Выбрать главу

„No, bydlíme tam už patnáct let a něco takového se nám ještě nestalo. Mám už toho dost. Peníze nejsou všechno. Půjde mi z domu, než se setmí.“

„Vyčkejte ještě maličko, paní Warrenová. Neukvapujte se. Tahle záležitost se mi začíná jevit jako mnohem významnější, než se mi na první pohled zdálo. Nyní je jasné, že vašemu podnájemníkovi hrozí nějaké nebezpečí. Je stejně jasné, že jeho nepřátelé, kteří na něho číhali v blízkosti vašeho domu, si ho v ranní mlze spletli s vaším manželem. Když zjistili svůj omyl, propustili pana Warrena na svobodu. Co by byli udělali, kdyby se nebyli spletli, to se můžeme pouze dohadovat.“

„Ale co si mám počít, pane Holmesi?“

„Měl bych velkou chuť prohlédnout si toho vašeho podnájemníka zblízka, paní Warrenová.“

„Nevím, jak by se to dalo zařídit – ledaže byste mu vpadli do pokoje. Když mu tam postavím podnos a vracím se po schodech dolů, slyším vždycky, jak odemyká.“

„Musí si ten podnos zanést do pokoje. Třeba bychom se mohli někde schovat a prohlédnout si ho při tom.“

Bytná chvíli přemýšlela.

„Hm, naproti jeho pokoji je komora. Kdybychom tam narafičili zrcadlo a vy jste se schovali za dveře, snad byste –“

„Výborně!“ řekl Holmes. „Kdypak obědvá?“

„Kolem jedné, pane Holmesi.“

„Přijdeme k vám s doktorem Watsonem včas. Prozatím se vám poroučím, paní Warrenová.“

V půl jedné jsme stáli na schodech před domem paní Warrenové – byla to vysoká, úzká stavba ze žlutých cihel v Great Orme Street, jedné z malých průjezdních uliček za severovýchodním traktem Britského muzea. Jelikož stojí hned za nárožím, lze odtud přehlédnout celou Howe Street, která se honosí výstavnějšími budovami. Holmes se spokojeně zasmál a ukázal na jednu z nich, činžovní dům s drahými byty, který tak vyčníval nad ostatní, že rázem poutal pozornost.

„Pohleďte, Watsone!“ pravil. ‚Vysoký červený dům s bílými římsami.‘ To je přece ono signální stanoviště. Známe místo, známe kód, neměl by to tedy být obtížný úkol. V okně visí cedule ‚k pronajmutí‘. Zřejmě prázdný byt, kam má spojenec přístup. Tak co, paní Warrenová?“

„Všechno jsem připravila. Nechte si laskavě boty na odpočívadle a pojďte se mnou, já vás tam dovedu.“

Vymyslela nám výbornou skrýš. Zrcadlo umístila tak, že jsme za židlí ve tmě mohli velmi dobře pozorovat protější dveře. Sotva jsme se usadili a paní Warrenová nás opustila, když nám vzdálené zacinkání oznámilo, že náš tajemný soused zazvonil. Zanedlouho se objevila paní bytná s podnosem, položila jej na židli vedle zavřených dveří a hlučně se vzdálila. Krčili jsme se bok po boku za pootevřenými dveřmi a upřeně jsme zírali do zrcadla. Když kroky paní bytné dozněly, cvakl náhle otáčející se klíč v zámku, klika se pohnula, dvě hubené ruce vystřelily a popadly podnos ze židle. Za malou chviličku jej spěšně vrátily a já krátce zahlédl půvabný, snědý obličejík, zírající zděšeně na pootevřené dveře protější komory. Pak se dveře přibouchly, klíč se znovu otočil a všude zavládlo ticho. Holmes mne zatahal za rukáv a oba jsme se tiše odkradli dolů.

„Přijdeme sem opět večer,“ řekl nedočkavě paní bytné.

„Myslím, Watsone, že si celou tu záležitost můžeme lépe promyslet doma.“

„Můj předpoklad, jak jste viděl, se potvrdil,“ pronesl pak z hloubi svého křesla. „Došlo k výměně podnájemníků. Nepředpokládal jsem však, že tam najdeme ženu, a to žádnou tuctovou ženu, Watsone.“

