„Všechno zavinil ten strašlivý skandál,“ řekl. „Bratr byl člověk velmi citlivý na svou čest, a takovouhle věc nemohl přežít. Zlomilo mu to srdce. Vždycky si zakládal na výkonnosti svého oddělení, a tohle pro něho byla drtivá rána.“
„Doufali jsme, že by nám třeba byl s to poskytnout nějaké údaje, které by pomohly záležitost objasnit.“
„Ujišťuji vás, že to pro něho byla stejná záhada, jako je to pro vás a pro všechny. Co věděl, sdělil už policii. Pochopitelně že nepochyboval o vině Cadogana Westa. Ale ostatní okolnosti se mu zdály nepředstavitelné.“
„Nemůžete nám o té záležitosti povědět nic nového?“
„Já sám nevím nic než to, co jsem četl nebo slyšel. Nechci se chovat nezdvořile, ale jistě chápete, pane Holmesi, že jsme v této chvíli velice rozrušeni, a tak vás žádám, abyste náš rozhovor co nejvíce zkrátil.“
„Tohle je opravdu nečekaný obrat,“ řekl přítel, když jsme se opět ocitli v drožce. „Jen bych rád věděl, zemřel-li přirozenou smrtí, anebo jestli ten chudák stará spáchal sebevraždu. A v tom druhém případě, zda byly pohnutkou činu výčitky svědomí kvůli zanedbání povinnosti? Musíme tuto otázku odložit do budoucna. Nyní zajedeme k Westovým.“
Vzorně udržovaný domek na předměstí skýtal útočiště zdrcené matce. Stará paní byla příliš ohlušena žalem, než aby nám dokázala být co platná, avšak dlela u ní bledá slečna, která se představila jako Violet Westburyová, snoubenka zesnulého: ona ho viděla toho osudného večera naživu poslední.
„Neumím si to vysvětlit, pane Holmesi,“ řekla. „Nezamhouřila jsem oka od té tragédie a stále přemýšlím a přemýšlím a přemýšlím, jak to ve skutečnosti asi bylo. Arthur byl cílevědomý a statečný muž a vřele miloval svou vlast. Byl by si radši dal useknout pravou ruku, než by byl prodal státní tajemství, které mu bylo svěřeno. Každý, kdo ho znal, vám potvrdí, že něco takového u něho bylo vyloučené, nemožné, absurdní.“
„Ale co fakta, slečno Westburyová?“
„Ano, vím; připouštím, že je neumím vysvětlit.“
„Potřeboval naléhavě peníze?“
„Ne, žil skromně a měl pěkný plat. Ušetřil si pár set liber a na Nový rok jsme se měli brát.“
„Projevoval nějaké známky duševního rozrušení? Podívejte, slečno Westburyová, mluvte s námi naprosto upřímně.“
Pronikavý zrak mého přítele zaznamenal u dívky jistou změnu. Zrudla a zaváhala.
„Ano,“ přitakala, „měla jsem takový dojem, jako by mu něco leželo v hlavě.“
„Už dlouho?“
„Jen asi ten poslední týden. Býval zamyšlený a jakoby znepokojený. Jednou jsem se ho přímo zeptala. Doznal, že mu něco nejde z mysli a že to souvisí s jeho prací. ‚Je to tak závažná věc, že o tom nemohu mluvit, ani s tebou ne,‘ pravil. Víc jsem se od něho nedozvěděla.“
Holmes se tvářil vážně.
„Pokračujte, slečno Westburyová. I kdyby to zdánlivě hovořilo proti němu, pokračujte. Nemůžeme vědět, k čemu nás to třeba nedovede.“
„Já ale doopravdy už nic dalšího nevím. Párkrát se mi zdálo, jako by se užuž chystal mi něco říci. Jednou večer podotkl, jak důležité je to tajemství, a vzpomínám si, že říkal něco v tom smyslu, že by cizí vyzvědači dali velké peníze, aby se ho zmocnili.“
Přítelův obličej zvážněl ještě víc.
