„Nemohli ho shodit z mostu?“
„Soudím, že je to vyloučeno. Prohlédnete-li si střechu vagónu, zjistíte, že je lehce zaoblená a že nemá kolem dokola žádné zábradlí. Proto můžeme bezpečně tvrdit, že na ni mladého Westa někdo položil.“
„Jak by ho tam mohl položit?“
„Na tuto otázku jsme hledali odpověď. Bylo to možné pouze jediným způsobem. Uvědomte si, že podzemní dráha se ve West Endu na několika místech vynořuje na povrch. Matně jsem se rozpomínal, že jsem občas vídal okna nad hlavou, když jsem cestoval podzemní drahou. Co kdyby vlaky pod takovým oknem stavěly? Pak by nebylo těžké umístit tělo na střechu.“
„Mně to připadá velmi nepravděpodobné.“
„Musíme se řídit podle staré zásady, že v případě, kdy se vyloučí všechny ostatní možnosti, ta jež zbývá, ať jakkoli nepravděpodobná, musí odpovídat skutečnosti. Zde přece selhaly všechny ostatní možnosti. Když jsem zjistil, že proslulý mezinárodní vyzvědač, který právě odjel z Londýna, bydlí v bloku překlenujícím podzemní dráhu, rozjařilo mne to do té míry, až vás moje náhlá frivolita trošinku pobouřila.“
„Z toho důvodu tedy?“
„Ano, z tohoto důvodu. Soustředil jsem se na pana Hugo Obersteina z Caulfield Gardens č. 13. Zahájil jsem akci na stanici Gloucester Road, odkud mne jeden ochotný úředník doprovodil podél trati; jeho zásluhou jsem se přesvědčil nejen o tom, že okna zadního schodiště v Caulfield Gardens vedou na trať, ale o jedné ještě výmluvnější skutečnosti: v těch místech kříží koleje jedna z hlavních tratí, takže vlaky podzemní dráhy musí často právě zde na pár minut zastavit.“
„Skvělé, Holmesi. Vy jste na to přišel!“
„Prozatím to hraje, Watsone, prozatím. Pokročili jsme, ale cíl je ještě v dálce. Když jsem si tedy prohlédl zadní trakt na Caulfield Gardens, zavítal jsem i k přednímu vchodu a přesvědčil jsem se, že ptáček skutečně uletěl. Je to rozlehlý dům, a pokud jsem mohl posoudit, nemá hořejšek zařízený. Oberstein tam žil pouze s jediným komorníkem, což byl pravděpodobně jeho spolupracovník a důvěrník. Nesmíme zapomínat, že Oberstein odjel na kontinent, aby doručil kořist, ale že nezamýšlí uprchnout: nemá důvodu obávat se zatčení a jistě mu ani na mysl nepřijde, že by ho zatím mohli doma navštívit nějací amatéři. A právě k tomu se nyní chystáme.“
„Nemohli bychom si obstarat povolení a vniknout tam úředně?“
„Při stávajících důkazech zatím asi těžko.“
„Co bychom tam mohli objevit?“
„Kdož ví, co tam třeba nebude za korespondenci.“
„Mně se tohle nezamlouvá, Holmesi.“
„Budete tedy hlídkovat na ulici, milý kamaráde. Přestupku proti zákonům se dopustím já. Teď není čas na úzkoprsé ohledy. Vzpomeňte si na Mycroftův list, na admiralitu, na vládu, na onu vysoce postavenou osobnost, která čeká na zprávu. Musíme tam vniknout.“
Místo odpovědi jsem vstal.
„Máte pravdu, Holmesi. Musíme tam vniknout.“
Vyskočil a stiskl mi ruku.
„Věděl jsem, že se toho nakonec nezaleknete,“ řekl a na okamžik se mu v očích objevil výraz, který víc než cokoli jiného připomínal něhu. V příštím okamžiku to však už opět byl ten energický, praktický chlapík jako vždy.
„Je to téměř půl míle, ale nemáme naspěch. Pojďme pěšky,“ řekl. „Jen probůh neupusťte ty nástroje. Kdyby vás zatkli jako podezřelé individuum, byla by to velice nepříhodná komplikace.“
Caulfield Gardens byl fádní blok se sloupovím před každým vchodem, tedy jeden z těch typických výplodů středoviktoriánského údobí, jaké se tak zhusta vyskytují v londýnském West Endu. U sousedů se zřejmě konala nějaká dětská oslava, neboť se odtud rozléhal do noci veselý šum mladých hlasů a klinkot fortepiána. Nad ulicemi stále ještě visel mlžný závoj a poskytoval nám přátelskou ochranu. Holmes rozžal lucernu a osvítil masivní domovní dveře.