„Viděla nás.“

„Viděla něco, co ji polekalo. To je jisté. Dosavadní průběh je v obecných rysech dost jasný, že? Dvojice hledá útočiště v Londýně, neboť jim hrozí nějaké strašné, bezprostřední nebezpečí. Nakolik jsou ohroženi, můžeme soudit podle úzkostlivých bezpečnostních opatření. Muž, který má před sebou nějaký úkol, chce nechat ženu dokonale ochráněnou, dokud ho nesplní. Není to lehký problém, ale on jej vyřeší originálním způsobem, a tak účinně, že o ní neví ani její bytná, která jí obstarává jídlo. Tiskací písmena, jak je teď nabíledni, mají zabránit, aby rukopis neprozradil, že jde o dámu. Muž se nemůže k ženě přiblížit, aby neuvedl nepřátele na stopu. Jelikož nemá možnost přímého spojení, uchýlí se k společenské rubrice v novinách. Až sem je všechno jasné.“

„Ale co za tím vězí?“

„Uvažujete výhradně prakticky, milý Watsone, jako vždy! Co za tím vším asi vězí? Problémeček paní Warrenové se poněkud rozrostl a nabyl hrozivější tvářnosti. Můžeme říci aspoň tolik: tohle není žádná obyčejná milostná eskapáda. Viděl jste, jak se ta žena zatvářila, když vytušila nebezpečí. Slyšel jste, jak byl přepaden pan domácí, když to bezpochyby platilo podnájemníkovi. Tyto hrozivé signály a zoufalá snaha o utajení napovídají, že jde o otázku života a smrti. Přepadení pana Warrena dále svědčí o tom, že nepřátelé, ať už to je kdokoliv, sami nevědí, že podnájemníka vystřídala podnájemnice. Je to velmi zvláštní a složité, Watsone.“

„Proč byste se tím dále zabýval? Co tím chcete získat?“

„Proč, co myslíte? Oddávám se umění pro umění, Watsone. Když jste provozoval lékařskou praxi, jistě jste se někdy zaobíral pacientem, aniž jste pomyslel na svůj účet.“

„Dělal jsem to kvůli sebevzdělání, Holmesi.“

„Sebevzdělání nikdy nekončí, Watsone. Život je série lekcí, a nejpoučnější přijde nakonec. Tohle je zajímavý případ. Nekyne z něho ani zisk, ani sláva, a přece člověk touží uvést věci do pořádku. Až se setmí, měli bychom v našem sebevzdělání opět o krůček postoupit.“

Když jsme se vrátili k paní Warrenové, pochmurný zimní londýnský podvečer zhoustl do jednolité šedé clony, do smrtelně monotónní barvy, přerušované pouze ostře ohraničenými čtverhrannými okny a rozplizlými svatozářemi plynových luceren. Seděli jsme v obývacím pokoji u Warrenových potmě a vyhlíželi ven; tu zablikalo vysoko proti nám do tmy další matné světlo.

„Někdo v té místnosti přechází,“ zašeptal Holmes, hubený obličej dychtivě přitisknutý na okenní tabuli. „Ano, vidím jeho stín. Tu ho máme. Drží v ruce svíčku. Teď vykukuje ven. Chce se ujistit, že ona je připravena. Začíná signalizovat. Zapisujte si jeho poselství také, Watsone, pro kontrolu. Jeden záblesk – to je přece A. A teď dál. Kolik jste jich spočítal? Dvacet? Já rovněž. To by mělo znamenat T. AT – zatím jsme to přečetli. Další T. Není to omyl? Co přijde teď? TENTA. Konec? To přece nemůže být vše, Watsone. ATTENTA nedává žádný smysl. Má to snad být ATENTÁT? Už zase bliká. Co to asi bude? ATTE – vždyť opakuje stejné heslo. Podivné, Watsone, velice podivné! A teď znovu. AT – vždyť on to opakuje potřetí. Třikrát ATTENTA! Jak často to chce ještě opakovat? Ne, tím zřejmě skončil. Odstoupil od okna. Co o tom soudíte, Watsone?“

„Šifra, Holmesi.“

Přítel dal pousmáním najevo, že pochopil. „A žádná složitá, Watsone. „Vždyť je to italsky! To koncové A znamená, že oslovuje ženu. ‚Pozor! Pozor! Pozor!‘ Je to tak, Watsone?“

„Soudím, že jste uhodil hřebíček na hlavičku.“

„Nepochybuji o tom. Naléhavost vzkazu zdůrazňuje trojí opakování. Ale nač si má dát pozor? Počkat: přistupuje znovu k oknu.“

Zahlédli jsme opět nezřetelnou siluetu skrčeného muže a záblesky plamínku v okně, jak začal signalizovat. Postupoval rychleji než předtím – tak rychle, že jsme ho sledovali jen s obtížemi.

„PERICOLO – pericolo – hm, co je zas tohle, Watsone? Neznamená to ‚nebezpečí‘? Ano, přisámbůh, dává výstrahu. Opět začal. PERI. Ajaj, co pro všechny –“