„Znám pouze to jméno.“
„Neumíš si ani představit, jakou to má důležitost. Mezi všemi vládními tajemstvími je tohle střeženo nejpřísněji. Můžeš mi věřit na slovo, když ti řeknu, že tahle ponorka dokáže znemožnit jakékoli námořní válečné operace ve svém akčním rádiu. Před dvěma lety se podařilo propašovat do státního rozpočtu velmi vysokou částku a ta byla použita na patenty tohoto vynálezu. Pro utajení se nešetřilo prostředky ani silami. Dokumentace je nesmírně složitá, obsahuje kolem třicítky zvláštních patentů, které jsou všechny nezbytné pro funkci celku. Je uložena v důmyslném trezoru v utajené kanceláři, sousedící se zbrojnicí, kde dveře i okna mají bezpečnostní zařízení proti vloupání. Ty výkresy se nesmějí za žádných okolností odnést z kanceláře. I když si hlavní konstruktér válečného námořnictva na nich potřeboval cosi ověřit, musel zajít do oné woohwichské kanceláře. A teď se najednou najdou v kapse mrtvého mladého úředníka uprostřed Londýna. Z hlediska vyšších zájmů je to prostě katastrofa.“
„Dostali jste je přece zpátky, ne?“
„Kdepak, Sherlocku, kdepak! V tom je ten háček. Nedostali jsme je. Z kanceláře zmizelo deset výkresů. Sedm jich měl u sebe Cadogan West. Tři nejdůležitější zmizely – byly ukradeny, jsou pryč. Musíš všeho nechat, Sherlocku. Na těch tvých běžných policajtských hlavolamech teď nesejde. Jsi pověřen rozřešením životně důležitého mezinárodního problému. Proč vzal Cadogan West ty výkresy, kde jsou ty tři, co chybí, jak přišel o život, jak se jeho mrtvé tělo dostalo tam, kde se našlo, a kterak se to neštěstí dá napravit? Odpověz na všechny tyto otázky a prokážeš své vlasti dobrou službu.“
„Proč to nerozřešíš sám, Mycrofte? Vidíš do toho právě tak jako já.“
„To je možné, Sherlocku. Ale předně jde o získávání podrobnějších informací. Obstarej mi všechny údaje a já ti tady z křesla k tomu dodám platný konečný názor odborníka. Abych však pobíhal sem a tam, tahal rozumy z nádražních zřízenců a ležel někde na břiše s lupou u oka – na to já nejsem. Ne, tys ten pravý, kdo do té věci dokáže vnést jasno. A pakliže by tě potěšilo číst svoje jméno na příštím seznamu nositelů řádů –“
Přítel se usmál a zavrtěl hlavou.
„Budu hrát s sebou, protože mne ta hra baví,“ řekl. „Tento problém má několik zajímavých bodů a já se do něho s velkou radostí zahloubám. Další fakta, prosím.“
„Poznamenal jsem ti ta nejdůležitější na tento list spolu s několika adresami, které by ti mohly posloužit. Oficiální strážce oněch listin je proslulý vládní odborník sir James Walter, jehož vyznamenání a čestné tituly vyplňují v encyklopedii dva odstavečky. Působí ve státních službách celý život, pochází z urozené rodiny, je vítaným hostem v nejvznešenějších domech a především je to člověk, o jehož vlasteneckém zápalu nelze pochybovat. Pouze on a ještě jeden úředník mají od sejfu klíč. Měl bych ještě dodat, že v pondělí během pracovní doby byly výkresy zcela určitě ještě na místě a že sir James odjel do Londýna kolem třetí hodiny a klíč vzal s sebou. Celý večer, kdy k této události došlo, strávil v domě admirála Sinclaira na Barclay Square.“
„Ověřovali jste tuto výpověď?“
„Ano; jeho bratr plukovník Valentine Walter dosvědčil, kdy odjel z Woolwiche, a admirál Sinclair, kdy přibyl do Londýna, takže už není třeba zabývat se v souvislosti s daným problémem sirem Jamesem.“
„Kdo je ten druhý strážce klíčů?“
„Přednosta kanceláře a kreslič jménem Sidney Johnson. Je to asi čtyřicátník, ženatý, otec pěti dětí. Povahy je zamlklé a spíše nerudné, ve službě si získal za ta dlouhá léta výbornou pověst. U kolegů není oblíben, ale je to pracant. Vypověděl, že byl v pondělí večer doma a od chvíle, kdy přišel z práce, že měl klíč stále na řetízku od hodinek, kde ho nosívá. Mohla mu to dosvědčit pouze manželka.“
