nebylo by možné, že se u vás ubytovali dva lidé, paní Warrenová?“
„Ne, pane; jí tak málo, že se až divím, jak mu to může stačit k životu.“
„Hm, myslím, že musíme vyčkat, dokud nebudeme mít víc podkladového materiálu. Koneckonců, nemáte si nač stěžovat. Dostala jste zaplaceno a není to obtížný nájemník, třebaže si počíná poněkud neobvykle. Platí vám dobře, a jestli se chce ztratit světu z očí, vás se to přímo nijak netýká. Nemůžeme vniknout do jeho soukromí, dokud nebudeme mít důvod k domněnce, že touží po soukromí z odsouzeníhodných pohnutek. Ujímám se toho případu a nepustím jej z hlavy. Kdyby se událo něco nového, přijďte mi to oznámit, a spolehněte se, že vám pomohu, kdyby bylo potřeba.
Ten případ má rozhodně několik zajímavých bodů, Watsone,“ poznamenal, když nás paní bytná opustila. „Může to ovšem mít banální vysvětlení – osobní výstřednost – anebo jde o mnohem hlubší důvody, než se zdánlivě jeví. Předně člověku vytane na mysli logická možnost, že v tom bytě teď bydlí někdo jiný než muž, který si jej pronajal.“
„Proč myslíte?“
„Nu, kromě nedopalku se mi zdálo nápadné, že podnájemník odešel z bytu pouze krátce poté, co si jej pronajal. Vrátil se – někdo se vrátil – v době, kdy mu nepřekáželi žádní svědkové. Nic nedokazuje, že osoba, která odešla, se také do bytu vrátila. Navíc ten muž, který si pokoje pronajal, uměl dobře anglicky. Tenhle druhý maluje SIRKA, když by logicky mělo být SIRKY. Představuji si, že to slovo opsal ze slovníku, kde je uvedeno příslušné podstatné jméno, ale nikoli množné číslo. Ten lakonický způsob vyjadřování má možná zakrýt neznalost angličtiny. Ano, Watsone, máme proč se domnívat, že došlo k záměně podnájemníků.“
„Ale za jakým účelem?“
„Nu ano, to je problém, nad nímž je třeba se zamyslit. Jeden způsob pátrání se nabízí dost očividně.“ Sňal z police velké desky, do nichž den za dnem ukládal soukromá oznámení z různých londýnských novin. „Můj ty světe!“ poznamenal, jak obracel stránky, „v tomto sboru zní úpění, výkřiky i bučení. Jaká to směs mimořádných událostí! Myslím, že nenajde bohatší loviště ten, kdo se zajímá o neobvyklé osudy. Podnájemník paní Warrenové je sám a není možné mu napsat, nemá-li se ohrozit kýžené inkognito. Jak k němu dospěje zvenčí nějaká zpráva nebo vzkaz? Očividně oznámením v novinách. Jiná cesta mi nenapadá, a naštěstí se můžeme soustředit pouze na jedny noviny. Tady jsou výstřižky z Daily Gazette za posledních čtrnáct dní. ‚Dáma s černým boa v Princově bruslařském klubu –’ tu můžeme pominout. ‚Jimmy jistě nechce zlomit matince srdce –’ to se jeví irrelevantní. ‚Prosím dámu, která omdlela v omnibusu do Brixtonu, aby laskavě – ‚ zmíněná mne nezajímá. ‚Den co den srdce mé touží –’ Žvásty, Watsone, nebetyčné žvásty. Počkat, tohle je trochu pravděpodobnější. ‚Trpělivost. Najdu způsob spojení. Zatím tato rubrika. G.‘ Tohle vyšlo dva dny poté, co se podnájemník paní Warrenové nastěhoval. Zní to docela případně, že? Tajemný nocležník rozumí anglicky, i když neumí anglicky psát. Pokusme se znovu zachytit stopu. Ano, zde – tři dny nato. ‚Pracuji k úspěšnému řešení. Trpělivost a opatrnost. Mraky pominou. G.‘ Potom týden nic. Načež přijde něco mnohem určitějšího: ‚Rýsuje se cesta. Bude-li možnost signály, vzpomeň dohodnutý kód, jedna A, dvě B atd. Brzy se dozvíš víc. G.‘ To bylo ve včerejších novinách a dneska v nich nestojí nic. Všechno se to velice dobře hodí na podnájemníka paní Warrenové. Vyčkáme-li ještě krátký čas, Watsone, nepochybuji, že se celá záležitost trochu rozuzlí.“
Tato předpověď se splnila, neboť ráno jsem zastal přítele, kterak stojí na koberečku před krbem, nahřívá si záda a se zadostiučiněním se usmívá.
„Co říkáte tomuhle, Watsone?“ zvolal a popadl noviny ze stolu. „‚Vysoký červený dům s bílými římsami. Druhé patro. Druhé okno zleva. Po setmění. G.‘ To je dost přesně určeno. Myslím, že bychom se po snídani měli vydat na výzkumy do sousedství Warrenových. I podívejme, paní Warrenová! Jaképak zprávy nám přinášíte?“
Naše klientka vpadla neohlášena do místnosti s bouřlivou energií, která napovídala, že došlo k nějakému nečekanému a dramatickému obratu.
„Musí se toho chopit policie, pane Holmesi!“ zvolala. „Já už s tím nechci nic mít. Sbalí si svých pět švestek a potáhne.
Byla bych mu to šla rovnou oznámit, ale pak jsem si pomyslela, že by to vůči vám nebylo slušné, kdybych se vás předem nezeptala, co o tom soudíte. Moje trpělivost je u konce, a když to má ještě odnášet můj starý –“
„Pan manžel něco odnesl?“
„Zacházeli s ním hrubě.“
„Ale kdo s ním hrubě zacházel?“
„To bychom taky rádi věděli. Stalo se to dnes ráno, pane. Manžel je kontrolorem u firmy Morton a Waylight v Tottenham Court Road. Odchází z domu před sedmou. Sotva dnes ráno ušel deset kroků, přiskočili k němu zezadu nějací dva chlapi, hodili mu kabát přes hlavu a strčili ho do drožky, která čekala u chodníku. Vozili ho přes hodinu a pak otevřeli dvířka a vystrčili ho ven. Byl tím pádem tak otřesen, že si ani nevšiml, kam se poděla ta drožka. Když se zvedl, zjistil, že je na Hampstsad Heathu; tak přijel omnibusem domů a teď leží na kanapi a já běžím rovnou sem, abych vám pověděla, co se stalo.“
„To je vysoce zajímavé,“ řekl Holmes. „Všiml si, jak ti muži vypadali – slyšel je mluvit?“
„Ne, je z toho jako omámený. Pamatuje si jenom to, že se vznes do vzduchu, jako když kouzelným proutkem mávne, a stejně zas dopadl na zem. Museli u toho být aspoň dva chlapi, a možná že tři.“
„A vy se domníváte, že toto přepadení nějak souvisí s vaším podnájemníkem?“