„Tohle by nám způsobilo vážnou nesnáz,“ pravil. „Mají určitě nejen zámek, ale i závoru. Bude moudřejší uchýlit se na dvůr. Je tam příhodný průchod – pro případ, že by se do toho vložil některý přehorlivý strážník. Podržte mne, Watsone, a já vám to hned oplatím.“
Za okamžik už jsme oba stanuli na dvorku. Sotva jsme stačili uchýlit se do temného stínu, když jsme zvenčí zaslechli v mlze kroky policejní hlídky. Jakmile jejich tlumený rytmus odumřel, pustil se Holmes do suterénních dveří. Viděl jsem, jak se sehnutý namáhá, až se s pronikavým zapraskáním rozlétly. Vběhli jsme do tmavé chodbičky a dvířka na dvorek za sebou zabouchli. Holmes vystupoval přede mnou po holém točitém schodišti. Malá výseč jeho žlutavé svítilny ozářila nízké okno.
„Jsme na místě, Watsone – musí to být zde.“ Otevřel okno, a jak tak učinil, zaslechli jsme tichý dunivý hukot, který nepřetržitě sílil, až se pod námi přehnal s hlasitým lomozem vlak a zmizel ve tmě. Holmes přejel světelným paprskem po okenní římse. Byla hustě zanesena sazemi od projíždějících lokomotiv, ale černý povrch byl na několika místech rozmazán a setřen.
„Je znát, kde si opřeli tělo. Hej, Watsone, copak to tu máme? Zcela nepochybně skvrnu od krve.“ Ukazoval na slabé zabarvení podél okenního rámu. „A zde na kamenném schodišti je další. Dokonalá názorná ukázka. Zůstaneme tu, až některý vlak zastaví.“
Nemuseli jsme čekat dlouho. Příští vlak se vyřítil z tunelu stejně hlučně jako předchozí, ale pod širým nebem zpomalil, nato zaskřípěly brzdy a vlak bezprostředně pod námi zastavil. Z okenního parapetu nebylo ke střeše vagónu ani čtyři stopy. Holmes tiše zavřel okno.
„Zatím nám skutečnost dává za pravdu,“ řekl. „Co o tom soudíte, Watsone?“
„Mistrný kousek. Povznesl jste se k novým výšinám.“
„V tom s vámi nemohu souhlasit. Jakmile mne napadlo vysvětlení s tělem na střeše, což jisté nebyla hádanka zvlášť obtížná, vyplynulo z toho vše ostatní zcela logicky. Kdyby nebyly ve hře tak závažné zájmy, byla by to až do této chvíle pouhá lapálie. Skutečné nesnáze nás teprve čekají. Ale snad tu objevíme něco, co nám náš úkol ulehčí.“
Vystoupili jsme po schodech do kuchyně a prošli několik pokojů v přízemí. První byla střízlivě zařízená jídelna, kde jsme nenašli nic pozoruhodného. Následovala ložnice, a tam jsme nepořídili o nic lépe. Zbývající místnost vypadala slibněji, a proto se tam přítel zdržel a zahájil systematickou prohlídku. Vršilo se tu plno listin a knih, neboť zřejmě sloužila jako pracovna. Holmes hbitě a metodicky probíral jednu zásuvku a skřínku za druhou, ale žádný náznak úspěchu mu nerozzářil přísnou tvář. Uplynula hodina a my dosud nepokročili ani o píď.
„Ten darebák lstivý za sebou zametl všechny stopy,“ řekl Holmes. „Nezanechal tu nic, co by mohlo svědčit proti němu. Nebezpečné dopisy zničil nebo odstranil. Tohle je naše poslední šance.“
Poslední šancí byla nevelká kovová pokladna, která stála na psacím stole. Holmes ji vypáčil dlátem. Bylo v ní několik roliček papíru popsaných číslicemi a výpočty, bez údajů, které by naznačovaly, k čemu se vztahují. Opakovaně se vyskytující slova „tlak vody“ a „tlak na čtvereční centimetr“ napovídaly, že souvislost s ponorkou není vyloučená. Holmes je všechny netrpělivě odsunul stranou. Zbyla tam jediná obálka s několika malými novinovými výstřižky. Vyklepal je na stůl a já rázem poznal z jeho zaujatého výrazu, že mu opět svitla naděje.