„A dál?“
„Říkal, že jsme v těchto záležitostech lehkomyslní – že by se nějaký zrádce mohl těch dokumentů lehce zmocnit.“
„Hovořil o těchto věcech nedávno?“
„Ano, zcela nedávno.“
„Povězte nám, jak to bylo v pondělí večer.“
„Měli jsme jít do divadla. Byla tak hustá mlha, že se nedalo jet drožkou. Šli jsme tedy pěšky a cestou jsme se dostali až do blízkosti jeho kanceláře. Najednou se vrhl do mlhy.“
„Beze slova?“
„Vzkřikl, a víc nic. Čekala jsem, ale on se nevrátil. Tak jsem šla domů. Druhý den ráno přišli, hned jak začínají úřadovat, a poptávali se. Kolem poledne nám sdělili tu strašnou zvěst. Ach, pane Holmesi, kéž byste očistil jeho památku! Tolik si zakládal na své cti!“
Holmes smutně pokýval hlavou.
„Pojďte, Watsone,“ řekl, „musíme se odebrat zas jinam. Teď se zastavíme v kanceláři, odkud byly listiny ukradeny.“
„Už předtím mluvilo leccos proti tomu mladému muži, ale při našem vyšetřování vycházejí najevo věci, které mu ještě přitížily,“ poznamenal, když drožka kodrcala dál. „Nadcházející sňatek byl motivem zločinu. Přirozeně že potřeboval peníze. Přemílal ten nápad v hlavě – vždyť o něm přece mluvil. Málem by byl z toho děvčete učinil svou spoluvinici, kdyby se jí byl svěřil, co zamýšlí. Je to velmi zlé.“
„Ale povahové vlastnosti přece také něco platí, nemyslíte, Holmesi? A proč by pak nechal to děvče stát na ulici a běžel spáchat těžký zločin?“
„Správně! Je možno vznést jisté námitky. Ale stojíme před zapeklitým podezřením.“
Přednosta kanceláře pan Sidney Johnson nás přijal a uvítal s respektem, jaký navštívenka mého přítele vždy vzbuzovala. Byl to hubený, obrýlený, mrzutý člověk středních let s propadlými tvářemi; ruce se mu chvěly po nervovém napětí, jemuž byl vystaven.
„To je hrozné, pane Holmesi, skutečně hrozné! Slyšel jste, že šéf je po smrti?“
„Přicházím právě z jeho vily.“
„Celé oddělení je v rozkladu. Šéf je mrtev, Cadogan West je mrtev, naše dokumentace ukradena. A ještě v pondělí večer, když jsme za sebou zavírali, běželo všechno jako na drátkách. Bože na nebesích, hrůza pomyslet! Že ze všech lidí právě West spáchá takovou věc!“
„Jste tedy přesvědčen o jeho vině?“
„Nevidím žádnou jinou možnost. A přitom bych mu byl důvěřoval jako sám sobě.“
„V kolik hodin se v pondělí kancelář zavírala?“
„V pět.“
„Zavíral jste tu vy?“
„Já odcházím vždycky poslední.“
„V budově není hlídač?“
„Je, ale má na starosti i ostatní oddělení. Je to starý voják, naprosto důvěryhodný. Nikoho ten večer neviděl. Byla ovšem hustá mlha.“
„Kdyby se Cadogan West byl chtěl dostat sem do budovy po úředních hodinách, potřeboval by tři klíče, než by se mohl zmocnit těch výkresů, viďte?“
„Ano. Potřeboval by klíč od hlavního vchodu, klíč od kanceláře a klíč od sejfu.“
„A ty klíče měl pouze sir James Walter a vy?“
„Já nemám klíče ode dveří – pouze od sejfu.“
„Byl sir James z těch, kdo zachovávají pravidelný řád a ustálené zvyky?“
„Ano, myslím, že ano. Pokud jde o ty tři klíče, vím, že je míval na jednom kroužku. Často jsem je u něho vídal.“
„A ten kroužek brával s sebou do Londýna?“
„Prohlašoval to.“
„A vy jste svůj klíč nikdy nedal z ruky?“
„Nikdy.“
„V tom případě West, pokud to byl on, musel mít duplikát. A přitom se u něho nic takového nenašlo. Další bod: kdyby pracovník tohoto oddělení chtěl ty výkresy prodat, nebylo by pro něho jednodušší okopírovat je, než odcizit originály, jak se stalo?“
„Vyžadovalo by to značné technické znalosti, pokud by se měly okopírovat tak, aby se daly použít.“