„Předpokládám však, že jak sir James, tak vy i West byste k tomu byli technické předpoklady měli.“
„To bezesporu ano, ale žádal bych vás, abyste do té záležitosti nezatahoval mne, pane Holmesi. Co to má za cenu, zaobírat se takovými úvahami, když se původní výkresy přece našly u Westa?“
„Hm, je to ale zvláštní, že za cenu značného rizika vzal původní výkresy, když si mohl bez nebezpečí pořídit kopie, které by mu byly posloužily stejně dobře.“
„Zvláštní to bezesporu je – nicméně tak učinil.“
„Každý problém, který při pátrání v tomto případě sledujeme, nám vyjeví něco nepochopitelného. Teď ještě tři dokumenty chybějí. Pokud vím, jsou to ty nejdůležitější.“
„Ano, to je pravda.“
„Znamená to, že ten, kdo má ty tři výkresy, by se už obešel bez ostatních a mohl by sestrojit Bruce-Partingtonovu ponorku?“
„Zastával jsem tento názor v dobrozdání, které si vyžádala admiralita, ale dnes jsem ty výkresy znovu studoval, a už si tím nejsem tak jist. Na jednom z těch navrácených výkresů jsou dvojité záklopky s automaticky se uzavírajícími štěrbinami. Dokud by si to ti cizinci sami nevynalezli, nemohli by ponorku sestrojit. Je ovšem možné, že by tuto nesnáz brzy překonali.“
„Ty tři chybějící výkresy však jsou nejdůležitější?“
„To jistě.“
„Dovolíte-li, rád bych se zde trochu poohlédl. Nenapadá mne nic, nač bych se vás ještě potřeboval zeptat.“
Prohlédl si zámek sejfu, dveře do místnosti i kovové žaluzie na oknech. Avšak teprve když jsme stanuli venku na trávníku, jsem viděl, že zpozorněl a projevil zájem. Pod oknem rostl rododendron a několik jeho větviček bylo ohnuto nebo ulomeno. Prozkoumal je pečlivě lupou a po nich i nezřetelné a matné šlápoty v půdě pod keřem. Nakonec požádal přednostu kanceláře, aby spustil žaluzie, a upozornil mne, že ve středu přesně nedoléhají, takže kdokoli může zvenčí pozorovat, co se děje v místnosti.
„Ty tři dny, které mezitím uplynuly, zmařily všechny průvodní jevy. Možná že něco znamenají, a možná také, že nic. Nemyslím, Watsone, že bychom měli ve Woolwichi ještě co pohledávat. Sklidili jsme tu chabou úrodu. Zkusíme to, zda nám štěstí nebude více přát v Londýně.“
Přidali jsme přece jen ještě jeden snop k zmíněné sklizni, a to na woolwichském nádraží. Pokladník byl s to napevno potvrdit, že v pondělí večer viděl Cadogana Westa – jehož znal dobře od vidění – odjet vlakem ve 20.15 na Londýn. Byl sám a bral si jízdenku třetí třídy do stanice London Bridge. Pokladníkovi bylo nápadné, jak rozrušeně a nervózně si počíná. Ruce se mu tak chvěly, že ani nemohl sesbírat drobné, a pokladník mu s tím musel pomoci. Zjistili jsme podle jízdního řádu, že vlak ve 20.15 je první, který mohl West stihnout poté, co opustil svou slečnu v půl osmé.
„Pokusme se zrekonstruovat průběh jeho počínání, Watsone,“ řekl Holmes, když půl hodiny mlčky přemýšlel. „Nevzpomínám si, že bychom mezi všemi svými společnými případy byli narazili na problém, do něhož bychom byli pronikali obtížněji. Každý krok, o nějž se nám podaří postoupit, odhalí další horský předěl. A přitom jsme přece dosáhli docela slušného pokroku.
