„Jednat, Sherlocku – jednat!“ zvolal Mycroft a vyskočil. „Všechno se ve mně instinktivně vzpouzí přijmout tento výklad. Využij svých schopností! Navštiv dějiště zločinu! Promluv si se zúčastněnými! Zobracej všechno naruby! Za celý život jsi ještě neměl příležitost prokázat své vlasti tak velkou službu.“
„No dobrá, dobrá!“ řekl Holmes a pokrčil rameny. „Pojďte, Watsone! A vy, Lestrade, mohl byste nám laskavě věnovat hodinku či dvě? Zahájíme pátrání na stanici Aldgate. Sbohem, Mycrofte. Pošlu ti do večera zprávu, ale upozorňuji tě předem, aby sis nedělal velké naděje.“
O hodinu později jsme s Holmesem a Lestradem stáli na kolejích podzemní dráhy v místech, kde se těsně před stanicí Aldgate vynořují z tunelu. Jakýsi úslužný brunátný starý pán zastupoval dopravní společnost.
„Tady ležel ten mrtvý mládenec,“ řekl a ukázal na místo asi tři stopy od ocelových pásů. „Nemohl spadnout shora, jelikož tyto zdi nikam nevedou, jak sami vidíte. Proto se sem mohl dostat jedině z některého vlaku, a pokud to můžeme posoudit, tedy z vlaku, který tudy projížděl v pondělí kolem půlnoci.“
„Prohlédli jste vozy, nejsou-li někde stopy násilí?“
„Nikde takové stopy nebyly a rovněž jsme nenašli žádnou jízdenku.“
„Nedošlo hlášení, že někde zůstaly otevřené dveře?“
„Ne, nic takového.“
„Dnes ráno jsme získali novou informaci,“ řekl Lestrade. „Jeden cestující, který projížděl stanicí Aldgate na normální metropolitní lince v 23.40, prohlašuje, že slyšel dutou ránu, asi jako kdyby tělo dopadlo na trať, těsně předtím, než vlak zastavil ve stanici. Byla však hustá mlha, a proto nic neviděl. Nenapadlo ho, aby to hned na místě ohlásil. Ale propána, co je vám, pane Holmesi?“
Přítel stál a na tváři se mu zračilo usilovné soustředění: hleděl na kovové kolejnice, které v oblouku vybíhaly z tunelu. V Aldgate se kříží tratě, takže je tam hotová síť kolejnic. A právě na ni upíral Holmes dychtivě zvídavý pohled a já opět uzřel na jeho bystrém, energickém obličeji ty pevně stisknuté rty, to zachvívající se chřípí a soustředění vyzařující z bohatého košatého obočí – výraz, který jsem tak dobře znal.
„Ta křižovatka kolejnic,“ zahučel, „ta křižovatka.“
„Co s ní má být? Oč vám jde?“
„V celé podzemní dráze asi nebude mnoho takových velkých železničních uzlů, že?“
„Ne, je jich jen pár.“
„A ještě k tomu zatáčka. Křižovatka a zatáčka. U všech všudy, jen aby to tak bylo.“
„Co je, pane Holmesi? Napadá vás nějaké řešení?“
„Není to než domněnka – pouhý náznak, nic víc. Případ tím však zajisté získává na zajímavosti. Ojedinělé, zcela ojedinělé, a přitom – proč ne? Nevidím tu na kolejích nikde stopy po krvácení.“
„Žádná krev tu ani moc nebyla.“
„Vždyť jsem slyšel, že utržil velkou ránu.“
„Měl proraženou lebku, ale zvenčí nedošlo k většímu poranění.“
„Stejně by člověk čekal, že bude krvácet. Mohl bych si prohlédnout vlak, v němž jel ten cestující, co zaslechl v mlze dunivý pád?“
„Obávám se, že to nepůjde, pane Holmesi. Vlak už byl rozpojen a jednotlivé vagóny zařazeny do provozu.“
„Ujišťuji vás, pane Holmesi,“ řekl Lestrade, „že jsme každý vagón pečlivě prozkoumali. Sám jsem na to dohlížel.“
Jednou z nejočividnějších povahových nedostatků mého přítele je netrpělivost, kterou projevuje vůči méně bystrým hlavám, než je sám.
