„Co je tohle, Watsone? Hm? Co je tohle? Výstřižky, které tvoří sérii zpráv v novinových inzerátech. Podle tisku a papíru je to ze společenské rubriky Daily Telegraphu. V pravém rohu nahoře. Datum chybí, ale sdělení se logicky řadí za sebou. Tohle musí být první:
Počítal se zprávou dříve. Podmínky přijatelné. Sdělte podrobnosti na adresu uvedenou na navštívence.
A dále:
Odklady nežádoucí. Nabídka pozbude platnosti, nebudou-li dodrženy smluvní podmínky. Stanovte písemně schůzku. Potvrdím inzerátem.
Pak přijde:
Příliš složité, popis nestačí. Podrobná zpráva nutná. Kompenzace po dodání zboží.
Nakonec:
Pondělí večer po deváté. Klepat dvakrát. Jen my dva. Nebuďte tak nedůvěřivý. Dodané zboží okamžité proplaceno v hotovosti.
Dostačující záznam, Watsone! Myslím, že bychom měli zajet do budovy Daily Telegraphu a tam dovršit záslužnou celodenní práci.
Mycroft Holmes s Lestradem přišli nazítří po snídani, jak bylo domluveno, a Sherlock Holmes jim vylíčil náš postup z předchozího dne. Kriminalista se ošíval, když jsme se doznali k vloupání.
„Něco takového si my od policie dovolit nemůžeme, pane Holmesi,“ řekl. „Není divu, že dokážete věci, jaké se nám nepodaří. Ale jednoho krásného dne zajdete příliš daleko a pak se i se svým přítelem ocitnete v nesnázích.“
„Pro vlast, domov a krásu – viďte, Watsone? Obětujeme se na oltář rodné země. A co o tom soudíš ty, Mycrofte?“
„Vynikající práce, Sherlocku! Obdivuhodná! Ale k čemu jí využiješ?“
Holmes zvedl ze stolu výtisk Daily Telegraphu.
„Viděli jste dnešní Pierrotův inzerát?“
„Cože? Další?“
„Ano; zde je:
Dnes večer. Na témž místě, v stejnou dobu. Klepat dvakrát. Mimořádně důležité! Jde o vaši bezpečnost.
„U všech rohatých!“ zvolal Lestrade. „Jestli se na to chytí, je náš!“
„Z toho důvodu jsem také ten inzerát zadal. Kdyby se vám to hodilo a přišli jste oba s námi hlídkovat do Caulfield Gardens, podařilo by se nám možná přiblížit se řešení.“
Mezi nejpozoruhodnější vlastnosti Sherlocka Holmese patřila schopnost vyřadit mozek z činností a zaobírat se pouze nenáročnými věcmi, kdykoli se přesvědčil, že další práce by byla už zbytečná. Vzpomínám si, že se na celý ten pamětihodný den ponořil do monografie o polyfonních motetech Orlanda di Lasso, jejímž byl autorem. Já za svou osobu se nemohu chlubit takovou schopností uvolnění, a v důsledku toho se pro mne čas nekonečně vlekl. Celostátní důležitost tohoto případu, napjaté očekávání ve vysokých kruzích a bezprostřední experiment, jejž jsme hodlali podniknout – všechno to dohromady mi jitřilo nervy. Uvítal jsem s úlevou, když jsme se konečně po lehké večeři vydali na smluvenou výpravu. Lestrade a Mycroft se s námi sešli, jak jsme se dohodli, před stanicí Gloucester Road. Minulé noci jsme nechali u Obersteina otevřená dvířka na dvorek, a jelikož Mycroft Holmes velmi určitě a rozhořčeně odmítl lézt přes plot, musel jsem já projít dovnitř a otevřít hlavní vchod. V devět jsme už všichni seděli v pracovně a trpělivě čekali na našeho muže.
Minula hodina a po ní další. Když odbíjela jedenáctá, připadalo mi, že odměřené údery velkých kostelních hodin vyzvánějí umíráčkem našim nadějím. Lestrade a Mycroft neklidně poposedávali a dvakrát za minutu se dívali na hodinky. Holmes seděl mlčky a klidně, oči přivřené, ale všechny smysly zbystřeně napjaté. Náhle zvedl prudce hlavu.
„Přichází,“ řekl.
Domovní dveře míjely pokradmé kroky. Pak se vrátily. Slyšeli jsme, jak u vchodu kdosi přešlápl a hned nato dvakrát dopadlo klepátko. Holmes vstal a nám ostatním pokynul, abychom zůstali sedět. Plynová lampa v hale nebyla víc než světelný bod. Holmes otevřel domovní dveře, a když kolem něho proklouzla temná postava, zavřel je a zamkl. „Tudy!“ zaslechli jsme jeho hlas a za okamžik už náš člověk stanul před námi. Holmes mu kráčel těsně v patách, a když se příchozí s poplašeným výkřikem v panice otočil, chytil ho za límec a mrštil jím zpátky do místnosti. Než získal muž ztracenou rovnováhu, byly už dveře zavřené a Holmes se o ně opíral zády. Muž se rozhlédl, klopýtl a skácel se smyslů zbavený na zem. Přitom mu spadl z hlavy široký klobouk, šála se mu svezla z úst a objevil se dlouhý plavý plnovous a měkká, jemná, přitažlivá tvář plukovníka Valentina Waltera.