„Pověz mi něco o Cadoganu Westovi.“
„Byl ve vládních službách deset let a pracoval dobře. Měl pověst člověka horkokrevného a prudkého, ale poctivého a upřímného. Nic špatného o něm nevíme. Sidney Johnson byl jeho přímým nadřízeným. V rámci svých povinností měl s těmi výkresy denně co činit. Nikdo jiný k nim nepřišel.“
„Kdo zamykal večer sejf s dokumentací?“
„Pan Sidney Johnson, přednosta kanceláře.“
„Hm, vždyť je nabíledni, kdo je vzal. Našly se přece u toho subalterního úředníka Cadogana Westa. Tenhle bod bychom měli vyřešený, nemyslíš?“
„Jeví se to tak, ale přitom zůstává celá řada věcí neobjasněných. Předně: proč je vlastně odnesl?“
„Předpokládám, že měly značnou cenu.“
„Byl by za ně mohl lehce dostat několik tisíc.“
„Napadá tě nějaký jiný důvod, proč by vezl ty výkresy do Londýna, než aby je prodal?“
„Ne, nenapadá.“
„Pak tedy musíme přijmout tuto domněnku jako pracovní hypotézu. Mladý West vzal výkresy. Na to si ovšem musel opatřit falešný klíč –“
„Několik falešných klíčů. Potřeboval odemknout i budovu a kancelář.“
„Měl tedy několik falešných klíčů. Vezl výkresy do Londýna, aby prodal jejich tajemství, přičemž bezpochyby zamýšlel vrátit výkresy do sejfu dříve, než by je nazítří začal někdo postrádat. Zatímco v Londýně uskutečňoval své vlastizrádné poslání, přišel o život.“
„A jak?“
„Předpokládejme, že ho na zpáteční cestě do Woolwiche někdo zabil a vyhodil z vagónu.“
„Stanice Aldgate, kde byl mrtvý nalezen, je hezký kus za stanicí London Bridge, kudy vede trať do Woolwiche.“
„Umím si představit řadu důvodů, proč třeba přejel London Bridge. Možná že se živě bavil se spolucestujícím. Rozhovor přešel v rozepři, která stála Westa život. Snad se pokoušel vyskočit z vlaku, spadl na koleje a to mu bylo osudné. Ten druhý zavřel dveře. Byla hustá mlha, kdy není na krok vidět.“
„Z toho co zatím víme, nemůže vzejít lepší vysvětlení, ale považ, Sherlocku, kolik okolností nezahrnuje. Předpokládejme prozatím, že se mladý West rozhodl odvézt tyto listiny do Londýna. Pochopitelně by měl sjednanou schůzku s cizím agentem a nic jiného by si na ten večer nenaplánoval. Namísto toho koupí dva lístky do divadla, doprovodí snoubenku na půl cesty a pak zničehonic zmizí.“
„Chtěl mít alibi,“ řekl Lestrade, který dosud jen netrpělivě naslouchal našemu rozhovoru.
„Moc divné alibi. To je námitka číslo jedna. Námitka číslo dvě: Předpokládejme, že dojede do Londýna a sejde se s cizím agentem. Musí výkresy do rána vrátit, jinak vyjde najevo, že zmizely. Vzal jich deset. Ale v kapse má pouze sedm. Co se stalo se zbývajícími třemi? Dobrovolně je určitě nikde nenechal. A dále: kde je odměna za jeho zradu? Dalo by se očekávat, že se u něho najde pěkná suma.“
„Já to mám jasně před očima,“ řekl Lestrade. „A vůbec nepochybuji, že se to tak zběhlo. Vzal ty výkresy s úmyslem je prodat. Sešel se s agentem. Nedohodli se na ceně. Rozjel se zpátky domů a agent s ním. Ve vlaku ho agent zavraždil, vzal mu ty nejdůležitější listiny a mrtvého vyhodil z vlaku. To by vysvětlovalo všechno, nemyslíte?“
„Proč neměl jízdenku?“
„Jízdenka by prozradila, která stanice je nejblíže agentova obydlí. Proto ji vzal zavražděnému z kapsy.“
„Bravo, Lestrade, bravo,“ řekl Holmes. „Vaše teorie má logické souvislosti. Jestliže se to ale takhle událo, pak je případ u konce. Na jedné straně je zrádce mrtev. Na druhé straně jsou výkresy Bruce-Partingtonovy ponorky jistě už na kontinentě. Co bychom tedy ještě mohli dělat?“