Světélko náhle zhaslo, jasný obdélník okna zmizel, a druhé patro vytvořilo temný pás na vznosné budově, pruhované svítivými římsami. Poslední varování bylo náhle přerušeno. Kdo je přerušil a jak? V duchu nám vyvstala stejná představa. Holmes vyskočil od okna a napřímil se.
„Tohle je vážná věc, Watsone,“ zvolal. „Stalo se něco nepěkného. Proč ten vzkaz tak náhle ustal? Měl jsem na ten případ upozornit Scotland Yard – a teď je situace tak napjatá, že nemůžeme odejít.“
„Mám doběhnout pro policii já?“
„Musíme získat jasnější představu. Třeba se ještě ukáže, že to způsobila nějaká nevinná příčina. Pojďte, Watsone, přeběhneme tam a zjistíme, co budeme moci.“
2
Když jsme pospíchali po Howe Street, ohlédl jsem se k domu, odkud jsme vyšli. V okně pod střechou jsem matně viděl stín čísi hlavy, ženské hlavy: neznámá zírala soustředěné a napjatě do noční tmy a čekala v bezděčném rozčilení, bude-li přerušená zpráva pokračovat. Ve vchodu luxusního činžovního domu na Howe Street stál nějaký muž, s límcem zdviženým a zachumlaný do šály, a opíral se o zábradlí. Trhl sebou, když nám ve vstupní hale světlo dopadlo na obličej.
„Holmesi!“ zvolal.
„I to se podívejme, Gregson!“ řekl přítel a stiskl si ruku se známým detektivem ze Scotland Yardu. „Na konci cesty se milenci sejdou. Co vás sem přivedlo?“
„Asi totéž, co vás,“ řekl Gregson. „Jen si neumím představit, jak jste se o tom dozvěděl.“
„Různé nitky, ale vedou k stejnému klubku. Zachytil jsem vysílané signály.“
„Signály?“
„Ano, z tamtoho okna. Uprostřed slova přestaly. Přišli jsme zjistit, co se stalo. Ale jelikož vidím, že máte věci bezpečně v rukou, myslím, že naší přítomnosti už není třeba.“
„Počkejte, prosím!“ zvolal Gregson dychtivě. „Musím uznat, pane Holmesi, že ve všech případech, kdy jste mi stál po boku, jsem měl vždy pocit větší jistoty. Z těchto apartmá nelze jinudy odejít, takže nám neunikne.“
„Kdo je to?“
„Protentokrát vedeme, pane Holmesi. Musíte uznat, že jsme vás předběhli.“ Udeřil holí do země, načež z kočáru u protějšího chodníku seskočil drožkář a s bičem v ruce k nám přiběhl. „Smím vás seznámit s panem Sherlockem Holmesem?“ zeptal se Gregson drožkáře. „Tohle je pan Leverton z americké Pinkertonovy detektivní kanceláře.“
„Ten, který se proslavil případem záhadné jeskyně na Long Islandu?“ řekl Holmes. „Těší mne, že vás poznávám, pane.“
Američan, tichý, věcný mladý muž s hladce vyholeným, ostře řezaným obličejem se zarděl při těch uznalých slovech. „‚Pracuji teď na nejdůležitějším případu, jaký jsem kdy měl, pane Holmesi,“ řekl. „Dostanu-li Gorgiana –“
„Cože! Gorgiana z Rudého kruhu?“
„Jeho sláva se tedy rozšířila i do Evropy? No, u nás v Americe ho taky moc dobře známe. Víme, že měl prsty v padesáti vraždách, a přitom nemáme žádný konkrétní důkaz, abychom ho mohli zatknout. Stopoval jsem ho z New Yorku a tady v Londýně se ho už týden držím a čekám na nějakou záminku, abych ho mohl popadnout za límec. Dostihli jsme ho s panem Gregsonem v tomhle velkém činžáku a je tu jen jeden východ, takže nám nemůže uniknout. Od té chvíle, co sem vstoupil on, nějací tři lidé odtud odešli, ale mohl bych přísahat, že mezi nimi nebyl.“
„Pan Holmes mluví o nějakém signalizování,“ řekl Gregson. „Tuším, že toho jako obvykle ví mnohem víc než my.“
Několika stručnými, jasnými slovy vysvětlil Holmes, jak se situace jeví nám.
Američan zoufale zalomil rukama.
