Několik dní poté bylo to shromáždění. Když se Gennaro vrátil, hned jsem na něm poznala, že se stalo něco strašlivého. A bylo to horší, než bychom si vůbec byli dokázali představit. Spolek získával peníze tím, že vydíral zámožné Italy a vyhrožoval jim násilím, kdyby příspěvek odepřeli. Obrátili se i na našeho drahého přítele a dobrodince pana Castalotta. Odmítl ustoupit před pohrůžkami a předal výstrahy policii. Shromáždění se usneslo, že má být příkladně potrestán, aby se ostatní oběti už neodvážily nesouhlasit. Schůze určila, že se má jeho dům vyhodit do povětří dynamitem, až on bude doma. Losovalo se, kdo má ten čin vykonat. Gennaro viděl, jak se na něho náš nepřítel usmívá, když sahal rukou do urny. Nepochybně to na něj bylo předem nalíčeno, protože mu ležel na dlani osudný kotouč s rudým kruhem, mandát k vraždě. Měl zavraždit svého nejlepšího přítele, anebo vystavit sebe i mne pomstě svých druhů. Jednou z jejich prokletých zásad totiž je, že trestají nejen ty, kdož si je proti sobě popudili, ale ubližují i jejich blízkým, a právě toto vědomí viselo mému ubohému Gennarovi nad hlavou jako meč a div ho nedohnalo k šílenství.
Celou noc jsme probděli v objetí a povzbuzovali jsme se navzájem tváří v tvář těžkostem, které nás čekají. Nazítří večer mělo dojít k vražednému útoku. V poledne jsme se už s manželem plavili do Londýna, když jsme předem našeho dobrodince varovali, jaké nebezpečí mu hrozí, a předali policii takové informace, aby i do budoucna ochránila jeho život.
Co následovalo pak, to už, pánové, víte sami. Byli jsme přesvědčeni, že nám naši nepřátelé budou v patách jako stíny. Gorgiano měl ještě soukromé důvody k pomstě, a každopádně jsme znali jeho krutost, mazanost a vytrvalost. Jak v Itálii, tak v Americe kolovala spousta historek o jeho hrůzných schopnostech. Nepochybovali jsme, že jich právě teď využije do krajnosti.
Můj milovaný muž využil těch několika bezpečných dnů, které jsme rychlým odjezdem získali, aby mi našel takové útočiště, kde by mne nedostihlo žádné nebezpečí. On sám se chtěl volně pohybovat, aby mohl být ve spojení jak s americkou, tak s italskou policií. Ani já sama nevím, kde pobýval a co dělal. Dozvídala jsem se o něm jen z inzerátů v novinách. Avšak když jsem jednou vyhlédla z okna a viděla, jak dva Italové pozorují dům, dovtípila jsem se, že Gorgiano nějak odhalil náš úkryt. Nakonec mi Gennaro prostřednictvím novin sdělil, že mi bude z jistého okna signalizovat, ale když k tomu došlo, přečetla jsem jen opakovaná varování, a ta byla vpůli přerušena. Teď je mi jasné, že věděl, jak těsně je mu Gorgiano v patách, a když ho dohonil, byl Gennaro chválabohu připraven mu čelit. A teď se vás ptám, pánové, zda se máme proč obávat policie, anebo zda by nějaký soudce na zemi odsoudil mého Gennara za to, co udělal?“
„Nevím, jak vy, pane Gregsone,“ řekl Američan a pohlédl na tuto úřední osobu, „anebo jak se na to bude dívat britská veřejnost, ale myslím, že v New Yorku sklidí manžel této dámy všeobecné uznání a vděk.“
„Bude muset jít se mnou a pohovořit s náčelníkem,“ odpověděl Gregson. „Potvrdí-li se to, co říká, pak myslím, že se ona ani její manžel nemají čeho bát. Ale pořád je mi ještě záhadou, pane Holmesi, jak jste se k celé té věci nachomýtl vy.“
„Sebevzdělávání, Gregsone, sebevzdělávání. Stále čerpám poučení na univerzitě života. Máte další tragickogroteskní exemplář do své sbírky, Watsone. Mimochodem, není ještě osm a v Covent Garden dávají dnes Wagnera! Pospíšíme-li si, stihneme druhé jednání.“
Bruce — Partingtonovy dokumenty
V třetím listopadovém týdnu roku 1895 dolehla na Londýn hustá žlutá mlha. Pochybuji, že jsme z našich oken na Baker Street od pondělka do čtvrtka jedinkrát zahlédli frontu protějších domů. První den strávil Holmes tím, že zařazoval různorodé materiály do svých objemných kartoték. Druhý a třetí se věnoval soustředěně zájmu, který se nedávno stal jeho koníčkem – totiž středověké hudbě. Avšak když jsme počtvrté vstali od snídaně a zjistili, že se venku stále ještě převaluje tučná, těžká nahnědlá kaše a sráží se v olejnatých kapkách na okenních rámech, přítel se svou netrpělivou a činorodou povahou nemohl takové fádní živoření už déle vystát. Přecházel neklidně po obývacím pokoji sem a tam, jako by ho nevybitá energie rozpalovala horečkou, kousal si nehty, bubnoval prsty na nábytek a žehral na tu nečinnost.