Holmes překvapeně hvízdl.
„Tentokrát mne můžete nazvat hlupákem, Watsone,“ řekl. „Očekával jsem jiného ptáčka.“
„Kdo je to?“ vyptával se Mycroft dychtivě.
„Mladší bratr nebožtíka sira Jamese Waltera, ředitele oddělení pro podmořské válečné operace. Ano, ano: už vidím, jak se karty zamíchaly. Přichází k sobě. Myslím, že byste měli výslech přenechat mně.“
Odnesli jsme nehybnou postavu na pohovku. Vtom se náš vězeň posadil, s hrůzou ve tváři se kolem sebe rozhlédl a přejel si rukou čelo, jako by nevěřil vlastním očím.
„Co to má znamenat?“ zeptal se. „Přišel jsem navštívit pana Obersteina.“
„Všechno je prozrazeno, plukovníku,“ řekl Holmes. „Jak se může něčeho takového dopustit anglický gentleman, to nikdy nepochopím. Víme o vaší korespondenci a transakcích s Obersteinem. Známe také okolnosti, za jakých zahynul mladý Cadogan West. Mohu-li vám radit, získejte aspoň tu polehčující okolnost, že projevíte lítost a ke všemu se doznáte, neboť některé podrobnosti se můžeme dozvědět pouze od vás.“
Muž zaúpěl a zabořil obličej do dlaní. Vyčkávali jsme, on však mlčel.
„Ujišťuji vás,“ pravil Holmes, „že všechno podstatné je nám už známo. Víme, že jste potřeboval peníze; že jste si pořídil otisky klíčů, které byly svěřeny vašemu bratrovi; že jste vešel v písemný styk s Obersteinem, jenž odpovídal na vaše dopisy inzeráty v Daily Telegraphu. Je nám známo, že jste se vydal v pondělí večer v mlze do kanceláře, ale že vás zahlédl a sledoval mladý Cadogan West, který vás už patrně začal z nějakého důvodu podezírat dříve. Viděl, jak jste výkresy ukradl, ale nemohl ztropit poplach, protože zbývala možnost, že je vezete bratrovi do Londýna. Jako uvědomělý občan a vlastenec pominul v té chvíli své soukromé záležitosti, držel se vám v patách a sledoval vás mlhou, dokud jste nedospěl do tohoto domu. Tady zasáhl, a nato jste vy, plukovníku, k vlastizradě přidal ještě horší zločin vraždy.“
„Já to nebyl! Já to nebyl! Přísahám před bohem, že jsem to nebyl já!“ volal náš zajatec zděšeně.
„Povězte nám tedy, jak přišel Cadogan West o život, než jste ho položili na střechu vagónu podzemní dráhy.“
„Povím. Přísahám vám, že všechno povím. Ostatní souhlasí. Přiznávám se. Bylo to, jak říkáte. Potřeboval jsem zaplatit dluh na burze. Musel jsem si ty peníze opatřit. Oberstein mi nabídl pět tisíc. Chtěl jsem se zachránit před neštěstím. Ale co se té vraždy týká, jsem stejně nevinen jako vy.“
„Co se tedy přihodilo?“
„Pojal podezření už dříve a sledoval mne, jak líčíte. Nezpozoroval jsem nic, dokud jsem nestál před oněmi dveřmi dole. Zaklepal jsem dvakrát a Oberstein přišel otevřít. Ten mladík vběhl dovnitř a dotazoval se, co hodlám s těmi výkresy učinit. Oberstein držel v ruce krátkou hůlku s olověnou rukojetí. Nosil ji všude s sebou. Když si West vynutil přístup do domu, Oberstein ho tou hůlkou udeřil do hlavy. Byla to osudná rána. West do pěti minut skonal. Ležel v hale a my nad ním bezradně stáli. Pak Obersteina napadly ty vlaky, které mu stavějí pod oknem. Nejprve si však prohlédl výkresy, které jsem přinesl. Řekl, že tři jsou nejdůležitější a ty že si musí nechat. ‚Nechat si je nemůžete,‘ odporoval jsem. ‚Ve Woolwichi by vypukla hrozná aféra, kdybych je nevrátil.‘ ‚Musím si je nechat,‘ řekl, ‚neboť jsou tak složité, že bych v daném čase nedokázal pořídit kopie.‘ ‚Musím je všechny ještě dnes v noci vrátit,‘ povídám. Chvíli přemýšlel a pak zvolal, že už na to přišel. ‚Tři si nechám,‘ řekl, ‚a ostatní strčím do kapsy tomuto mladíkovi. Až ho najdou, jistě to všechno připíší jemu.‘ Nenapadlo mne žádné jiné řešení, a tak jsme učinili, co navrhoval. Čekali jsme u okna půl hodiny, než jeden vlak zastavil. Pro hustou mlhu nebylo nic vidět, a tak jsme bez nesnází spustili Westovo tělo na střechu. Tím skončila má úloha v celé té věci.“