„Opravdu?“
A už se objevil úřední zápisník.
„Sečkejte okamžik, Gregsone,“ řekl Sherlock Holmes. „Chcete pouze výpověď, ne?“
„A je mou povinností upozornit pana Scotta Ecclese, že může být použita proti němu.“
„Pan Eccles nám právě hodlal všechno vylíčit, než jste přišli. Myslím, Watsone, že by mu trochu brandy se sodou nemohlo škodit. Podívejte, pane Ecclesi, doporučoval bych vám, abyste pustil ze zřetele, že máte o dva posluchače navíc, a pověděl nám všechno tak, jak byste to byl učinil, kdyby vás nebyl nikdo vyrušil.“
Návštěvník spolkl koňak a barva se mu vrátila do tváří.
Pohlédl pochybovačně na inspektorův zápisník a jal se líčit svou neobvyklou příhodu.
„Jsem starý mládenec,“ řekl, „a protože mám rád společnost, stýkám se s velkým počtem lidí. Mezi mými přáteli je i rodina jistého Melvilla, sládka na odpočinku, který bydlí v Albermale Mansion v Kensingtonu. U jeho tabule jsem se před několika týdny seznámil s mladým mužem jménem Garcia. Vyrozuměl jsem, že je španělského původu a že zastává jakousi funkci na jejich vyslanectví. Hovořil dokonale anglicky, měl příjemné způsoby a byl to fešný člověk, jaký se hned tak nevidí.
Nějak se stalo, že jsme se s tím mladíkem spřátelili. Zdálo se, že jsem mu byl na první pohled sympatický, a třetí den po našem seznámení mne přišel navštívit do Lee. Po čase mne pozval, abych strávil pár dní v jeho vile Vistárie, ležící mezi Esherem a Oxshottem. Přijal jsem jeho pozvání a včera večer jsem se rozjel do Oxshottu.
Popsal mi předem svou domácnost. Žil s věrným sluhou, svým krajanem, který mu obstarával všechno potřebné. Ten člověk mluvil anglicky. Pak měl ještě výborného kuchaře, jak tvrdil, míšence, kterého sebral někde na cestách a který prý umí připravit skvělou večeři. Vzpomínám si, jak podotkl, že taková domácnost se jistě vyjímá podivně v samém srdci Surrey, a já s ním souhlasil, ač se ukázalo, že je ještě mnohem podivnější, než jsem předpokládal.
Přijel jsem tam – od Esheru je to asi dvě míle na jih. Dům je dost rozlehlý, stojí stranou od silnice a vede k němu točitá příjezdová cesta, lemovaná živým plotem. Koukám, že stavení je staré, omšelé, až hrůza zanedbané. Když bryčka zastavila na zapleveleném prostranství před domovními dveřmi, poskvrněnými plísní a vlhkem, zmocnily se mne pochyby, zda činím moudře, když jedu na návštěvu k člověku, kterého znám jen zběžně. Přišel mi však sám otevřít a vítal mne s halasnou srdečností. Předal mne sluhovi, takovému posmutnělému snědému člověku, který mi vzal zavazadlo a uvedl mne do mého pokoje. Celý dům působil tísnivě. Večeřeli jsme sami dva, a třebaže se mne můj hostitel snažil ze všech sil bavit, měl jsem dojem, že těká v myšlenkách někde docela jinde, a občas promluvil tak neurčitě a procítěně, že jsem mu sotva rozuměl. Bez ustání bubnoval prsty na stůl, okusoval si nehty a i jinak dával najevo nervozitu a netrpělivost. Večeře nebyla valná a obsluha také ne a přítomnost smutného, zamlklého sluhy k náladě nepřispívala. Ujišťuji vás, že jsem si v průběhu večera mnohokrát přál, abych si dokázal vymyslet nějakou výmluvu, která by mi pomohla vrátit se do Lee.
Vzpomínám si na jednu věc, která snad může souviset s událostmi, jež vy dva, pánové, vyšetřujete. Tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost. Když jsme dojídali, předal sluha pánovi nějaký lístek. Neušlo mi, že si můj hostitel poté, co jej přečetl, počíná ještě roztržitěji a podivněji než předtím. Přestal se vůbec namáhat s rozhovorem, ale seděl zabrán do vlastních úvah a kouřil jednu cigaretu za druhou. Byl jsem rád, že jsem se někdy kolem jedenácté mohl odebrat na lože. O něco později nahlédl Garcia ke mně do pokoje – měl jsem už zhasnuto – a ptal se, jestli jsem nezvonil. Odpověděl jsem, že nikoli. Omluvil se, že mne tak pozdě vyrušil, neboť už byla téměř jedna hodina, jak pravil. Nato jsem usnul a spal tvrdě až do rána.