„Ví o nás!“ zvolal.
„Proč myslíte?“
„Vždyť je to logické, ne? Tady signalizuje svému člověku – v Londýně je několik jeho gangsterů. Náhle to přeruší, právě když je varoval před nebezpečím, jak říkáte. Co to může znamenat jiného, než že nás z toho okna zahlédl, anebo nějak jinak pochopil, nakolik se nebezpečí přiblížilo, a že musí jednat hned, má-li vyváznout se zdravou kůží? Co navrhujete, pane Holmesi?“
„Abychom se bezodkladně odebrali nahoru a na vlastní oči se přesvědčili, co a jak.“
„Vždyť na něho nemáme zatykač.“
‚Je v neobsazeném bytě za podezřelých okolností,“ řekl Gregson. „To nám prozatím postačí. Šoupneme ho do chládku a uvidíme, jestli nás američtí kolegové nějak nepodpoří, abychom si ho tam mohli nechat. Prozatím vezmu odpovědnost za zatčení na sebe.“
Detektivové od policie možná někdy zakolísají pod nároky kladenými na jejich inteligenci, ale nikdy pod nároky kladenými na jejich odvahu. Gregson stoupal do schodů zatknout toho proslulého zabijáka naprosto nevzrušeně a věcně, jako by kráčel po schodišti ve Scotland Yardu. Člověk od Pinkertonů se ho snažil předběhnout, ale Gregson mu to rázně překazil. Londýnská nebezpečí jsou výsadou londýnské policie.
Dveře apartmá na levé straně chodby v druhém patře byly pootevřené. Gregson je otevřel dokořán. Uvnitř bylo naprosté ticho a tma. Rozškrtl jsem sirku a zapálil detektivovi lucernu. Jakmile se záblesk sirky ustálil v plamínek, všichni jsme překvapeně vydechli. Po prknech holé podlahy se táhla čerstvá krvavá stopa. Rudé kročeje mířily k nám a vycházely z vnitřní místnosti, jejíž dveře byly zavřené. Gregson je rozrazil a pozvedl před sebe rozžatou lucernu, zatímco my ostatní jsme mu dychtivě nakukovali přes rameno.
Uprostřed prázdné místnosti na podlaze ležel obrovitý muž. Jeho hladce vyholený snědý obličej byl hrůzně i groteskně seškleben a kolem hlavy, která spočívala v široké temně rudé kaluži na bílém dřevě, se zdál mít děsivou svatozář rudé krve. Kolena měl pokrčená, ruce rozhozené v agónii a z mohutného hnědého obnaženého hrdla mu zprostředka trčela bílá rukojeť nože, který vězel celým ostřím v jeho těle. Ten obrovitý chlap musel klesnout po oné strašné ráně jako býk na porážce. Vedle jeho pravice ležela hrozivá dýka s rohovinovou rukojetí a oboustranným ostřím a nedaleko ní černá kozinková rukavice.
„Kristepane! Černý Gorgiano osobně!“ zvolal americký detektiv. „Někdo nás předešel.“
„Tady je ta svíčka v okně, pane Holmesi,“ řekl Gregson. „Prosím vás, co to děláte?“
Holmes přikročil k oknu, zapálil svíčku a kroužil s ní před okenní tabulí. Pak vyhlédl do tmy, sfoukl svíci a odhodil ji na zem.
„Předpokládám, že nám to pomůže,“ pravil. Poodešel do místnosti a zůstal stát v hlubokém zamyšlení, zatímco oba profesionálové vyšetřovali mrtvého. „Zmínil jste se, že odtud vyšli tři lidé, zatímco jste čekali dole,“ řekl posléze Američanovi. „Všiml jste si jich dobře?“
„Ano, všiml.“
„Byl mezi nimi muž kolem třicítky, střední postavy, černovlasý, s tmavým plnovousem?“
„Ano, prošel kolem mne jako poslední.“
„To bude pravděpodobně váš člověk. Mohu vám dát jeho popis a máme jasný otisk jeho šlépěje. Jistě vám to postačí.“
„Vzhledem k těm miliónům lidí v Londýně to mnoho není.“
„Možná. Proto jsem pokládal za nejmoudřejší přivolat vám ku pomoci tuto dámu.“
Na ta slova jsme se všichni otočili. Ve dveřích stála jako v rámu vysoká krásná žena – tajemná podnájemnice z Bloomsbury.