„Nestojí v novinách nic zajímavého, Watsone?“ zeptal se.
Věděl jsem dobře, že pod pojmem zajímavé míní Holmes cokoli, co by mohlo zajímat kriminalistu. Psalo se tu o jednom převratu, o hrozící válce a o nadcházejících změnách ve vládě, ale nic z toho nepatřilo do okruhu pozornosti mého přítele. V souvislosti se zločinem jsem neviděl mezi zprávami nic, co by nebylo všední a nudné. Holmes si z hloubi duše povzdechl a jal se opět bezcílně přecházet.
„Londýnské podsvětí je líheň tupohlavců,“ stěžoval si rozčarovaně jako myslivec, kterého zklamala lovná zvěř. „Vyhlédněte tady z okna, Watsone. Uvidíte, jak lidské postavy vyvstávají z mlhy, nezřetelně se vám ukáží a hned se opět rozplynou v příšeří. Zloděj nebo vrah by se za takového dne mohl toulat po Londýně jako tygr po džungli, nikým nezpozorován, leda svou obětí v té vteřině, kdy po ní skočí.“
„Došlo k řadě drobných krádeží,“ řekl jsem.
Holmes dal hlasitě najevo své opovržení.
„Tak velkolepá a dramatická scéna je hodná důstojnějšího výstupu,“ řekl. „Londýn má štěstí, že nejsem zločinec.“
„To má,“ přitakal jsem z plna srdce.
„Představte si, že bych byl Brooks nebo Woodhouse nebo kterýkoli z těch padesáti chlapů, co mají dobrý důvod usilovat o mé bezžití – jak dlouho bych se ubránil před vlastním pronásledováním? Výzva, fingovaná schůzka, a bylo by po všem. Ještě že nemají takové mlhavé dny v románských zemích – v zemích, kde je vražda domovem. Prokristapána, konečně snad něco protrhne tu smrtelnou nudu.“
Byla to služka s telegramem. Holmes jej roztrhl a rozesmál se.
„I to se podívejme!“ zvolal. „Kdo by se toho nadál? Bratr Mycroft přijde na návštěvu.“
„Co je na tom tak překvapujícího?“
„Překvapujícího? To je asi totéž, jako kdybyste potkal vůz pouliční dráhy uhánějící pěšinou mezi lukami za vsí. Mycroft má svoje vyježděné koleje, a z těch nevybočuje. Jeho byt na Pall Mallu, klub Diogenes, kancelář na ministerstvu – to tvoří jeho okruh. Tady u mne byl jen jednou jedinkrát. Jaké pozdvižení ho asi vykolejilo?“
„Nenaznačuje to v telegramu?“
Holmes mi podal zprávu od bratra.
Musím s Tebou mluvit ohledně Cadogana Westa.
Jedu k Tobě.
„Cadogan West? To jméno je mi povědomé.“
„Mně nic neříká. Ale že se k nám Mycroft tak zbrkle rozběhne! To jako by planeta vybočila ze své nebeské dráhy. Mimochodem, víte, co Mycroft dělá?“
Vzpomínal jsem si matně, že se o tom jednou zmínil v souvislosti s případem řeckého tlumočníka.
„Říkal jste mi, že je řadovým vládním úředníkem.“