A teď se dostávám k překvapující části celé příhody. Když jsem se probudil, byl už bílý den. Pohlédl jsem na hodinky a zjistil, že bude pomalu devět. Výslovně jsem žádal, aby mne přišli probudit v osm, a proto mne taková zapomnětlivost překvapila. Vyskočil jsem z postele a zazvonil na sluhu. Nikdo nepřicházel. Zvonil jsem znovu a znovu, ale bylo to stejně málo co platné. Usoudil jsem tedy, že se zvonek porouchal. Hodil jsem na sebe šaty a celý rozzlobený jsem seběhl dolů, abych požádal o horkou vodu. Umíte si představit, jak mne překvapilo, když jsem tam nikoho nezastal. Volal jsem v hale. Žádná odpověď. Běhal jsem z pokoje do pokoje. Všude pusto a prázdno. Můj hostitel mi předchozího večera ukázal, kde má ložnici, tak jsem tam zaklepal na dveře. Nic se neozvalo. Stiskl jsem kliku a vstoupil. Místnost byla prázdná, v posteli nikdo nespal. Odešel jako ostatní. Cizí hostitel, cizí komorník, cizí kuchař, všichni v noci zmizeli. Tak skončila moje návštěva ve vile Vistárie.“
Sherlock Holmes si zamnul ruce a tiše se zasmál – to zařazoval tuto bizarní příhodu do své sbírky podivných událostí.
„Váš zážitek je, pokud vím, zcela ojedinělý,“ řekl. „Smím se zeptat, co jste udělal potom, pane Ecclesi?“
„Zuřil jsem. Zprvu jsem byl přesvědčen, že jsem se stal obětí nějakého nesmyslného žertu. Sbalil jsem si věci, zabouchl za sebou dveře a s kufříkem v ruce jsem se vydal do Esheru. Zastavil jsem se u firmy Bří Allanové, což je místní realitní kancelář, která zprostředkuje nemovitosti, a zjistil jsem, že vilu pronajali oni. Napadlo mne, že se to všechno sotva asi odehrálo jen za tím účelem, aby si ze mne tropili šašky, ale že hlavním důvodem musí být, že se chtějí vyhnout zaplacení nájemného. Je druhá polovina března a konec kvartálu se tedy blíží. V této domněnce jsem se však zmýlil. Zprostředkovatel mi poděkoval za upozornění, ale oznámil mi, že činže byla zaplacena předem. Odjel jsem do města a zašel na španělské vyslanectví. Nikdo tam takového člověka neznal. Poté jsem vyhledal Melvilla, v jehož domě jsem se s Garciou seznámil, avšak zjistil jsem, že o něm ví vlastně ještě méně než já. A nakonec, když jsem dostal odpověď na svůj telegram, jsem navštívil vás, jelikož jsem slyšel, že radíte lidem v obtížných případech. Ale z toho, co jste pravil po svém příchodu vy, pane inspektore, jsem vyrozuměl, že můžete na moje vyprávění navázat a že došlo k nějaké tragédii. Ujišťuji vás, že každé slovo, které jsem pronesl, je čistá pravda a že kromě toho, co jsem vypověděl, nevím o dalších osudech toho člověka vůbec nic. Upřímně si přeji policii pomoci, pokud je to v mých silách.“
„Jsem o tom přesvědčen, pane Ecclesi, jsem o tom přesvědčen,“ řekl inspektor Gregson velmi přívětivě. „Musím prohlásit, že vše, co jste vypověděl, zcela odpovídá faktům, která se nám podařilo zjistit. Vezměme například ten vzkaz, který sluha doručil během večeře. Nevšiml jste si náhodou, co se s ním stalo?“
„Ano, všiml. Garcia ho zmačkal a hodil do ohně.“
„Co na to řeknete, pane Baynesi?“
Venkovský detektiv byl statný, obtloustlý brunátný muž, jehož obličej zachraňoval od přízemnosti jen pár mimořádně bystrých očí, téměř skrytých v hlubokých záhybech kůže na tvářích a na čele. S pomalým úsměvem vytáhl z kapsy složený zažloutlý útržek papíru.
„U krbu je vysoká mříž, pane Holmesi, a on ji přehodil. Lístek zapadl za ni a unikl tak plamenům.“
Holmes se uznale usmál.
„Musel jste prozkoumat dům velmi pečlivě, když jste postřehl i malou papírovou kuličku.“
„To už je tak můj zvyk, pane Holmesi. Mám to přečíst, pane Gregsone?“