Výsledek našeho šetření ve Woolwichi svědčil celkově proti mladému Westovi, ale stopy pod oknem by ukazovaly na příznivější hypotézu. Předpokládejme například, že se na něho obrátil některý zahraniční agent. Mohl tak učinit za okolností, které Westovi zabránily, aby to oznámil, ale stále mu to vrtalo hlavou, jak napovídají narážky, které pronesl před snoubenkou. No dobrá. A nyní předpokládejme, že ve chvíli, kdy doprovázel svou slečnu do divadla, se před ním náhle v mlze mihne týž agent a zmizí směrem ke kanceláři. West byl temperamentní muž, rychle se rozhodoval. Vědomí povinnosti převážilo nad vším ostatním. Sledoval toho člověka, zůstal stát pod oknem, viděl, jak ukradl dokumenty, a jal se pronásledovat zloděje. Takový výklad vyvrací námitku, že by nikdo nekradl originály, když měl možnost je okopírovat. Nezasvěcenec se však musel zmocnit originálů. Až sem to má svou logiku.“
„A jak se události vyvíjely dál?“
„Dál už narážíme na nesnáze. Člověk by čekal, že za těchto okolností mladý West především zadrží zloducha a zburcuje policii. Proč tak neučinil? Snad proto, že ty listiny bral někdo z jeho nadřízených? To by vysvětlovalo Westovo počínání. Anebo šéf Westovi v mlze unikl a West se okamžitě rozjel do Londýna, aby ho zaskočil v jeho domě, pokud ovšem věděl, kde šéf bydlí? Rozhodně muselo jít o mimořádně naléhavou věc, když nechal své děvče stát v mlze a ani se nepokusil jí něco vysvětlit. Zde naše stopa končí a mezi tou či onou hypotézou a mrtvým Westem, ležícím na střeše metropolitního vlaku se sedmi výkresy v kapse, se otvírá široká propast. Tuším, že bychom teď měli začít z opačného konce. Jestli nám Mycroft obstaral seznam adres, možná že bychom mezi nimi našli svého člověka a sledovali dvě nitky místo jediné.“
A skutečně na nás v Baker Street už čekal list. Doručil jej okamžitě vládní posel. Holmes jej přelétl očima a pak mi ho podal.
Spousta potěru, ale málokdo by si troufl na tak velkou akci. Za úvahu stojí pouze Adolph Meyer, Great George Street č. 13, Westminster; Louis La Rothiére, Campden Mansions, Notting Hill; a Hugo Oberstein, Caulfield Gardens č. 13, Kensington. Ten posledně jmenovaný byl prý v pondělí v Londýně a podle hlášení pak odjel. S potěšením kvituji, že jsi spatřil paprsek světla. Ve vládě se očekává konečná zpráva s vrcholnou netrpělivostí. Naléhavé výzvy zaznívají z nejvyšších míst. Ozbrojené složky jsou Ti k dispozici, kdyby bylo třeba.
„Obávám se,“ usmál se Holmes, „že v tomto případě by nám ani celá královská armáda nebyla mnoho co platná.“ Rozprostřel velikánský plán Londýna a dychtivě se nad něj naklonil. „Vida,“ prohlásil po chvíli se zadostiučiněním, „konečně se nám to začíná vyvíjet trochu příznivěji. Víte, Watsone, začínám být přesvědčen, že to nakonec přece jen dokážeme.“ A s nečekanou bujarostí mne plácl po zádech. „Teď se vypravím ven. Jdu pouze obhlédnout terén. Nepustil bych se do ničeho závažného bez svého věrného druha a memoáristy. Vy setrvejte zatím zde; pravděpodobně mne za hodinku za dvě opět uvidíte. Kdyby vám byla dlouhá chvíle, vezměte papír a pero a začněte spisovat, jak jsme zachránili vlast.“
Něco z jeho rozjaření se přeneslo i na mne, neboť jsem dobře věděl, že by se natolik neodchýlil od svého obvyklého střízlivého počínání, kdyby neměl dobrý důvod k spokojenosti. Celý dlouhý listopadový večer jsem netrpělivě očekával jeho návrat. Konečně přibyl krátce po deváté poslíček se vzkazem:
Večeřím v restauraci U Goldiniho na Gloucester Road v Kensingtonu. Buďte tak laskav a neprodleně se za mnou sem vypravte. Vezměte s sebou páčidlo, zatemněnou lucernu, dláto a pistoli.
Pro řádného občana bylo věru zvláštní vykročit takto vybaven do temné mlhy zahalující ulice. Skryl jsem vyžádané nástroje v kapsách svrchníku a drožka mne zavezla přímo na danou adresu. Přítel seděl hned za dveřmi této barvité italské restaurace u kulatého stolku.
„Večeřel jste už? Pak si tedy dejte se mnou kávu a curacao. Okuste majitelovy doutníky. Nejsou tak vražedné, jak by člověk čekal. Máte všechno?“
„Zde ve svrchníku.“
„Výborně. Když dovolíte, seznámím vás krátce s tím, co jsem dělal, a naznačím, do čeho se za chvíli pustíme. Jistě jste už poznal, Watsone, že mrtvého mladíka musel někdo na střechu toho vagónu položit. To bylo jasné od okamžiku, kdy jsem pochopil, že sklouzl ze střechy, a nevypadl z vlaku.“