„Rád věřím,“ řekl a odvrátil se. „Nechtěl jsem však v tomto případě prozkoumávat vagóny. Watsone, naše práce zde skončila. Nemusíme vás už déle obtěžovat, pane Lestrade. Myslím, že budeme teď v pátrání pokračovat ve Woolwichi.“
Na stanici London Bridge napsal Holmes bratrovi telegram, a než jej odeslal, dal mi ho přečíst. Zněclass="underline"
Spatřil paprsek světla v tmách, může však pohasnout. Zatím pošli po zřízenci, tak aby na mne při návratu do Baker Street čekal, úplný seznam všech špiónů a mezinárodních agentů, kteří se toho času zdržují v Anglii, s adresou jejich bydliště.
„To by nám mohlo přijít vhod, Watsone,“ poznamenal, když jsme zaujali místa ve vlaku do Woolwiche. „Cítím se bratru Mycroftovi skutečně zavázán za to, že nás pověřil pátráním, které slibuje vyústit v opravdu pozoruhodný případ.“
Na jeho dychtivé tváři se stále ještě zračil onen výraz soustředěné a napjaté energie, který mi napovídal, že nějaký významný zážitek dal nedávno podnět k plodnému zamyšlení. Vzpomeňte si, jak vypadá lovecký pes, když se s ušima svěšenýma a ochablým ohonem potuluje kolem psince, a porovnejte ho s týmž psem, když zachytí pach a s planoucími zraky a všemi svaly napjatými se řítí za kořistí – a stejně se od rána změnil i Holmes. Byl to docela jiný člověk než ta malátná postava v šedém županu, která před několika málo hodinami spočívala v křesle či bloumala neklidně po pokoji utopeném v mlze.
„Je tu zajímavý materiál. Je tu prostor,“ řekl. „Jaký jsem to byl hlupák, že jsem podceňoval jeho možnosti.“
„Já je nevidím ani teď.“
„Ani já nevidím ještě konečné řešení, ale držím se jedné myšlenky, která by nás mohla přivést daleko. Ten člověk přišel o život jinde a jeho mrtvé tělo leželo na střeše vagónu.“
„Na střeše!“
„Pozoruhodné, není-liž pravda? Uvažte však fakta. Je to náhoda, že se mrtvý našel v místech, kde se vlak kymácí a drkotá, jak přejíždí křižující se koleje? Nedá se snad předpokládat, že předmět ležící na střeše, by spadl právě zde? Výhybka nepůsobí na věci uvnitř vagónů. Buď se tělo svezlo ze střechy, anebo došlo k velmi zvláštní shodě okolností. A teď si vezměte otázku krvácení. Ovšemže na kolejích nebyla krev, když tělo krvácelo jinde. Všechny tyto jednotlivé skutečnosti jsou výmluvné. A dohromady ještě nabývají na přesvědčivosti.“
„I ta jízdenka!“ zvolal jsem.
„Správně. Nemohli jsme pochopit, jak to, že neměl jízdenku. Tohle by to vysvětlovalo. Všechno nám tu hraje.“
„Ale i kdyby se to tak bylo udalo, nepokročili bychom o nic blíže k odhalení tajemství jeho smrti. Případ se tím nezjednodušuje, ale naopak se jeví čím dál tím podivnější.“
„Snad,“ řekl Holmes zamyšleně. „Snad.“ Zadumal se a nepromluvil už do té doby, než zastávkový vlak konečně vjel do nádraží ve Woolwichi. Tam si vzal drožku a vytáhl z kapsy adresář od Mycrofta.
„Musíme za dnešní odpoledne vykonat plno návštěv,“ řekl. „Sir James Walter si myslím zaslouží, abychom mu věnovali pozornost jako prvnímu.“
Domovem oné proslulé osobnosti byla krásná vila obklopená zelenými trávníky, jež se táhly až dolů k Temži. Když jsme k ní dojeli, mlha nad řekou se začala zvedat a první tenké, matné sluneční paprsky si prorážely cestu. Zazvonili jsme a ve dveřích se ukázal lokaj.
„Sir James, pánové!“ řekl důstojně. „Sir James dnes ráno zemřel.“
„Proboha!“ zvolal Holmes užasle. „Co se stalo?“
„Račte dál, pánové, a jestli si přejete, můžete mluvit s jeho bratrem plukovníkem Valentinem.“
„Ano, to by snad bylo nejmoudřejší.“
Lokaj nás uvedl do salónu tonoucího v přítmí, kde se k nám zanedlouho přidružil muž asi padesátiletý, mimořádně vysoké postavy a přitažlivého zevnějšku, mladší bratr zesnulého vědce. Divoký pohled v očích, tváře poseté skvrnami a rozcuchané vlasy vypovídaly o těžké ráně, která tak zčistajasna dopadla na rodinu. Sotva se dokázal souvisle vyjadřovat, když o tom mluvil.